I.ÚS 2864/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2864/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. srpna 2022 č. j. 10 To 193/2022-964 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 7. července 2022 č. j. 4 T 96/2011-949, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Semilech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 4 T 96/2011 uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i příslušný státní zástupce odvolání. K odvolání státního zástupce odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let. Odvolání stěžovatele bylo odmítnuto a stejně tak Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. 3. Podáním doručeným okresnímu soudu dne 4. 11. 2021 stěžovatel navrhl obnovu trestního řízení s odůvodněním, že má k dispozici znalecký posudek MUDr. Andrey Wolné, ze kterého vyplynulo, že nebyl v rozhodné době schopen rozeznat, chápat a vnímat potřebu činit právní úkony, uvědomit si následky svého jednání ani následky trestního řízení vedeného vůči jeho osobě. Okresní soud tento návrh v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl s tím, nebyly předloženy žádné nové důkazy, resp. nebyly sděleny žádné nové skutečnosti, které by mohly mít na rozhodnutí vliv. Ve veřejném zasedání provedl důkaz předloženým znaleckým posudkem a výslechem znalkyně MUDr. Andrey Wolné. Shledal, že jmenovaná znalkyně stěžovatele viděla poprvé dne 23. 1. 2017, přičemž od tohoto data je jeho ošetřující lékařkou, při svém znaleckém zkoumání neměla k dispozici trestní spis, své závěry před soudem nijak nerozvedla a blíže nevysvětlila. S ohledem na uvedené skutečnosti nechal okresní soud vypracovat revizní znalecký posudek znalce MUDr. Jakuba Šimka, který při svém znaleckém zkoumání dospěl k závěru, že stěžovatel netrpí žádnou duševní poruchou v pravém slova smyslu, která by snižovala jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, že byl v rozhodné době schopen rozpoznat a ovládnout své jednání, činit právní úkony, chápat a vnímat smysl trestního řízení. U stěžovatele byla popsána osobnostní problematika a depresivní symptomatika ve středně těžké míře, které však podle znalce nesnižovaly a nesnižují jeho schopnost právního jednání, ani ho nevylučovaly z účasti na soudním řízení. Znalec rovněž podrobně vysvětlil, proč nesouhlasil se závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Andrey Wolné. Na základě učiněných zjištění považoval okresní soud vypracování posudku znaleckého ústavu za nadbytečný. Poukázal rovněž na to, že nad rámec provedl i důkaz rozhodnutími v civilních sporech stěžovatele, v nichž stěžovatel v předmětné době (v letech 2008 - 2012) aktivně vystupoval na ochranu svých práv, a nevznikla tak žádná pochybnost o jeho duševním stavu. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. 5. Nutno dodat, že šlo v pořadí již o čtvrtý návrh stěžovatele na obnovu řízení v dané trestní věci. První dva návrhy doručené okresnímu soudu dne 25. 8. 2014 a dne 10. 3. 2015 byly podány z jiných než zdravotních důvodů a byly soudem odmítnuty. Až ve třetím návrhu na povolení obnovy řízení doručeném dne 26. 11. 2019 stěžovatel namítal svůj nepříznivý zdravotní stav způsobený nejen probíhajícím trestním řízením, ale i tragickou událostí v rodině. Tento návrh vzal však stěžovatel zpět a okresní soud usnesením ze dne 23. 7. 2021 sp. zn. 4 T 96/2011 vzal podle § 280 odst. 4 trestního řádu zpětvzetí návrhu na vědomí. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily procesní pravidla řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Cituje některé pasáže z důvodové zprávy k zákonu č. 265/2001 Sb. (novela trestního řádu), kterou podle něj došlo k přiznání existence "inkvizičního řízení". Tvrdí, že postupem okresního soudu, který v řízení o obnově zadal vypracování revizního znaleckého posudku k odstranění pochybností o výsledcích obhajobou předloženého znaleckého posudku, byl porušen princip presumpce neviny, neboť pro takový postup neměl okresní soud zákonné zmocnění. K tomu odkazuje zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (pozn. N 174/54 SbNU 193) a ze dne 31. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 4068/14 (pozn. N 56/80 SbNU 667, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vytýká, že na území České republiky neexistuje tzv. "absolutní důkazní povinnost strany obžaloby", což podrobně rozebírá. Je přesvědčen, že zákon, který umožňuje zasahovat ze strany soudu do procesních aktivit a povinností účastníků řízení, je zákon, který odporuje principu právního státu, právu na spravedlivý proces a vylučuje možnost aplikace pravidla "in dubio pro reo". Je toho mínění, že za situace, kdy obžaloba nepředložila důkazy jako reakci na jím předložený důkaz znaleckým posudkem MUDr. Andrey Wolné, ale sám soud nechal vyhotovit oponentní znalecký posudek, nebyla naplněna kontradiktornost řízení, nýbrž šlo o řízení inkviziční. Napadená rozhodnutí rovněž označuje za nepřezkoumatelná, neboť podle něj nebyla řádně odůvodněna. K tomu odkazuje na četnou judikaturu týkající se obnovy řízení, práva na spravedlivý proces a odůvodnění soudních rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. Obnova řízení podle § 277 a násl. trestního řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, za situace, kdy tyto nedostatky vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Účelem tohoto prostředku je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném a spravedlivém trestněprávním rozhodnutí, stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě ztotožněn