I.ÚS 3366/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3366/17 ze dne 22. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., právně zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Kopečná 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2017 č. j. 11 Tdo 351/2017-39, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2016, č. j. 5 To 193/2016-50 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. března 2016 č. j. 1 T 21/2016-25, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 1 T 21/2016, byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to a dále za přečin zasahování do nezávislosti soudu podle § 335 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2014, sp. zn. 1 T 241/2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014, byl podle § 329 odst. 1 a za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců s odkladem na zkušební dobu dvou let. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 214, sp. zn. 1 T 241/2013 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 306/2014, spolu se všemi dalšími rozhodnutími na tento výrok obsahově navazujícími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 5 To 193/2016, zamítl. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 20. 7. 2017, č. j. 11 Tdo 351/2017-39, jako zjevně neopodstatněné odmítl. 5. Všechny tři soudy ve věci rozhodovaly už podruhé. Původně státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, podal dne 13. 8. 2013 na stěžovatele obžalobu sp. zn. 3 VZV 7/2012, a to i pro skutek, jehož se měl stěžovatel dopustit tím, že v období od 1. 1. 2010 do 22. 7. 2012 v Brně, v souvislosti s výkonem funkce soudce Městského soudu v Brně, v rámci rozhodování o ustanovování obhájců podle § 39 odst. 1 tr. ř. ve svém senátu č. 99 T, ustanovil v rámci nutné obhajoby v převážné většině případů jako obhájce advokáta M. K., na úkor ostatních advokátů, kdy v roce 2010 ustanovil tohoto advokáta obhájcem ve 137 případech nutné obhajoby z celkového počtu 195 ustanovení obhájce, v roce 2011 ve 132 případech nutné obhajoby z celkového počtu 167 ustanovení obhájce a od 1. 1. 2012 do 22. 7. 2012 v 51 případech nutné obhajoby z celkového počtu 132 ustanovení obhájce, přičemž takto podle § 39 odst. 1 tr. řádu rozhodoval za úmyslného porušování § 39 odst. 3 tr. řádu, neboť věděl, že u Městského soudu v Brně je v souladu s § 39 odst. 2 tr. řádu veden pořadník advokátů, přičemž v období od roku 2007 do roku 2011 obsahoval tento pořadník 543 jmen advokátů a v roce 2012 534 jmen advokátů, jako ustanovených obhájců tohoto soudu, tímto jednáním vědomě a záměrně opatřil advokátu M. K. neoprávněný prospěch vůči jiným advokátům, spočívající v zajištění nedůvodné a nezákonné výhody v oblasti poskytování právních služeb podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. 6. Obžaloba ve smyslu podezření, že byl spáchán přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byla původně podána u Městského soudu v Brně. Následně však bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 1 Ntd 20/2013 rozhodnuto, že věc stěžovatele se podle § 25 tr. ř. Městskému soudu v Brně odnímá a přikazuje se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku. 7. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 13. 6. 2014, sp. zn 1 T 241/2013, rozhodl podle § 222 odst. 2 tr. ř. tak, že se věc stěžovatele pro předmětný skutek postupuje Nejvyššímu správnímu soudu, neboť nejde o trestný čin, avšak jde o skutek, který by mohl být příslušným orgánem posouzen jako kárné provinění. Soud provedl úpravu žalovaného skutku, z nějž vypustil závěrečnou pasáž popisující, že obviněný "tímto jednáním vědomě a záměrně opatřil advokátu neoprávněný prospěch vůči jiným advokátům, spočívající v zajištění nedůvodné a nezákonné výhody v oblasti poskytování právních služeb podle zákona číslo 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů". 8. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v neprospěch stěžovatele stížnost. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 307/2014, stížnost státního zástupce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. Mimo jiné konstatoval, že závěr nalézacího soudu, že stěžovatel jako soudce při ustanovování advokáta M. K. rozhodoval v rozporu s § 39 odst. 3 tr. ř., je správný. Nicméně, ve shodě se soudem prvého stupně dovodil, že jednání stěžovatele nebylo případem natolik společensky škodlivým, že by nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu. Soud poukázal na to, že tato praxe stěžovatele byla vedení soudu, trestní kanceláři i intervenujícímu státnímu zástupci známá a byla tolerována, přičemž z provedeného dokazování nebylo možno dovodit, že by ustanovování advokáta M. K. bylo úmyslně účelové k zajištění jeho finančního prospěchu, a proto lze uzavřít, že stěžovatel takto postupoval toliko se záměrem zjednodušit a ulehčit si práci. 9. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, a to v neprospěch stěžovatele. Uplatnil v něm dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265b odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., tedy že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Ve věci především namítl, že se neztotožňuje s právním závěrem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, který shledal, že shora popsané jednání není předmětným přečinem, což ve svém usnesení potvrdil rovněž Krajský soud v Ostravě. 10. Nejvyšší soud projednal toto dovolání a svým usnesením ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1224/2015, rozhodl tak, že v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 5 To 307/2014, i usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2014, sp. zn 1 T 241/2013, stejně jako i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující (§ 265k odst. 2 věta druhá tr. ř.), a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestním řízením v jeho věci je nepřípustně zasahováno do nezávislosti soudu i jeho jako soudce. V posuzovaném případě se jednalo o rozhodnutí soudce o ustanovení obhájce ex offo. Stěžovatel odkázal na § 10 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř., a poté rovněž na čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy. Na jejich pozadí zdůraznil, že soudce je osobou, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Výkonem funkce soudce se přitom rozumí jak vedení jednání a rozhodování, tak i výkon všech činností soudce, které s tím souvisejí, tedy i ustanovení obhájce ex offo. Poté stěžovatel odkázal na § 79 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, podle kterého nikdo nesmí narušovat nebo ohrožovat nezávislost a nestrannost soudců a přísedících. K nezávislosti soudce stěžovatel rovněž odkázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 a sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. 4. 2005. 12. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že každý soudce je trestně odpovědný za nezákonný způsob, kterým svou funkci vykonává, pokud při výkonu své funkce naplnil skutkovou podstatu některého z trestných činů. Stěžovatel tvrdí, že jednání soudce v souvislosti s výkonem funkce so