I.ÚS 3361/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3361/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., t. č. Vazební věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. et Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, č. j. 4 Tdo 475/2021-2567, za účasti Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti výše vymezenému usnesení Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení pro údajné porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Ústavy. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 7. 2020, č. j. 18 T 2/2020-2259, krajský soud stěžovatele uznal vinným ze spáchání pomoci k pokračujícímu zločinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za nějž byl spolu se sbíhajícím se přečinem neoprávněného podnikání dle § 251 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 6. 2020, č. j. 3 T 48/2020-1171, jehož výrok o trestu současně zrušil, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody dle § 205 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 trestního zákoníku v délce pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen dle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, a dále dle § 68 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce dvanácti měsíců dle § 69 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud rovněž svým rozsudkem odkázal poškozené dle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Skutek, který byl stěžovateli kladen za vinu, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel se měl jako jednatel a jediný společník společnosti X předem domluvit se spoluobviněným N., který pracoval ve sběrných surovinách, na analýze vzorku tyčí z wolframové slitiny a sdělení ceny, za kterou by je vykoupil, přičemž na základě analýzy, která odhalila, že tyče jsou z 90 % tvořeny wolframem, z 6 % niklem a ze 2 % kobaltem, se domluvili, že stěžovatel bude odebírat jednou či dvakrát měsíčně dodávky těchto tyčí po 200 kg, načež spoluobviněný N. dalším spoluobviněným avizoval odběr v těchto relacích a ostatní spoluobvinění odcizili u různých poškozených v období od května 2018 do 10. 10. 2018 nejméně 420 ks tyčí z wolframové slitiny, částečně obrobených v různých stádiích opracování a částečně neobrobených, které stěžovatel od spoluobviněného N. bez potvrzení odebral, v hotovosti zaplatil, částečně je prodal dále a částečně zakopal, přičemž věděl, že wolfram se v takovém množství běžně nevykupuje a že podléhá evidenci, čímž dohromady spoluobvinění způsobili poškozeným škodu v celkové výši nejméně 8 158 429,55 Kč (dále jen "předmětný skutek"). 4. Stěžovatel a jeho spoluobvinění podali proti rozsudku krajského soudu odvolání, na jehož podkladě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 12 To 109/2020-2373, dle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f) trestního řádu v celém rozsahu rozsudek krajského soudu zrušil a dle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zločinu krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku ve formě pomoci dle § 2 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za nějž jej odsoudil dle § 205 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil dle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou, a dále dle § 67 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 550 Kč, tedy v celkové výši 155 000 Kč. Poškozené rovněž vrchní soud odkázal dle § 229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu, ale reagoval na změnu v právní úpravě hranic výše škody v § 138 odst. 1 trestního zákoníku a v časové působnosti trestních zákonů. 5. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku vrchního soudu dovolání, které však Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, následně představuje vlastní stížnostní argumentaci. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu vytýká: 1) neprokázání subjektivní stránky; 2) převzetí svědecké výpovědi toliko hypotetické povahy; 3) porušení pravidla in dubio pro reo. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně: 7. Ad 1) stěžovatel namítá, že nebyla prokázána jeho subjektivní stránka ve formě úmyslu, jak by vyžadovala použitá právní kvalifikace. Nebylo prokázáno, že předmětné tyče z wolframové slitiny pochází z krádeže, že nejde o šrot, ale o sofistikovaný zbrojní materiál, že jejich cena byla větší než obvyklá ani že by si stěžovatel u spoluobviněného N. něco objednal, přičemž ostatní spoluobviněné ani neznal. Ve všech těchto čtyřech podstatných skutečnostech se závěr o jeho vině neopírá o provedené důkazy, ať přímé, ať nepřímé, ale tyto jsou výsledkem soudcovské úvahy. Ta dle stěžovatele však dokazování nahrazovat nemůže. 8. Stěžovatel poukazuje na to, že ani tři obchodní společnosti, které jsou specializované na vzácné kovy (jedna, která prováděla testování předmětných tyčí a dvě, které je kupovaly), nerozeznaly, že nejde o šrot, ale o sofistikovaný zbrojní materiál. Účast stěžovatele byla přitom zcela totožná jako těchto dalších dvou obchodních společností, které také předmětné tyče odkupovaly a obviněny nebyly. Tvrdí, že z dokazování naopak vyplynulo, že neodborník mohl předmětné tyče považovat za šrot a nebyl schopen posoudit, k čemu jsou určeny, stejně jako že ani stěžovatel, ani spoluobviněný N. si u nikoho nic neobjednávali. 9. Stěžovatel je neodborníkem a jednal v dobré víře. Je ochoten připustit, že měl věnovat větší péči zjišťování původu předmětných tyčí, tedy připouští svou možnou trestní odpovědnost za trestný čin podílnictví z nedbalosti dle § 215 trestního zákoníku ve znění účinném v době předmětného skutku či legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti dle § 217 trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019, nikoliv však za účastenství na úmyslném trestném činu. 10. Ad 2) stěžovatel uvádí, že nižší soudy vycházely z hlediska jeho subjektivní stránky toliko z tvrzení svědka L., který odpovídal pouze na akademickou otázku, co by na místě stěžovatele dělal on. Dle stěžovatele však taková odpověď není svědeckou výpovědí, neboť se netýká toho, co svědek svými smysly vnímal. Nadto byl svědek v postavení "generála po boji" a navíc se snažil nezavdat policejnímu orgánu důvod k vlastnímu trestnímu stíhání, přičemž ani on neuvedl, že by stěžovateli sdělil jakékoliv své pochybnosti ohledně původu předmětných tyčí. Jeho výpověď tedy nemůže být ústavně konformním důkazem stěžovatelovy subjektivní stránky. 11. Ad 3) stěžovatel zdůrazňuje, že svědci z řad zaměstnanců přitom potvrdili, že laik mohl považovat předmětné tyče za šrot, nicméně obecné soudy provedly ten nejméně příznivý výklad těchto svědeckých výpovědí, čímž se dopustily rovněž porušení pravidla in dubio pro reo. IV. Posouzení Ústavním soudem 12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V říz