I.ÚS 2841/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2841/23 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem se sídlem Uruguayská 380/17, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 34/2016 ze dne 27. 7. 2023 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 209/2023 ze dne 13. 9. 2023, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovateli byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 34/2016 ze dne 30. 7. 2019 uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Napadeným usnesením obvodního soudu bylo podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 30 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že stěžovatel trest odnětí svobody vykoná. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel zavdal příčinu k přeměně původně uloženého podmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 2 let, neboť ve zkušební době nevedl řádný život a porušil tak jeden ze základních předpokladů, k němuž zákonné ustanovení směřuje. K tomu dospěl na základě závěru, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody dopustil nové a obdobné trestné činnosti, za kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ sp. zn. 2 T 115/2022 ze dne 4. 4. 2023. Dodal, že stěžovatel postrádá náhled na jednání, kterých se dopustil, zpochybňuje výši způsobené škody a práci orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel proti napadenému usnesení obvodního soudu podal stížnost, ve které namítal, že rozsudek okresního soudu nebyl v době rozhodování obvodního soudu pravomocný, když proti němu stěžovatel podal odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. 3. Městský soud v Praze stěžovatelovu stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) zamítl. Připustil, že nepravomocný rozsudek sám o sobě nemůže být důvodem pro nařízení původně nařízeného podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Zároveň však uvedl, že vada, kterou obvodní soud zatížil své rozhodnutí, již pominula dne 15. 8. 2023, kdy Krajský soud v Praze svým rozhodnutím sp. zn. 10 To 212/2023 zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu. Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že právní moc rozsudku obvodního soudu (kterým byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem) nastala dne 2. 9. 2019, a že "z popisu daného skutku je patrno, že minimálně body 3, 6, 9, 10 a 11 byly spáchány v roce 2020, tedy v době podmíněného odkladu výkonu trestu". II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel považuje rozhodnutí obvodního soudu o nařízení výkonu trestu za protiprávní. Uvádí, že obvodní soud měl vyčkat pravomocného vyřízení věci v prvním stupni projednávané u okresního soudu, pokud to pro něj byl jediný důvod zmíněný v odůvodnění napadeného usnesení o nařízení výkonu trestu. Cílem postupu obvodního soudu a městského soudu podle stěžovatele bylo podle § 83 odst. 3 trestního zákoníku prodloužit lhůtu pro rozhodnutí podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku o tom, zda odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám (a tím se vyhnout řešení předběžné otázky, zda nedodržení uvedené roční lhůty stěžovatel zavinil či nikoliv). 5. Stěžovatel dodává, že městský soud mohl sám posoudit, zda na překročení jednoleté lhůty pro rozhodnutí o osvědčení či neosvědčení měl stěžovatel vinu či nikoliv, ale že k posouzení této otázky musí soud provést nezbytné dokazování a zjistit skutkový stav podle § 2 odst. 5 trestního řádu - tedy tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. K tomu však v řízení před městským soudem vůbec nedošlo. Výsledkem tohoto nezákonného postupu ve způsobu nařízení výkonu původně podmíněného trestu odnětí svobody je tak omezení osobní svobody stěžovatele, které stěžovatel označuje za rozporné se zákonem a porušující jeho základního právo na osobní svobodu. III. Vyjádření účastníků řízení 6. Obvodní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v době vydání napadeného usnesení ještě rozhodnutí okresního soudu doposud nenabylo právní moci, avšak je přesvědčen, že jednání stěžovatele, kterého se dopustil ve zkušební době je natolik závažné, že by nemělo vést k tomu, že odsouzený bude v souladu s § 83 odst. 3 trestního zákoníku osvědčen ze zákona. Obvodní soud dodal, že ohledem na to, že nebyl schopen řádně posoudit otázku, zda odsouzený zapříčinil nemožnost rozhodnutí v jednoroční lhůtě, dospěl k tomu, že tato skutečnost nemůže být k tíži odsouzeného, a tudíž není v otázce osvědčení odsouzeného možno rozhodnout po lhůtě stanovené zákonem. Uvedl, že proto byl nucen k tomu, aby si otázku, zda odsouzený ve zkušební době vedl řádný život, posoudil samostatně jako předběžnou otázku v řízení. Za tímto účelem si obvodní soud před konáním veřejného zasedání vyžádal (v té době ještě) nepravomocný rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ sp. zn. 2 T 115/2022, usnesení o zahájení trestního stíhání, protokol z hlavního líčení a aktuální opis evidence rejstříku trestů. Dodal, že především na základě protokolu z hlavního líčení pak dospěl k závěru, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení zdejšího soudu nevedl řádný život, neboť se dopustil další trestné činnosti, jejíž modus operandi je shodný s trestnou činností, za kterou byl odsouzen zdejším soudem. Obvodní soud závěrem uvedl, že má za to, že jeho postupem nedošlo k porušení žádného z ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. 7. Městský soud ve vyjádření uvedl, že ve svém usnesení pouze dospěl k závěru, že k věcně správnému rozhodnutí dospěl obvodní soud vadným procesním postupem, avšak tento vadný postup byl v době rozhodování stížnostního soudu zhojen. Pokud by bylo shledáno napadené usnesení nezákonným, jak tvrdí stěžovatel, muselo by být zrušeno a stížností soud by musel věc zrušit a vrátit nalézacímu soudu k novému rozhodnutí, nebo ve věci rozhodnout sám. Jelikož obvodní soud rozhodl v zákonné lhůtě věcně správně, dospěl městský soud k závěru, že stěžovatelova stížnost nebyla důvodná. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení. 8. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 9. Stěžovatel v replice uvedl, že obvodní soud přiznává, že mělo dojít k posouzení dodržení jednoleté lhůty, kdy soud ověřuje, zda na jejím překročení nebo nepřekročení nese nebo nenese účastník trestního řízení (zde stěžovatel) vinu či nikoliv. V projednávané věci k tomu však nedošlo, protože obvodní soud neměl k dispozici spis a nezjistil rozhodné skutečnosti. Tím podle stěžovatele došlo k porušení zásady § 2 odst. 5 trestního řádu, tj. povinnosti zajistit si všechny nezbytné podklady pro vydání rozhodnutí, kdy toto ustanovení je aplikovatelné i na vykonávací část trestního řízení. Nezajištění zapůjčení spisu nemůže podle stěžovatele nijak ovlivnit zákonnost rozhodnutí a jít stěžovateli k tíži. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 11. Předmětem přezkumu Ústavního soudu bylo posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, obsahu spisu a vyjádření účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout