I.ÚS 2861/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2861/21 ze dne 18. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem Žižkova 498, Trutnov, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 5. 2020, č. j. 2 T 59/2018-650, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2020, č. j. 12 To 142/2020-687, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 5 Tdo 550/2021-727, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá shora specifikovaná rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť jimi dle jeho názoru došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 7 odst. 1 Listiny, čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Napadeným rozsudkem okresní soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byl odsouzen dle § 221 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Poškození byli týmž rozsudkem dle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odkázáni se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v období od 14. 5. 2014 do 12. 9. 2016 zatajovat své příjmy v úmyslu vyhnout se plnění svých závazků vůči věřitelům, a to tím, že si nechal zasílat své příjmy (mzda, dávky sociálního zabezpečení, příjmy z podnikání) v celkové částce 546 093,15 Kč na účet vedený na jinou osobu, s nímž však manipuloval výhradně sám a finanční prostředky na něm vedené zatajil svým věřitelům, ačkoliv si byl vědom, že nemá žádný jiný majetek, z nějž by jejich pohledávky mohly být uspokojeny, čímž od připsání první platby do vydání usnesení insolvenčního soudu o způsobu řešení jeho oddlužení splátkovým kalendářem způsobil svým třinácti věřitelům škodu v celkové výši 206 346, 06 Kč (dále jen "předmětný skutek"). 4. Šlo již o druhý odsuzující rozsudek okresního soudu ve věci poté, co byl jeho předchozí odsuzující rozsudek zrušen k dovolání stěžovatele usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 656/2019. Původním odsuzujícím rozsudkem byl stěžovatel odsouzen za stejný trestný čin, nicméně Nejvyšší soud spatřoval pochybení okresního soudu ve způsobu, jakým se vypořádal se stanovením výše škody kvůli tomu, že jednoduše řečeno, ta se lišila podle toho, byl-li stěžovatel zaměstnán, pobíral-li dávky podpory v nezaměstnanosti a podnikal-li jako osoba samostatně výdělečně činná. 5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, jež krajský soud zamítl svým usnesením dle § 256 trestního řádu. Stěžovatel brojil proti tomuto usnesení dovoláním, jež odmítl Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, následně představuje vlastní stížnostní argumentaci. Proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá: 1) ignorování možnosti zjistit peněžní prostředky na předmětném účtu; 2) nesprávné určení doby skutku; a 3) vady znaleckého posudku. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně: 7. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že pro věřitele, resp. soudní exekutory, nebylo v rámci povinné součinnosti jeho zaměstnavatelů, orgánů správy sociálního zabezpečení a daňového úřadu problémem zjistit údajně utajované příjmy. Se všemi uvedenými orgány stěžovatel přitom řádně spolupracoval. Dne 4. 5. 2016 stěžovatel na sebe krajskému soudu podal insolvenční návrh, který doložil svými příjmy za poslední 3 roky a tyto dokumenty byly rovněž veřejně přístupné v insolvenčním rejstříku. Stěžovatel tedy žádné své příjmy netajil. 8. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s tím, že období, po něž měl páchat předmětný skutek, obecné soudy považovaly za ukončené až 12. 9. 2016, kdy krajský soud rozhodl o jeho oddlužení formou plnění splátkového kalendáře. Dlužník je totiž povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku a nebo jeho nikoliv zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zaplacení dluhů věřitelům, které měl stěžovatel poškodit, by však těmto podmínkám neodpovídalo. Kdyby tak stěžovatel učinil, porušoval by insolvenční zákon i smysl insolvenčního řízení, a naopak by se tím mohl dopustit trestného činu zvýhodnění věřitele dle § 223 trestního zákoníku. Odkaz Nejvyššího soudu na § 140 insolvenčního zákona není dle stěžovatele přiléhavý, neboť Nejvyšší soud přehlédl § 409 insolvenčního zákona. Dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty tak sice měl i k majetku získanému po zahájení insolvenčního řízení stěžovatel, avšak toto dispoziční oprávnění nesměl vykonávat způsobem, jaký po něm obecné soudy požadovaly. Stěžovatel řádně splnil veškeré podmínky schváleného oddlužení a podrobil se v jeho rámci životu na samé hraně chudoby, tudíž by si zasloužil nyní žít novým životem s čistým štítem. Poškození jeho údajným trestným činem jsou navíc současně i věřiteli přihlášenými se svými pohledávkami do insolvenčního řízení, takže jde v podstatě o jedny a tytéž závazky. 9. Ad 3) se stěžovatel vymezuje proti znaleckému posudku, z nějž soud vyšel při stanovení výše škody. Jednak stěžovatel výpočet provedený soudním znalcem nepovažuje za relevantní v důsledku nesprávného určení konce předmětného skutku (viz námitka č. 2), jednak bylo dle jeho názoru znalci uloženo, aby odpověděl na právní otázku, což soudní znalec činit nesmí a soud to po něm nesmí požadovat. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl celou řadu dalších vad, kterými obecné soudy měly svá napadená rozhodnutí zatížit, zejména rozhodnutí v rozporu se zásadou in dubio pro reo, porušení zásady subsidiarity trestní represe, odnětí stěžovateli možnosti hájit se tím, že Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, což stěžovateli znemožnilo se vyjádřit ke všem prováděným důkazům a vybočení ze standardů fixovaných v soudní praxi. Napadená rozhodnutí dále považuje za rozporná s mnoha judikáty Ústavního soudu, které cituje. IV. Posouzení Ústavním soudem 11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jí předkládá toliko námitky, se kterými se již opakovaně obecné soudy v průběh