I.ÚS 2647/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2647/22 ze dne 6. 12. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti IKT INSOLVENCE v.o.s., Koperníkova 822/25, Plzeň, insolvenční správkyně dlužníka Rostislava Bílka, bytem U Stromovky 337/34, Havířov, zastoupené Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem Staropramenná 722/26. Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2022 č. j. KSOS 37 INS 32547/2014, 45 ICm 1328/2017, 29 ICdo 153/2020-228, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2020 č. j. 45 ICm 1328/2017, 14 VSOL 44/2020-178 (KSOS 37 INS 32547/2014), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2020 č. j. 45 ICm 1328/2017, 14 VSOL 44/2020-194 (KSOS 37 INS 32547/2014) a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2019 č. j. 45 ICm 1328/2017-128, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatelka se s odvoláním na porušení práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení ve věci žalobkyně SMART TRADING COMPANY s.r.o. (dále jen "žalobkyně") proti žalovaným: 1) IKT INSOLVENCE v.o.s. insolvenční správkyně dlužníka Rostislava Bílka (dále jen "stěžovatelka") a 2) Rostislavu Bílkovi (dále jen "dlužník") o určení vlastnického práva a o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedeném u Krajského soudu v Ostravě jako incidenční spor v rámci insolvenčního řízení dlužníka. II Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem určil, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku I. identifikovaných pozemků (dále jen "předmětné pozemky"), které se vylučují z majetkové podstaty dlužníka ve výše označeném insolvenčním řízení (výrok II.); ohledně ve výroku III. identifikovaných pozemků krajský soud zamítl žalobu na jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka v rámci vedeného insolvenčního řízení vůči dlužníku (jako druhému žalovanému) a ve výrocích IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud po zjištění skutkového stavu dospěl k závěru, že na základě insolvenčního návrhu na povolení oddlužení bylo dne 2. 12. 2014 u krajského soudu ohledně dlužníka zahájeno insolvenční řízení, byl zjištěn úpadek dlužníka a schváleno řešení jeho úpadku oddlužením kombinací zpeněžením majetkové podstaty a plněním splátkového kalendáře. Předmětné pozemky byly insolvenčním správcem dlužníka zahrnuty do majetkové podstaty. Ohledně předmětných pozemků uzavřeli dne 2. 2. 2009 (s dodatky ze dne 1. 3. 2011 a ze dne 20. 5. 2012) žalobkyně jako prodávající a dlužník jako kupující kupní smlouvu (kterou za obě smluvní strany podepsal dlužník) za kupní cenu ve výši 8 700 000,- Kč se splatností podle dodatků ke dni 31. 12. 2019, přičemž kupní cena dosud nebyla uhrazena. Z obchodního rejstříku krajský soud zjistil, že ke dni 1. 3. 2017 je zde žalobkyně zapsána od 29. 10. 2001 a jediným společníkem a současně jednatelem společnosti (od 29. 10. 2001 do 3. 3. 2011) je uveden dlužník. Základním kapitálem společnosti byl vklad 200 000,- Kč. Dlužník se stal výlučným vlastníkem předmětných pozemků ke dni 4. 3. 2009 na základě výše uvedené kupní smlouvy a jejím zapsáním do katastru nemovitostí. Krajský soud vzal za prokázanou obvyklou hodnotu předmětných pozemků ke dni uzavření kupní smlouvy podle závěrů znaleckého posudku ve výši 16 525 965,- Kč. Při posouzení vlastnického práva dlužníka k předmětným pozemkům v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 2. 2. 2009 dospěl krajský soud k závěru, že jde o úkon absolutně neplatný a vlastnické právo i nadále svědčí žalobkyni, neboť tržní (obvyklá) cena předmětných pozemků nebyla stanovena ve smyslu ust. § 196a odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen "obch. zák."), na základě znaleckého posudku soudem stanoveného znalce, přičemž nebylo možné tuto podmínku korigovat ani podle platné judikatury Nejvyššího soudu skutečností, že ve smlouvě o převodu nemovitostí byla sjednána cena tržní, popřípadě cena pro prodávající společnost výhodnější. K závěru o absolutní neplatnosti uvedené smlouvy krajský soud doplnil, že dlužník si musel být vědom probíhajícího řízení o změně územního plánu města Ostravy, kdy většina rozlohy prodávaných pozemků měla být podle jím podané žádosti u Magistrátu města Ostravy změněna ve způsobu využití ze zemědělských pozemků na pozemky stavební. Jejich hodnota se tak po změně územního plánu (ke dni 25. 