I.ÚS 2872/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2872/25 ze dne 28. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Popa, zastoupeného Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 33 Cdo 2329/2024-246, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti U.T.A.H. - BH, s. r. o., sídlem Na Rynku 887, Kunovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. V posuzované věci se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 850 000 Kč, což měla odpovídat úplatě za postoupení veškerých pohledávek ze smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2016 (dále jen "postupní smlouva"). Předmětem postoupení bylo mj. i postoupení vyplývající ze zajišťovacího převodu práva k movitým věcem (automobilových pneumatik). Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") žalovaný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení. Neztotožnil se s argumentací stěžovatele, že pohledávka na zaplacení zůstatku půjčky ke dni jejího postoupení neexistovala. Vrácení úplaty z postupní smlouvy stěžovatel začal vymáhat až po odcizení pneumatik, tedy po 28. 1. 2018. Bylo na něm, jak naloží s předmětem zajištění. Podle okresního soudu tak nebylo prokázáno bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice. 3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Neztotožnil se však s jeho právním hodnocením. Uzavřel, že vydlužitelé zapůjčené peníze ve lhůtě splatnosti (tj. do 18. 6. 2016) nevrátili. Zanikla tak rozvazovací podmínka převodu vlastnického práva k pneumatikám a převod se stal nepodmíněným. Tím došlo k zániku pohledávky na zaplacení zůstatku půjčky, a to ještě před uzavřením postupní smlouvy. Pohledávka byla postoupena za úplatu. Vedlejší účastnice tak odpovídá stěžovateli až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v době postoupení trvala, a ručí tak za její dobytnost (§ 1885 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Ve smyslu § 1917 a § 1920 občanského zákoníku ale vada, která je nápadná a zřejmá již při uzavírání smlouvy, jde k tíži nabyvatele, který z ní nemá právo. V postupní smlouvě bylo výslovně sděleno, že zápůjčka byla zajištěna smlouvou o zajišťovacím převodu, a že celá zápůjčka nebyla uhrazena. Bylo tak zřejmé, že postupovaná pohledávka takovou vadu bude mít. Stěžovatel proto měl a mohl ke dni uzavření postupní smlouvy vady zjistit. 4. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele zamítl. Krajský soud podle něj při posouzení odpovědnosti vedlejší účastnice za trvání pohledávky nezohlednil obsah celé postupní smlouvy. Tím se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Důsledkem neexistence pohledávky v době uzavření smlouvy o jejím postoupením není neplatnost smlouvy, ale odpovědnost postupitele vůči postupníkovi. Ustanovení § 1885 občanského zákoníku má dispozitivní povahu. Z prohlášení stěžovatele v postupní smlouvě a z ujednání v ní obsažených vyplývá, že stěžovatel věděl, že pohledávka je nejistá a nedobytná. Strany postupní smlouvy si nadto výslovně vyloučily aplikaci (užití) § 1885 odst. 1 věty první občanského zákoníku. Stěžovatel dále v dovolání kladl otázky založené na § 1917 občanského zákoníku (zda prohlášení postupitele o existenci pohledávky lze považovat za výslovné ujištění o neexistenci vad a zda lze přičíst zjevnou vadu k tíži postupníka, který je slabší stranou). Zákon v § 1885 odst. 3 občanského zákoníku stanoví cesionáři k uplatnění vad pohledávky prekluzivní lhůtu "bez zbytečného odkladu" poté, kdy vadu měl a mohl zjistit. Vzhledem k jejímu uplynutí je stěžovatelova argumentace v tomto směru bezvýznamná. Bez významu je i případné vytčení dalších vad pohledávky. Vzhledem k hodnotě jistoty a prohlášením v postupní smlouvě neobstojí ani námitka nerovnováhy vzájemných práv a povinností. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel zpochybňuje, že postupní smlouva byla platným právním jednáním. Neexistovala k okamžiku uzavření smlouvy, a šlo tak o plnění nemožného ve smyslu § 580 občanského zákoníku. Navíc z ujednání v postupní smlouvě nevyplývá, že by si strany vyloučily odpovědnost za vady, ale pouze odpovědnost za škodu. Odkázal na znění článku postupní smlouvy, podle kterého "strany této smlouvy sjednávají vyloučení odpovědnosti postupitele k náhradě škody pro případ, že by se v budoucnu ukázalo, že se jedná o pohledávku nedobytnou nebo účtovanou v rozporu s dobrými mravy. Stejně tak se vylučuje odpovědnost postupitele pro případ, že by v budoucnu došlo k popření pravosti, výše, pořadí či zajištění postoupené pohledávky a jejího příslušenství." Nejvyšší soud nadto nevypořádal všechny jeho námitky. 6. Právo stěžovatele z odpovědnosti za vady ani nezaniklo, protože by nebylo oznámeno včas ve smyslu § 1885 odst. 3 a § 1921 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku. Nejvyšší soud se totiž nevypořádal s obsahem § 1921 odst. 2 občanského zákoníku, podle nějž "nevytkl-li nabyvatel vadu včas a namítne-li zcizitel opožděné vytknutí, soud nabyvateli právo nepřizná. To neplatí, pokud je vada důsledkem skutečnosti, o které zcizitel při předání věděl nebo musel vědět." Vedlejší účastnice nikdy pozdní vytknutí vad nenamítla. Nadto musela mít vědomost o neexistenci pohledávky. S ohledem na znění § 1921 odst. 2 občanského zákoníku stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že lhůta k vytknutí vad je prekluzivní. Podle stěžovatele je tak právní posouzení Nejvyššího soudu v přímém rozporu s právním řádem. Odkázal přitom na nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 7. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 390/23. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. 9. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti závěru Nejvyššího soudu, že mu nenáleží právo z vadného plnění z postupní smlouvy. Rozporuje zejména výklad postupní smlouvy a právní závěry Nejvyššího soudu. Pro úplnost je vhodné uvést, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení i rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu. K těmto rozhodnutím však neuplatnil žádnou argumentaci. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost tak, že směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. To ostatně odpovídá i způsobu, jakým je celá ústavní stížnost koncipována. 10. Jde-li o výklad postupní smlouvy, stěžovatel nesouhlasí s tím, že si strany vyloučily aplikaci § 1885 odst. 1 věty první občanského zákoníku. Podle něj totiž postupní smlouva vyloučila pouze právo na náhradu škody. K výkladu právních jednání jsou primárně příslušné obecné soudy. Ústavní soud může do tohoto procesu zasáhnout, jsou-li při této činnosti porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. K tomu může dojít zejména tehdy, pokud soud formalistickým výkladem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat [srov. nálezy ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. sp. zn. II. ÚS 2095/14 (N 190/75 SbNU 139), nebo ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 770/11 (N 59/64 SbNU 711)]. Je proto nepřípustný takový svévolný výklad právního jednání, který by například odňal smlouvě rozumný význam, jenž ji chtěly smluvní strany dát (nález ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1089/23, bod 20). 11. Nejvyšší soud závěr o vyloučení § 1885 odst. 1 dovodil z postupní smlouvy. V odst. 19 napadeného rozho