I.ÚS 343/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 343/09 ze dne 12. 5. 2009 N 118/53 SbNU 485 Požadavky spravedlivého procesu ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 12. května 2009 sp. zn. I. ÚS 343/09 ve věci ústavní stížnosti městské části Praha-Lipence, K Obci 47, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2008 č. j. 32 Cdo 2679/2008-125, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 11 Co 342/2007-113, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o náhradu škody spočívající v nákladech jí vynaložených na dokončení díla jiným subjektem, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení. Výrok Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2008 č. j. 32 Cdo 2679/2008-125 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 11 Co 342/2007-113 se zrušují. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud, který dospěl k závěru, že je v dané věci třeba aplikovat za použití ustanovení § 564 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, § 436 obchodního zákoníku, nevzal při svém rozhodování v úvahu ustanovení § 422 odst. 2 obchodního zákoníku, kde se výslovně stanoví, že jestliže z přepravního dokladu, dokladu o předání zboží nebo z prohlášení prodávajícího vyplývá, že se dodává zboží v menším množství nebo jen část zboží, nevztahují se na chybějící zboží ustanovení o vadách zboží. Stěžovatelka argumentovala již v podaném dovolání, že v provedeném řízení bylo prokázáno, že z její strany došlo k převzetí částečného plnění. Odvolací soud tedy věc nesprávně posoudil, když soud na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení obchodního zákoníku, které na něj nedopadá. Nejvyšší soud však tyto v dovolání uplatněné argumenty zcela pominul a bez dalšího dovodil, že uplatněný nárok nelze požadovat z titulu práva z odpovědnosti za škodu, ale z titulu odpovědnosti za vady. Jak odvolací, tak dovolací soud přitom nevzaly na zřetel skutečnost, že stěžovatelka neměla jinou možnost vymáhat po vedlejším účastníkovi splnění jeho povinnosti, neboť byla orgány státu tlačena k urychlenému nainstalování druhé části čistírny. Také závěr odvolacího soudu, že se stěžovatelka měla domáhat vydání bezdůvodného obohacení, je překvapivý a v přímém rozporu se závěrem téhož odvolacího soudu učiněným v usnesení z 19. 10. 2005. Nejvyšší soud se pak touto námitkou stěžovatelky poukazující na názorovou rozpornost vůbec nezabýval. Stěžovatelka dále namítá, že ze strany odvolacího soudu došlo k rozporu při hodnocení důkazů, neboť pokud byl učiněn závěr, že stěžovatelce nevznikla škoda, pak se jedná o zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a jedná se navíc o zcela nové skutkové zjištění, kterému chybí náležité odůvodnění. Stěžovatelka se naopak domnívá, že za daných okolností je dána příčinná souvislost mezi porušením povinností vedlejšího účastníka a majetkovou újmou, která jí vznikla opětovným zaplacením další firmě za dokončení díla. Ostatně již soud prvního stupně v rozsudku ze 3. 5. 2007, kterým žalobě vyhověl, se řídil názorem odvolacího soudu obsaženým v jeho předchozím zrušujícím usnesení č. j. 11 Co 313/2006-74 ze dne 25. 10. 2006, na jehož základě vzal soud prvního stupně za prokázané, že nárok stěžovatelky není promlčen a že se jedná o nárok na náhradu škody; kdyby se jednalo o nárok z vadného plnění, pak by tento nárok stěžovatelky byl promlčen. Stěžovatelka se domnívá, že v neustálých změnách právní kvalifikace odvolacím soudem, který věc posuzoval celkem třikrát a pokaždé došel prakticky k jinému názoru, když posoudil věc jako nárok z bezdůvodného obohacení, náhrady škody nebo vadného plnění, se pak v průběhu mnohaletého řízení zcela vytratilo, že rozhodné skutečnosti i důkazy k nim byly zcela určitě a srozumitelně vylíčeny už v žalobě z roku 2003, přičemž právní kvalifikace skutkového děje nebyla úkolem stěžovatelky. Jestliže pak jak odvolací, tak i dovolací soud došly k závěru, že nárok stěžovatelky existuje, není promlčen, ale že neměl být žalován jako nárok na náhradu škody, nýbrž jako bezdůvodné obohacení, měly jej tak posoudit. Stěžovatelce se tak za pět let trvání předmětného řízení nedostalo spravedlivého posouzení jejího nároku, v čemž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. 3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 288/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 5. 4. 2005 č. j. 10 C 288/2003-34 Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení 924 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že nárok stěžovatelky byl promlčen. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005 č. j. 11 Co 328/2005-50 bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně zpět, s tím "... aby vedl žalobce k upřesnění nároku, kterého se domáhá - zda uplatňuje nárok z odpovědnosti za vady nebo nárok na náhradu škody a popř. jej v závislosti na tom vedl i k doplnění skutkových tvrzení ...". Rozsudkem ze dne 6. 4. 2006 č. j. 10 C 288/2003-63 Obvodní soud pro Prahu 7 poté žalobu stěžovatelky opět zamítl s odůvodněním, že žaloba byla podána po uplynutí čtyřleté promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody. Také toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006 č. j. 11 Co 313/2006-74) zrušeno s odůvodněním, že bude třeba doplnit dokazování ohledně uplatněného nároku na náhradu škody. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. května 2007 č. j. 10 C 288/2003-95 bylo žalobě vyhověno a uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 924 000 Kč s 2% úrokem z prodlení s odůvodněním, že stěžovatelka má ve smyslu § 380 obchodního zákoníku právo na náhradu škody ve výši požadované žalobou, spočívající v nákladech jí vynaložených na dokončení díla jiným subjektem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2007 č. j. 11 Co 342/2007-113 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, neboť na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně učinil závěr, že se v dané věci jednalo o vadné plnění a stěžovatelka mohla za použití § 564 obchodního zákoníku uplatnit některý z nároků podle § 436 obchodního zákoníku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud měl za to, že řízení netrpělo vadami uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a soud neshledal ani pochybení v stěžovatelkou napadeném právním závěru odvolacího soudu, že v daném případě nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Dovolací soud uvedl, že namítá-li stěžovatelka, že jí vznikla škoda tím, že dokončení díla zaplatila dvakrát, a to vedlejšímu účastníkovi a poté dalšímu subjektu, který dílo dokončil, není její námitka důvodná, neboť odvolací soud správně dovodil, že tento nárok nelze vůči zhotovitelce díla požadovat z titulu práva z odpovědnosti za škodu, ale z titulu odpovědnosti za vady. Závěr odvolacího soudu je tedy v souladu s § 440 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle § 436 a 437 obchodního zákoníku, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu, i v souladu s dosavadní judikaturou. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky zamítl. III. 4. Relevantní znění dotčeného článku Listiny základních práv a svobod je následující: 5. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. IV. 6. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a vyjádřil přesvědčení, že řádně posoudil danou věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se s otázkami, jež mu byly předloženy k přezkoumání. Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavní práva stěžovatelky, navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí Nejvyšší soud s případným upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti. 8. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uve