I.ÚS 382/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 382/21 ze dne 22. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. Š., zastoupeného Tomášem Havelkou, advokátem, sídlem v Praze, Běchovická 701/26, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 922/2020-2334 ze dne 23. 9. 2020 a č. j. 5 Tdo 549/2019-2262 ze dne 17. 7. 2019 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 84/2018-2292 ze dne 12. 11. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově č. j. 20 T 110/2011-1958 ze dne 30. 12. 2013 podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) dříve platného zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění (dále též "tr. zákon"), jakož i trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Týmž rozsudkem byl zproštěn obžaloby i spoluobviněný. Stěžovatel se měl uvedených trestných činů dopustit v postavení druhého místostarosty města K., a to v souvislosti se zjednáním výhody spoluobviněnému ve veřejných zakázkách týkajících se realizací energetických úspor (zateplení) budov blíže specifikovaných školských zařízení v K. Bližší okolnosti případu i způsob provedení činů jsou popsány ve skutkové větě zprošťujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně. Proti rozsudku okresního soudu podala státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 5 To 196/2014-1998 ze dne 9. 2. 2015 tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl jako nedůvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu posléze napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním, podaným rovněž v neprospěch obou obviněných, jemuž Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 1171/2015-2039 ze dne 20. 7. 2016 vyhověl a podle § 265k tr. ř. zrušil jak dovoláním dotčené rozhodnutí soudu odvolacího, tak i předchozí zprošťující rozsudek soudu prvního stupně (včetně případných obsahově navazujících rozhodnutí, jež v důsledku kasačního zásahu pozbyla podkladu) a věc se závazným právním názorem vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud v Chomutově následně rozhodl rozsudkem č. j. 20 T 110/2011-2144 ze dne 30. 11. 2017 tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za tuto sbíhající se trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 let. Vedle toho mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce voleného funkcionáře v orgánech územních samosprávných celků na dobu 3 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu spoluobviněného. K odvolání obou obviněných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 5 To 84/2018-2201 ze dne 24. 7. 2018 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám za podmínek předvídaných ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl ve věci tak, že oba obviněné zprostil předmětné obžaloby. I toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním, jemuž Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 549/2019-2262 ze dne 17. 7. 2019 vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu se závazným právním názorem vrátil k novému projednání a rozhodnutí o odvolání. Krajský soud poté rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že stěžovatele uznal vinným trestnými činy pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 trestního zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Za tyto trestné činy stěžovateli uložil podmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zkušební dobou v délce 1 roku. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněného. Následné dovolání stěžovatele proti posledně uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 922/2020-2334 ze dne 23. 9. 2020 odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že v napadeném kasačním usnesení přijal dovolání nejvyššího státního zástupce založené na argumentaci o nesprávném skutkovém zjištění, ačkoliv tím nemohl být naplněn žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. To dle názoru stěžovatele zcela zásadně ovlivnilo další průběh soudního řízení v jeho neprospěch a vyústilo ve vydání pozdějšího usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, které již nereflektovalo předchozí chyby v řízení. Na chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a posouzení tzv. materiálního znaku trestného činu nejvyšší státní zástupce dle stěžovatele usuzoval z nesprávných skutkových zjištění, jejichž přezkumu se však v řízení o dovolání nelze domáhat. Nesprávné právní posouzení skutku coby uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže spočívat v odlišném náhledu na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Nejvyššímu soudu stěžovatel rovněž vytkl, že se v odůvodnění svého pozdějšího odmítavého rozhodnutí dostatečně nevypořádal s námitkami upozorňujícími na nepřípustnost dovolacího důvodu uplatněného nejvyšším státním zástupcem v předchozím dovolání a na postup odlišný od zavedené rozhodovací praxe. Stěžovatel dále namítl, že Krajský soud v Ústí nad Labem se dostatečně nevypořádal s obhajobou, když nevyvrátil možný skutkový stav, který stěžovatel v trestním řízení předestřel. Uvedl, že soudy svá rozhodnutí o vině opřely o jediný důkaz, kterým byly prostorové odposlechy, a to navzdory tomu, že jejich hodnocení odporovalo všem ostatním provedeným důkazům. Krom toho, prostorové odposlechy byly dle jeho mínění pořízeny pouze vyšetřující státní zástupkyní bez předchozího souhlasu soudu. Závěrem stěžovatel připomněl princip ultima ratio a vyložil, že z jemu vytýkaného jednání ani z jednání spoluobviněného neměl nikdo prospěch a současně nikomu ani nevznikla škoda. Soudy pochybily, pakliže tyto skutečnosti nevzaly při odsouzení jeho osoby náležitě v úvahu. Dle stěžovatele se tím soudy mimo jiné zpronevěřily závěrům vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 698/19 ze dne 24. 9. 2019. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal, že by soudy v trestní věci stěžovatele vybočily z kautel spravedlivého procesu. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že ve věci sp. zn. 5 Tdo 549/2019 věcně připustil a následně i vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce, podanému v neprospěch stěžovatele. V předmětném dovolání nejvyšší státní zástupce ohlásil dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadený zprošťující rozsudek odvolacího soudu spočívá na chybné aplikaci principu subsidiarity trestní represe a posouzení tzv. materiálního znaku trestného činu podle úpravy obsažené v trestním zákoně. V té souvislosti je třeba zmínit, že námitky stran (ne)správného použití zásady subsidiarity trestní represe (resp. tzv. principu ultima ratio) jsou obecně způsobilé přivodit kasační zásah Nejvyššího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. výklad k této zásadě kupř. v jeho usnesení sp. zn. 5 Tdo 1541/2016 ze dne 23. 8. 2017). Není přitom rozumného důvodu, proč by se měl přezkum případné nesprávnosti v použití uvedené zásady trestního řízení omezovat toliko na situace, kdy námitka této nesprávnosti v konkrétním případě prospívá obviněnému, a nikoli naopak, jako je tomu v souzené věci. Takový závěr ostatně z judikatury Nejvyššího soudu neplyne. Je pravdou, že nejvyšší státní zástupce na nesprávnost použití zmíněné zásady usoudil mimo jiné i z toho, že odvolací soud dle něj značně přecenil význam některých okolností případu, jež nasvědčovaly nižšímu stupni společenské nebezpečnosti činu, a nedocenil význam dalších okolností, jež tento stupeň společenské nebezpečnosti naopak zvyšovaly. Zde se ovšem sluší poznamenat, že skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů a na nichž krajský soud postavil s