I.ÚS 3471/23 – Ústavní soud

I.ÚS 3471/23 ze dne 31. 7. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem Radniční 237/13, Šumperk, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 3 Nt 2204/2023-5 ze dne 31. 10. 2023 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Šumperk, oddělení obecné kriminality č. j. KRPM-124743-62/TČ-2023-140971 ze dne 16. 10. 2023, za účasti Okresního soudu v Šumperku a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Šumperk, oddělení obecné kriminality, sídlem Havlíčkova 8, Šumperk, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel v procesním postavení obviněného byl v trestní věci vedené proti jeho osobě předvolán Policií České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, Územní odbor Šumperk, oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") k výslechu, který se měl konat dne 11. 10. 2023 v 9.00 hodin. V předvolání byl poučen o skutečnosti, že nedostavení se může vést k uložení pořádkové pokuty až 50 000 Kč. V den konání plánovaného výslechu, tedy dne 11. 10. 2023, v 2.34 hodin stěžovatel policejnímu orgánu zaslal do datové schránky zprávu s následujícím obsahem: "Vážení, k předvolání k výslechu v nadepsané věci uvádím, že jsem se rozhodl využít svého práva a nebudu ve věci prozatím vypovídat. Děkuji za pochopení, V. K.." 2. Z následné telefonické komunikace mezi stěžovatelem a policejním orgánem vyplynulo, že stěžovatel je na služební cestě a požaduje, aby celá věc byla řešena s jeho obhájcem. V téže komunikaci jej policejní orgán informoval, že výše uvedené prohlášení může učinit v rámci svého výslechu jako obviněný, k němuž má povinnosti se dostavit. Jelikož se stěžovatel nedostavil k nařízenému procesnímu úkonu, k jehož provedení byl řádně, jakož i včas předvolán a o následcích nedostavení se byl v předvolání řádně poučen, uložil mu policejní orgán napadeným usnesením pořádkovou pokutu 5 000 Kč. 3. Stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu Okresní soud v Šumperku napadeným usnesením zamítl. Konstatoval, že policejní orgán v posuzované věci nepochybil. Stěžovatel byl k úkonu předvolán řádně a včas. Okresní soud zároveň konstatoval, že stěžovatelovo sdělení ze dne 11. 10. 2023 nelze vyhodnotit jako omluvu z nařízeného úkonu. K tomu doplnil, že ani v tomto sdělení, ani v navazujícím telefonickém hovoru stěžovatel nežádal o změnu termínu a splnění zákonem mu uložené povinnosti. Výši uložené pokuty shledal za jako adekvátní. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených základních práv, a sice práv garantovaných v čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Policejní orgán podle názoru stěžovatele porušil jeho práva tím, že mu uložil pořádkovou pokutu za nesplnění povinnosti dostavit se k výslechu obviněného. Tvrdí, že pořádková pokuta nemohla splnit svůj účel, když předem avizoval, že využije svého práva a nebude vypovídat. Podle něj je takový postup v rozporu s materiálním právním státem, když se jedná o výkon veřejné moci, který je bezobsažný a neúčelný. Policejní orgán v nynější věci jednal podle jeho názoru ultra vires, neboť jeho postup nesledoval zákonný účel, a jeho jednání je nutno považovat mimo materiální pravomoci a kompetence orgánu veřejné moci. Odkázal přitom rovněž na nález sp. zn. I. ÚS 1849/08 ze dne 18. 2. 2010. Navíc pokud orgán veřejné moci ukládá soukromým osobám povinnost, a tím omezuje jejich základní práva, musí dbát na to, aby byl takový zásah přiměřený. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací a jiné činnosti orgánů činných v trestním řízení. Toliko v případě, kdy rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci zasáhne do roviny práv ústavních, je Ústavní soud povolán ke zrušení napadeného rozhodnutí či k zákazu pokračovat v porušování práva. 