I.ÚS 2970/14

Stěžovatelka napadá ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2014 shora označené rozsudky obecných soudů s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Podle odst. 2 téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 22. 5. 2014, tedy již za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - mj. i zákon o Ústavním soudu (citován výše). Současně však Ústavní soud z rozsudku odvolacího soudu zjistil, že se stěžovatelce ze strany tohoto soudu dostalo nesprávného poučení o (ne)přípustnosti uplatnění mimořádného opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí obecného soudu. Odvolací soud konkrétně stěžovatelku poučil, že "proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné".

Právní úprava dovolání účinná od 1. 1. 2013, provedená zákonem č. 404/2012 Sb. obsahuje v § 238 o. s. ř. taxativní výčet případů, v nichž není dovolání přípustné, ačkoliv by rozhodnutí odvolacího soudu jinak splňovalo podmínky přípustnosti vymezené v § 237 o. s. ř. Na nyní posuzovanou věc však nelze vztáhnout žádný z tam výslovně vypočtených případů. Nabízí se pouze posouzení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Hranice 50 000 Kč je však stanovena pouze pro ta konečná rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění a nevztahuje se na rozsudek, jehož výrokem bylo rozhodnuto o tom, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti, resp. se takový rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Pro takové "nejednoznačné" případy je nadto do zákona zakotvena zásada, podle níž je přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by dovolání podala a samotná ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu nesměřuje, a ani jej nezmiňuje. Ústavní soud však vzal současně v úvahu, že stěžovatelka byla v napadeném rozsudku odvolacího soudu nesprávně poučena, že dovolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné. Z tohoto důvodu bylo nutné zvážit, zda nepřijmout ústavní stížnost na podkladě ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI, a. s., 2007, s. 386n.). O takový případ se zde však nejedná (blíže viz Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 580n.).

Ústavní soud nemohl dospět k závěru o přípustnosti ústavní stížnosti ani s přihlédnutím k principu, podle něhož nedostatky v postupu obecných soudů nemohou jít k tíži účastníků řízení. Z rozhodnutí odvolacího soudu, resp. již z jeho záhlaví totiž vyplývá, že stěžovatelka byla již v řízení před tímto soudem zastoupena advokátem, mj. týmž, který ji zastupuje nyní při podání ústavní stížnosti. Stěžovatelce se tudíž dostalo odborné právní pomoci v době, kdy rozhodnutí odvolací instance obdržela (resp. obdržel její právní zástupce). Nadto Ústavní soud poukazuje na to, že v případě vadného poučení soudu o přípustnosti podání opravného prostředku proti rozhodnutí běží stěžovatelce prodloužená (tříměsíční) lhůta k podání dovolání (§ 240 odst. 3 o. s. ř., blíže srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 747, bod 8).

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud v této konkrétní věci k závěru, že o ní není oprávněn rozhodnout jinak, než ji pro nepřípustnost odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].