I.ÚS 3571/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011 N 91/61 SbNU 415 K principu legitimního nabytí majetku a dokazování v civilním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 12. května 2011 sp. zn. I. ÚS 3571/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. S. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 1. 2010 č. j. 13 C 145/2009-53 ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2010 č. j. 13 C 145/2009-96, kterým bylo žalované stěžovatelce uloženo vyklidit garážové stání, a proti potvrzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010 č. j. 18 Co 251/2010-125, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí a s návrhem na nařízení předběžného opatření insolvenčnímu správci úpadce Pražského stavebního bytového družstva, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a za účasti JUDr. T. P., insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 1. 2010 č. j. 13 C 145/2009-53 ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2010 č. j. 13 C 145/2009-96 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010 č. j. 18 Co 251/2010-125 se zrušují. II. Návrh na nařízení předběžného opatření proti insolvenčnímu správci úpadce Pražského stavebního bytového družstva se odmítá. Odůvodnění I. 1. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo žalované stěžovatelce uloženo do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit ve výroku specifikované garážové stání (nebytovou jednotku - garáž); současně byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalobci (vedlejší účastník) k rukám právního zástupce insolvenčního správce náklady řízení před soudem prvního stupně. Výrokem II rozsudku odvolacího soudu byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit žalobci k rukám právního zástupce insolvenčního správce náklady odvolacího řízení. 2. V nyní posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o žalobě na vyklizení nebytové jednotky - garážového stání, podané s odůvodněním, že vlastníkem této jednotky, kterou užívá stěžovatelka bez právního důvodu, je původní žalobce (Pražské stavební bytové družstvo). Stěžovatelka s žalobou nesouhlasila s poukazem na to, že za předmětný nebytový prostor řádně zaplatila a žalobce se zavázal převést vlastnické právo k této garáži na stěžovatelku; svoji povinnost však nesplnil. Dovolávala se též § 3 občanského zákoníku. 3. Po provedeném dokazování obvodní soud dovodil důvodnost žaloby. Vycházel ze zjištění, že Pražské stavební bytové družstvo je zapsáno jako vlastník předmětné nebytové jednotky v katastru nemovitostí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009 č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256 bylo rozhodnuto o úpadku Pražského stavebního bytového družstva, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. T. P. Pražské stavební bytové družstvo (označené jako pronajímatel) a žalovaná stěžovatelka (označená jako nájemce) uzavřeli dne 28. 7. 1997 smlouvu nazvanou "nájemní smlouva", na základě které byl předmětný nebytový prostor přenechán do užívání žalované na dobu určitou od podpisu smlouvy do dne vkladu práva vlastnického k této věci ve prospěch stěžovatelky do katastru nemovitostí. Nájem byl sjednán jako bezúplatný. Na úhradu zamýšlené koupě předmětné nebytové jednotky a spoluvlastnického podílu na pozemku stěžovatelka zaplatila Pražskému stavebnímu bytovému družstvu 110 000 Kč. Tato zjištění právně posoudil obvodní soud tak, že smlouva ze dne 28. 7. 1997 neobsahuje jednu ze základních náležitostí - ujednání o výši nájemného, a proto je neplatná. Skutečnost, že účastníci zamýšleli převod vlastnického práva k předmětné garáži na stěžovatelku, soud prvního stupně nezhodnotil jako právně významnou. S odkazem na § 126 odst. 1 občanského zákoníku proto žalobě vyhověl, neboť stěžovatelka prý užívala nebytový prostor - garáž - bez právního důvodu. K argumentaci stěžovatelky uvedl, že ani ve smyslu § 3 odst. 1 občanského zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka a že takový postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod [zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 109/94 (pozn. red.: jedná se o usnesení, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. 