I.ÚS 3065/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3065/08 ze dne 18. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivan Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Lučební závody, a. s., Kolín, IĆ: 46 35 73 60, se sídlem Pražská 54, Kolín, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 98, 208 02 Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 8 C 155/2003, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 8 C 155/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 51 Co 157/2007, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4961/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Okresní soud v Přerově (dále jen "OS") rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 8 C 155/2003, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 2. 2007, sp. zn. 8 C 155/2003, zavázal - mimo jiné - žalované 1) M. V., 2) stěžovatelku a 3) VFEO, spol. s r.o. v likvidaci, zaplatit žalobkyni Frenn Trading B.V. částku 6.703.464,50 Kč s tím, že plněním jednoho z nich zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních (výrok II.), žalobu proti žalovaným 1) a 2) co do částky 222.743,37 Kč a proti žalovaným 1), 2) a 3) co do částky 696.535,50 Kč zamítl (výrok III. a IV.) a uložil žalovaným 1) až 3) povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na nákladech řízení 391.522,50 Kč (výrok 5). OS vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) uzavřel s Českou spořitelnou, a. s., dne 4. 4. 1997 smlouvu o úvěru v období od 9. 4. 1997 do 30. 4. 1997 a byly mu poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7.800.000,- Kč; stěžovatelka písemně prohlásila, že splní závazek dlužníka z této smlouvy do výše 8.000.000,- Kč v řízení vedených. Předmětná pohledávka ve výši 7.800.000,- Kč byla smlouvou o postoupení pohledávky č. 4807717 dne 12. 12. 2002 postoupena žalobkyni. Žalovaný 1) byl ke splnění závazku z platně uzavřené smlouvy o úvěru ve smyslu § 497 obch. zák. vyzván, neboť od prosince 1998 nehradil splátky v dohodnutých termínech. Za závazky dlužníka z této smlouvy převzala stěžovatelka ručení ve smyslu § 303 obch. zák. do výše 8.000.000,- Kč. Krajský soud v Ostravě (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 51 Co 157/2007, rozsudek OS v zamítavých výrocích a ve výroku o nákladech řízení změnil takto: žalovaný 1) a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 222.747,37 Kč s tím, že plněním jednoho z těchto žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost dalšího z těchto žalovaných, žalovaní 1), stěžovatelka a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 696.535,50 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost dalších žalovaných, žalovaní 1), stěžovatelka a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 373.833,- Kč (výrok I.). Ve vyhovujícím odstavci 2 v napadeném poměru mezi žalobkyní a stěžovatelkou rozsudek OS potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů v poměru mezi žalobkyní a žalovaným 1) a 3) (výrok IV.). KS dospěl na rozdíl od OS k závěru, že OS postupoval v rozporu s § 502 obch. zák., jestliže úrok stanovil ze základu sestávajícího z jednotlivých nesplacených měsíčních splátek zvyšovaných vždy o každou další promeškanou splátku. V souzené věci byl ve smyslu § 502 obch. zák. od dubna 1997 žalovaný 1) povinen platit z částky 7.800.000,- Kč úrok, a to až do dne jejího vrácení. Suma 6.017.500 Kč vrácena nebyla, povinnost žalovaného 1) platit úrok z těchto prostředků tak trvá od dubna 1997 dosud. KS dovodil, že "žalobkyni tak vznikl nárok z částky 6.017.500,- Kč za období od června 1999 do 31. 3. 2003 při sjednané procentní sazbě rovnající se součtu základní sazby České spořitelny, a. s., a odchylky 3,5 % p.a., činí suma tohoto úroku 2.472.747,37 Kč". OS tak pochybil, jestliže žalobu co do částky 222.747,37 Kč proti žalovaným 1) a 3) a co do částky 696.535,50 Kč proti žalovaným 1), stěžovatelce a 3) zamítl. Nejvyšší soud (dále jen "NS") rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4961/2007, tak, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku KS, pokud jím byl změněn rozsudek OS tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 696.535,50 Kč s tím, že plněním jednoho ze tří žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnosti dalších žalovaných, se zamítá (výrok I.), a že dovolání stěžovatelky