7. Shrnuto, stěžovatel v posuzované věci nesouhlasí s tím, že mu byla uložena pořádková pokuta za nedostavení se k výslechu, třebaže předem oznámil, že využije svého práva podle § 33 odst. 1 trestního řádu a nebude v procesní pozici obviněného vypovídat. 8. Ústavní soud předně připomíná, že na pořádkovou pokutu je třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení. Při její aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05 ze dne 1. 8. 2005). 9. Ústavní soud uvádí, že jednou z povinnosti obviněného je i povinnost dostavit se na předvolání orgánů činných v trestním řízení. Výslech obviněného přitom představuje jeden z procesních úkonů v trestním řízení. Povinností obviněného je proto mimo jiné dostavit k výslechu (§ 90 odst. 1 trestního řádu), není však již povinen vypovídat (§ 33 odst. 1 trestního řádu). Obviněný má právo (nikoli povinnost) vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich. 10. Tato povinnost obviněného dostavit se na předvolání k výslechu vyplývá z § 90 odst. 1 trestního řádu, který stanovuje, že nedostaví-li se obviněný, který byl řádně předvolán, k výslechu bez dostatečné omluvy, může být předveden; na to a jiné následky nedostavení (§ 66 trestního řádu) musí být v předvolání upozorněn. Je tedy zřejmé, že orgány činné v trestním řízení jsou způsobilé vynutit si účast stěžovatele na výslechu i jinými prostředky. Nedostaví-li se tedy obviněný, který byl řádně předvolán, k výslechu bez dostatečné omluvy, může být předveden. Z tohoto závěru plyne, že pokud to policejní orgán považuje za nezbytné, může si účast obviněného na výslechu vynutit i proti jeho vůli. 11. Zároveň platí, že ústavní právo obviněného odepřít výpověď, obsažené v čl. 40 odst. 3 Listiny a v § 92 odst. 1 věta druhá trestního řádu, je nepochybně velmi významnou garancí spravedlivého procesu. Orgány činné v trestním řízení musí toto právo obviněného bezpodmínečně respektovat. Na druhé straně toto právo nikterak neomezuje orgány činné v trestním řízení ve využití všech zákonných postupů, kterými má být dosaženo účelu trestního řízení jak v procesu dokazování, tak při aplikaci zajišťovacích opatření (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 424/05 ze dne 15. 9. 2005). 12. Jak vyplývá z § 90 odst. 1 trestního řádu, za předpokladu, že je obviněný k výslechu řádně předvolán, může být jediným důvodem, proč se nedostaví, dostatečná omluva. Jinak mu hrozí předvedení, případně mu hrozí, byl-li o tom poučen, i jiné následky ve smyslu § 66 tohoto zákona. Akceptace sdělení, že obviněný využije svého práva a nebude vypovídat, jako skutečnosti dostatečně omlouvající neúčast na výslechu, ke kterému byl řádně předvolán, by mohla znamenat úplné vyčerpání dostatečné omluvy vyjádřené v § 90 odst. 1 trestního řádu, tzn. že omluva a posouzení její dostatečnosti by bylo v zásadě zbytečné. Obviněný by totiž mohl vždycky jen jednoduše konstatovat, že se k výslechu nedostaví, protože chce využít svého práva nevypovídat, a nemusel by se omezovat na vymezení dostatečné omluvy. V případě omluvy mají orgány činné v trestním řízení prostor pro uvážení, zda lze takovou omluvu chápat jako dostatečnou. Případná akceptace nyní zkoumaného důvodu neúčasti na výslechu by znamenala, že orgány činné v trestním řízení by musely tento důvod vždy akceptovat. Obviněný by proto neměl žádný důvod se dostavit, neboť případnou hrozbu předvedením či jiným následkem by byl jednoduše schopen tímto svým prohlášení zvrátit. Z toho plyne, že obviněný má zpravidla povinnost v případě, že je řádně předvolán, se k výslechu dostavit, ledaže byly dány takové okolnosti, které lze akceptovat jako dostatečnou omluvu. Samotné využití práva nevypovídat proto ani zásadně nestačí. 13. V nyní posuzované věci přitom nedošlo ani k porušení ústavně zaručeného práva nebýt donucován k sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny). Zásadu nemo tenetur se