I.ÚS 2791/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2791/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Karlem Brücklerem, advokátem, sídlem U Hrušky 63/8, Praha 5 - Motol, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2022 č. j. 7 Tdo 1342/2021-18148 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2020 č. j. 4 To 58/2020-18020, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 12. 2019 č. j. 43 T 17/2006-16864 byli stěžovatel a spoluobviněný J. Š. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (ve znění účinném do 30. 6. 2006). Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 58 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání finančních prostředků jako výnosu z trestné činnosti. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. 3. Rozsudek městského soudu napadli odvoláními stěžovatel i spoluobviněný J. Š. v celém jeho rozsahu a státní zástupce ve výroku o trestu v neprospěch obviněného J. Š. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) trestního řádu z podnětu odvolání obou obviněných uvedený rozsudek městského soudu v celém rozsahu a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 trestního řádu tak, že uznal oba obviněné vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle § 73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku bylo současně rozhodnuto o zabrání finančních prostředků jako výnosu z trestné činnost a podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto. 4. Stěžovatel se vytýkaného jednání dopustil (zkráceně uvedeno) tím, že v inkriminované době a ve vzájemné součinnosti s dalšími osobami jako náměstek ministra na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR (dále jen "MMR"), jako vrchní ředitel Sekce regionální politiky na MMR, jako zaměstnanec sekretariátu vrchní ředitelky Sekce regionální politiky na MMR, jako člen a předseda Rady Nadace pro rozvoj regionů (dále jen "NRR"), v níž na základě plné moci zastupoval jejího zřizovatele MMR, a jako jediný člen a předseda představenstva společnosti A (dále jen "A"), pod záminkou transformace NRR svým vlivem a záměrným udržováním MMR a svých nadřízených v mylném přesvědčení, že transformace NRR a na ni navázaných subjektů probíhá v souladu se státem sledovaným cílem, ačkoli věděl, že tomu tak ve skutečnosti není, neboť se sám na realizaci podvodného plánu podílel, vědomě zneužil své funkce a podrobně popsaným protiprávním jednáním umožnil samostatně stíhanému obviněnému O. D., bratrovi jeho přítele a dřívějšího obchodního partnera I. D. a odsouzenému R. Š., což byl jeho přítel a dřívější obchodní partner a aktuálně i jeho poradce jako náměstka ministra, v rozporu s oprávněnými ekonomickými zájmy státu (MMR) neomezeně a bez jakékoli možnosti účinné obrany státu ovládnout v rozsudku specifikovaná aktiva společnosti B (jejímž jediným společníkem byla společnost C a která byla zakladatelem a jediným akcionářem společnosti A), a společnosti C (jejímž jediným společníkem byla NRR) a s takto podvodně získanými finančními prostředky následně prostřednictvím dalších uvedených osob, stojících mimo strukturu MMR, ke škodě státu nakládat a zastřít původ či jinak usilovat o to, aby bylo podstatně ztíženo zjištění majetkového prospěchu získaného trestnou činností. Dále zneužil svého postavení ve společnosti A, když ze získaných prostředků A pobíral odměnu. 5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. K tvrzení stěžovatele, že smyslem Transformačního plánu bylo izolovat dosavadní správce fondů, veškeré zbylé finanční prostředky vložit do akciové společnosti a jedinou akcii darovat MMR, a že po svém odvolání neměl na vývoj událostí žádný vliv, Nejvyšší soud uvedl, že těmito námitkami stěžovatel toliko prezentoval vlastní skutkovou verzi, což nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Dovolací námitky byly navíc podle Nejvyššího soudu pouze opakováním obhajoby, se kterou se rozhodující soudy v průběhu řízení již řádně vypořádaly. Zdůraznil, že existence případného zjevného či extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že stěžovatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry. Poukázal na to, že soudy skutková zjištění opřely především o listinné důkazy, které korespondují s výpověďmi některých svědků a znaleckými posudky. Na základě zjištěného skutkového stavu věci soudy nižších stupňů neuvěřily verzi stěžovatele, kterou jim předkládal. Jeho údajné varování před nespecifikovaným ohrožením i nabádání k podpisu darovací smlouvy posoudily jako zastírací manévr a shledaly netransparentnost jeho chování, když prokazatelně zamlčel, kde se fakticky nachází hromadná akcie. K námitce stěžovatele směřující k neprovedení důkazů Nejvyšší soud konstatoval, že příslušné soudy se s důkazními návrhy obhajoby řádně vypořádaly, tedy je neopomenuly. Dodal, že posoudily-li obecné soudy údajnou snahu stěžovatele o ochranu majetku státu spočívající v zajištění schvalování jednotlivých kroků poradou ministra a pokusy o dosáhnutí toho, aby byla podepsána darovací smlouva, jako kroky pro zastření podvodného úmyslu, nešlo o jejich myšlenkovou zaujatost, nýbrž o hodnocení důkazů, které jim přísluší. Jednání stěžovatele bylo neodmyslitelnou součástí vysoce sofistikované trestné činnosti, která byla realizována celou řadou jednotlivých kroků, přičemž bez jehož přispění by kroky činěné dalšími osobami nemohly být uskutečněny. 6. Nutno dodat, že v posuzované trestní věci byl stěžovatel (vedle dalších obviněných) nejprve rozsudkem městského soudu ze dne 20. 6. 2011 č. j. 43 T 17/2006-11775 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Rozhodnutím vrchního soudu ze dne 30. 1. 2013 č. j. 4 To 71/2012-12389 byla věc vrácena městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dalším rozsudkem městského soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. 43 T 17/2006-12931 byl stěžovatel znovu zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, ale i tento rozsudek byl zrušen rozsudkem vrchního soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 4 To 69/2014-13820. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení poukazuje na obsah předchozích rozhodnutí městského soudu, kterými byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu a ve kterých s