se ve zbytku odmítá (výrok II.); stěžovatelka byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.845,- Kč (výrok III.). NS v odůvodnění v prvé řadě uvedl, že dovolání je přípustné v rozsahu výše uvedené části měnícího výroku I. podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek OS ve věci samé. NS však rozhodl, že dovolání v této části není důvodné. Z obsahu spisu nezjistil, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. NS dále - tj. vůči té části dovolání, v níž stěžovatelka dovozovala, že dovolání je v rozsahu potvrzujícího výroku II. přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jím byl potvrzen vyhovující výrok soudu prvního stupně v napadeném poměru mezi žalobkyní a stěžovatelkou - stejně jako OS a KS dovodil, že úprava ručení je v obchodním zákoníku komplexní, a proto použití ustanovení § 549 o. z. není možné. Stěžovatelka ve svém dovolání dále namítala, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda výkon práva věřitele není v rozporu s poctivým obchodním stykem (§ 265 obchodního zákoníku), případně s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku). Dovolací soud však i tuto námitku shledal jako neopodstatněnou, neboť odvolací soud se věcí z pohledu § 265 obch. zák. zabýval. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka s plným vědomím přijala ručení za závazek dlužníka ve výši 8.000.000,- Kč a v roce 1997 neprokázala, že by jakýmkoli způsobem na dlužníka /žalovaného 1)/ působila ke splnění povinností, poté co jí bylo v červnu 1999 oznámeno, že žalovaný 1) neplní řádně. Za jednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku věřitele, soud nepovažoval, došlo-li ke vzniku dalšího zástavního práva u téže nemovitosti; ke znehodnocení zástavy nemohlo dojít vzhledem k tomu, že nároky zajištěné zástavním právem se uspokojují podle jejich pořadí s ohledem na datum vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, přičemž zástavní právo ve vztahu k předmětnému dluhu zajištěného ručením stěžovatelky má lepší pořadí, než následné zástavní právo. NS uvedl, že KS tedy nelze vytknout, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže dovodil, že v jednání žalobkyně, její předchůdkyně, nelze shledat šikanózní, nepoctivý nebo nemravný výkon práva ve smyslu § 265 obch. zák., jenž by měl za cíl poškodit stěžovatelku jako ručitelku. NS za neopodstatněnou rovněž považoval polemiku stěžovatelky s dosavadní judikaturou týkající se důsledku přechodu závazků při prodeji podniku na postavení věřitele. Konstatoval, že k této otázce se již vyjádřil v rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 10. 2005 sp. zn. 35 Odo 653/2004; dovodil, že v případě prodeje podniku se nejedná o převzetí dluhu ve smyslu § 531 o. z., ale o přechod závazku ze zákona. NS poznamenal, že v citovaném rozhodnutí se sice jednalo o zajištění závazků zástavním právem, avšak NS posuzoval použití § 532 o. z. obecně ve vztahu k zajištění závazku poskytnutého třetími osobami; zajištěním závazku poskytnutého třetími osobami ve smyslu uvedeného v (tomto) ustanovení může být nejen zástavní právo, ale i zajišťovací institut ručení. NS proto v této části dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelkou nastolená problematika byla vyřešena odvolacím soudem jak v souladu s hmotným právem, tak i s judikaturou Nejvyššího soudu. II. V souzené věci je pro skutkovou základnu určující, že stěžovatelka převzala ručitelský závazek za pohledávku žalovaného 1), kterou měl u věřitele České spořitelny, a. s. Žalovaný 1) vůči věřiteli neplnil a věřitel vyzval stěžovatelku jako ručitelku, aby dluh za žalovaného 1) zaplatil. Stěžovatelka však odepřela splnění ručitelského závazku podle § 549 o.z. Žalobkyně Frenn Trading B.V. se obrátila žalobou na soud a domáhala se splnění ručitelského závazku stěžovatelky. V průběhu řízení žalovaný 1) prodal svůj podnik žalovanému 3). OS a stejně tak i KS shledaly námitky stěžovatelky o možnosti odepřít splnění ručitelského závazku podle § 549 o. z. jako nedůvodné a argumentovaly tím, že obchodní zákoník obsahuje komplexní úpravu institutu ručení, a proto se ustanovení občanského zákoníku nepoužijí. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, kterou napadla všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, v podstatě tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to konkré