I.ÚS 3469/16

Ústavní stížností, která byla podána dne 17. 10. 2016, napadla stěžovatelka shora označená soudní rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, včetně zásady rovnosti stran.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 5 C 41/99 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 Ústavní soud zjistil, že výrokem I. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu stěžovatelky a dalších žalobkyň na zaplacení. Výrokem II. došlo ke změně výroku VII. prvostupňového rozsudku tak, že výše nákladů vzniklých žalovanému, k jejichž náhradě byla stěžovatelka spolu s další žalobkyní dle § 142 odst. 2 o. s. ř. zavázána, byla snížena z částky 829.766 Kč na polovinu, neboť odvolací soud přihlédl - s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. Ú 3288/09 - k okolnostem případu a poměrům žalobkyň, které podle něj představovaly důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. Odmítl však aplikovat v jejich prospěch ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť přestože výše předmětného nároku závisela na znaleckém posouzení, nebylo možné odhlédnout od skutečnosti, že došlo k více než desetinásobnému nadhodnocení žalobního požadavku oproti skutečnému stavu, což muselo jít k tíži žalobkyním.

Stěžovatelka podala dovolání proti výroku II. rozsudku městského soudu, s tím, že navzdory tomu, že uplatněný nárok byl co do základu shledán důvodným, nevyhověl soud jejímu návrhu, aby byly náklady řízení přiznány žalované straně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Podle stěžovatelky se odvolací soud při výkladu procesního práva odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, neboť v dané věci bylo namístě aplikovat odst. 3, nikoliv odst. 2 ustanovení § 142 o. s. ř. Odvolací soud však její procesně právní námitky v tomto bodě přijal v souhrnu pouze jako důvody hodné zvláštního zřetele, neposuzoval je samostatně a dále se jimi nezabýval, jeho rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K dovolání stěžovatelky se dne 25. 1. 2016 vyjádřil žalovaný, který tvrdil, že dovolání nesplňuje obecné požadavky stanovené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť neuvádí žádnou ustálenou judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit; kromě toho se odvolací soud od žádné takové praxe neodchýlil, a podmínka přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. tak nebyla splněna. Pokud jde o dovolací důvody, žalovaný se neztotožnil s názorem stěžovatelky, podle kterého měly soudy rozhodovat o nákladech řízení podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., namísto ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Upozornil přitom na základní princip, kterým je zásada úspěchu ve věci, na specifický průběh předmětného řízení a na to, že zamítnutí žaloby vyplynulo ze skutečnosti, že žalobkyně od počátku žalovaly mnohonásobně nadhodnocenou a nerealistickou částku. Připomněl také, že stěžovatelka postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. či podle § 150 o. s. ř. do skončení prvostupňového řízení vůbec nenavrhovala, odvolací soud tak neměl použitím moderačního práva do rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec zasahovat. Vzhledem k tomu, že bylo řízení na návrh žalobkyň v části zastaveno, měl naopak soud v tomto rozsahu aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Skutečnost, že stěžovatelka vstoupila do řízení až v jeho průběhu, ani další okolnosti zmíněné odvolacím soudem pak žalovaný nepovažoval za kritéria odůvodňující aplikaci § 150 o. s. ř.

Napadeným usnesením ze dne 26. 7. 2016, které bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 17. 8. 2016, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Vyjádření žalovaného shrnul Nejvyšší soud v tomto usnesení tak, že žalovaný navrhl dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout s ohledem na neopodstatněnost právních úvah v něm obsažených. Dle názoru dovolacího soudu pak stěžovatelka neotevřela k řešení žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomněl, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. zakládá diskreční oprávnění soudu, jenž i v případě splnění předpokladů uvedené normy může o nákladech rozhodnout dle zásady úspěchu ve věci, pakliže svůj postup náležitě odůvodní. Mezi situace, jež opodstatňují rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v duchu § 142 odst. 2 o. s. ř. i za situace, v níž se stanovení výše nároku odvíjelo od znaleckého posouzení, se dle judikatury řadí i zcela excesivní nadhodnocení žalovaného plnění. Založil-li odvolací soud svůj závěr o nevhodnosti aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. právě na enormní diskrepanci mezi požadovanou částkou a výsledným rozsahem přiznaného práva, je jeho úvaha konformní s ustálenou rozhodovací praxí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že ačkoliv si Nejvyšší soud vyžádal vyjádření žalovaného k dovolání a jeho obsah převzal do svého rozhodnutí, v rozporu s principem rovnosti stran jí odepřel právo repliky, a nedal jí tak možnost ohradit se proti námitkám žalovaného. Tvrdí také, že její případ se liší od případů, na které poukazuje Nejvyšší soud ve věci excesivního nadhodnocení žalovaného plnění, a trvá na tom, že soud měl při stanovení výše nákladů vyjít z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a náklady přiznat žalované straně.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jelikož není součástí soustavy obecných soudů, nemůže vykonávat instanční přezkum jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

V dané věci Ústavní soud konstatuje, že takového extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel nebo svévolné interpretace či aplikace zákona se městský soud v napadeném rozhodnutí nedopustil, když se námitkami stěžovatelky zabýval, k jejímu prospěchu snížil výši nákladů, k jejichž náhradě byla zavázána, a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.

Stran napadeného usnesení Nejvyššího soudu poukazuje Ústavní soud na to, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, jak posoudí přípustnost dovolání. Obecně přitom platí, že z rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, v čem je spatřována jeho nepřípustnost, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz § 243f odst. 3 o. s. ř.) odůvodnit.

V projednávané věci konstatuje Ústavní soud, že Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. a z důvodů, jež náležitě vyložil v napadeném usnesení, je shledal jako nepřípustné. Skutečnost, že Nejvyšší soud nezaslal stěžovatelce k replice vyjádření žalované strany k dovolání, nelze v daných souvislostech považovat za zásah do práva na spravedlivý proces. Svou argumentaci stěžovatelka Nejvyššímu soudu přednesla právě v rámci svého dovolání a z napadeného usnesení Nejvyššího soudu nevyplývá, že by Nejvyšší soud převzal obsah vyjádření žalovaného do svého rozhodnutí, jak tvrdí stěžovatelka (viz bod 6); je z něj naopak zřejmé, že k vyjádření žalovaného přihlédl jen okrajově a podpůrně a své rozhodnutí opřel o ustálenou rozhodovací praxi. Povinnost soudu doručit vyjádření žalovaného dovolatelce navíc nelze dovodit z žádného ustanovení občanského soudního řádu, nemohlo být proto zasaženo ani do práva stěžovatelky na repliku (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. I. ÚS 573/10 ze dne 12. 7. 2010 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 1535/15 ze dne 26. 8. 2015, dostupná na http://nalus.usoud.cz; srov. též rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Valchev a další proti Bulharsku ze dne 21. 1. 2014 č. 47450/11, 26659/12 a 53966/12, § 77). Nejvyšší soud se tak při odmítnutí stěžovatelčina dovolání nedopustil žádného pochybení ústavněprávní relevance.

Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.