4. Městský soud v Praze dovodil, že smyslem předmětné smlouvy bylo upravit právo stěžovatelky na bezúplatné užívání garážového stání, a to až do vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí v její prospěch, k čemuž však dosud nedošlo. Smlouvu z 28. 7. 1997 proto odvolací soud právně posoudil jako smlouvu o výpůjčce podle § 659 občanského zákoníku, neboť naplňuje její základní náležitosti, tedy bezplatnost užívání a dočasnost tohoto užívání. Odvolací soud se tedy odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně, podle něhož nebyla smlouva od počátku platnou. Odvolací soud však usoudil, že to nic nemění na povinnosti stěžovatelky k návrhu insolvenčního správce garážové stání vyklidit. Uzavřel, že i přes skutečnosti, že dosud nedošlo k ukončení doby bezplatného užívání dle uzavřené smlouvy (nebyl proveden vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky), vzniklo podle § 255 insolvenčního zákona [pozn. red.: zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] prohlášením konkursu právo insolvenčního správce požadovat vrácení předmětu výpůjčky. Toto právo insolvenční správce využil a jeho uplatněním pozbyla stěžovatelka právní titul věc užívat. K námitkám stěžovatelky o výkonu práva žalobce v rozporu s dobrými mravy odvolací soud - kromě argumentace soudu prvního stupně (dle které nelze prostřednictvím tohoto ustanovení konstituovat neexistující oprávnění věc užívat) - odkázal i na základní principy insolvenčního řízení, mezi které patří právo jednotlivých věřitelů na uspokojení jejich pohledávek a jiných oprávněných nároků v mezích insolvenčního zákona. Stěžovatelka proto nemůže být zvýhodněna oproti jiným věřitelům odkazem na dobré mravy a své finanční nároky vůči dlužníkovi může uplatňovat jen v rámci insolvenčního řízení. II. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudky obou soudů porušují její základní práva zaručená jí ústavním pořádkem, konkrétně právo na ochranu jejího legitimního očekávání nabytí majetku a dále právo na soudní ochranu. 6. V konkrétnostech namítá stěžovatelka zejména následující. 7. Pražské stavební bytové družstvo (dále též "PSBD" nebo "úpadce") uzavřelo dne 14. 8. 1995 se stěžovatelkou smlouvu (označenou v jejím záhlaví jako "smlouva o uzavření budoucí smlouvy kupní registrační číslo 815/163"), na jejímž základě vznikl PSBD závazek převést do osobního vlastnictví stěžovatelky nebytovou jednotku - garáž č. 2548/163 (garážové stání). Stěžovatelka uhradila dle této smlouvy úpadci kupní cenu. Dne 28. 7. 1997 došlo ze strany PSBD k předání nebytové jednotky - garáže - do oprávněné držby stěžovatelce. Až do okamžiku podání žaloby na vyklizení garážového stání faktické vlastnictví stěžovatelky ke garáži č. 2548/163 ani úpadce (a ani nikdo jiný) nezpochybňoval a téměř 12 let proti tomuto faktickému stavu nikdo nepodnikl žádné právní kroky. Vzhledem k tomu, že v okamžiku předání nebytové jednotky - garáže - do oprávněné držby stěžovatelce tato nemovitost jako nebytová jednotka i nadále právně neexistovala [prohlášení vlastníka budovy - kterým se určují prostorově vymezené části budovy, které se za podmínek stanovených zákonem o vlastnictví bytů (pozn. red.: zákonem č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) stanou jednotkami - bylo do katastru nemovitostí vloženo až dne 10. 7. 2000], nezbylo stěžovatelce než přistoupit na uzavření PSBD předložené smlouvy, označené v záhlaví jako nájemní; přitom s ohledem na účel této smlouvy ze dne 28. 7. 1997 bylo smluvními stranami výslovně ujednáno bezúplatné užívání shora uvedené nemovitosti až do okamžiku vložení vlastnického práva ve prospěch stěžovatelky do katastru nemovitostí. Stěžovatelka od okamžiku předání předmětné garáže až dosud hradí veškeré náklady spojené s užíváním jako vlastník a je plátcem daně z nemovitosti. Je proto názoru, že existuje její legitimní očekávání dosáhnout účinného nabytí vlastnického práva. Uplynutím zákonné vydržecí doby se stěžovatelka stala ex lege vlastníkem předmětné nemovitosti. Již od počátku byla jejím oprávněným držitelem s přesvědčením, že jí patří. Důvody toho, že smlouva neobsahuje náležitosti nezbytné k tomu, aby na jejím základě došlo již v minulosti k vložení práva vlastnického ve prospěch stěžovatelky, lze zjevně spatřovat na straně PSBD, které de facto již těmito smlouvami prodávalo v té době ještě "právně" i "fakticky