2. 2009) několikanásobně zvýšila. Tato okolnost bránila v závěru o dobré víře na straně dlužníka jako nabyvatele. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem ve znění výše označeného usnesení odmítl odvolání stěžovatelky proti té části bodu I. výroku, která se týkala dlužníka, a proti bodům III. a V. výroku rozsudku krajského soudu (výrok I.), potvrdil rozsudek krajského soudu v bodu I. výroku ve vztahu ke stěžovatelce a v bodech II. IV. a VI. výroku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vrchní soud konstatoval, že závěr krajského soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, (dále jen "obč. zák."), je správný. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) jako objektivně nepřípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II., kterou vrchní soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek krajského soudu v bodech IV. a VI. rozsudku a proti výroku III. o nákladech řízení (výrok I.), ve zbytku dovolání zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pouze ohledně vyhovujících výroků o věci samé - určení vlastnictví a vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka. Stěžovatelkou formulované otázky shledal zčásti v rozhodování dovolacího soudu dosud zcela nedořešené a zčásti jako věc dovolacím soudem neřešenou, přičemž v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) konstatoval, že k otázce lhůty k podání vylučovací žaloby je dovolání neopodstatněné. Při řešení druhé otázky - podání určovací žaloby po skončení reorganizace, dospěl k závěru, že i v této otázce, jakož i k tvrzeným vadám řízení spočívající v opomenutých důkazech, je dovolání neopodstatněné. III Stěžovatelka argumentuje porušením práva na spravedlivý (řádný) proces, k němuž mělo dojít dovolacím soudem a oběma soudy nižších instancí tím, že ve věci samé rozhodovaly "formalisticky", neboť zcela ignorovaly specifické okolnosti předmětné věci spočívající zejména ve skutečnosti, že žalobkyně v důsledku reorganizace uhradila jen nepatrnou část svých mnohasetmilionových dluhů, aby se následně (soudním rozhodnutím) stala vlastnicí nezatížených nemovitostí, jejichž hodnota v současné době dosahuje několik set milionů korun. Tím také došlo, podle jejího názoru, k poškození práv věřitelů žalobkyně, jejichž pohledávky byly uspokojeny pouze do výše 11 %. Stěžovatelka tvrdí, že pro posouzení předmětné věci je zcela nepodstatnou skutečnost, kdo v době uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti jednal za žalobkyni, když odpovědnost za toto jednání je třeba vztáhnout výlučně k žalobkyni jako právnické osobě. Její jednání tak bylo nutné posoudit jako rozporné s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění změn a doplňků, dále jen "OZ") a zjevné zneužití práva podle § 8 OZ. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že žalobkyně porušila i příslušná ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění změn a doplňků (dále jen "IZ"), jestliže k soupisu svého majetku v rámci insolvenčního řízení nepřipojila aktuální seznam předmětných pozemků s poznámkou, že patří do majetkové podstaty dlužníka. Odmítnutím hledání spravedlivého řešení pro ochranu práv dotčených osob se civilní soudy nevypořádaly se závěry uvedenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, který ukládá soudům vždy s ohledem na specifické okolnosti případu nalézat spravedlivé řešení, byť by se takový postup jevil složitý. Závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2048/09 ostatně vyjadřují princip zákazu prospěchu z vlastního podvodu či protiprávního jednání. IV Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k výrokům o věci samé týkajícím se stěžovatelky a vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mus