I.ÚS 4595/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4595/12 ze dne 4. 2. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Pecharové, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2012, č. j. 28 Cdo 4435/2011-178, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011 č. j. 21 Co 2/2011-159 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 6. 2008 č. j. 11 C 58/2006-130, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále napadenými rozhodnutími mělo dle stěžovatelky dojít i k porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny a čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se po stěžovatelce návrhem ze dne 6. 10. 2005, podaným u Obvodního soudu pro Prahu 5, původní žalobce, který byl dříve její druh, domáhal zaplacení částky 560.000 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů soudního řízení, protože stěžovatelka měla uvedenou částku vybrat z osobního účtu žalobce a dosud mu ji nevrátila, přičemž odmítá se žalobcem komunikovat. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 12. 7. 2006 č. j. 11 C 58/2006-42 tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku. Na základě odvolání stěžovatelky bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2006, č. j. 21 Co 486/2006-83, toto rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 3. 6. 2008 č. j. 11 C 58/2006-130 opět uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 560.000 Kč s příslušenstvím, a tento rozsudek byl následně potvrzen napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011 č.j. 21 Co 2/2011-159. Po žalobci do řízení vstoupila jeho procesní nástupnice (dále jen "vedlejší účastnice"). Proti citovaným rozsudkům podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 28 Cdo 4435/2011-178 odmítnuto s tím, že si stěžovatelka peněžní prostředky, vybrané z druhova vkladu na vkladní knížce, přisvojila bez právem uznaného důvodu a v řízení neprokázala svá tvrzení, že takto vybrané částky svému druhovi následně předala. Stěžovatelka sice odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů (pokládajíc v něm slyšené svědky za nevěrohodné), což jsou otázky nikoliv právní, nýbrž skutkové, avšak podle Nejvyššího soudu vycházela i z nesprávných právních hodnocení. Nejvyšší soud odkázal stěžovatelku k samotné otázce nakládání s vkladem (upravené v § 780 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, dále též "obč. zák.") a vlastnictví peněžních prostředků složených vkladatelem peněžnímu ústavu na ustálenou judikaturu - např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, publikovaný pod č. 144/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že "nakládání s vkladem zahrnuje i změnu v osobě věřitele ve vkladovém vztahu. Vkladatel (věřitel) může svou pohledávku (včetně jejího příslušenství a všech práv s ní spojených, viz § 524 odst. 2 obč. zák.) postoupit jinému toliko písemnou smlouvou; ta může být úplatná nebo bezúplatná (srov. § 527 odst. 1 obč. zák.). Bezúplatnou (písemnou) smlouvu o postoupení pohledávky lze ztotožnit s darováním práva nebo jiné majetkové hodnoty jako předmětů občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že peněžní prostředky, které převzal peněžní ústav (vklad), nelze darovat tím způsobem, že vkladatel s úmyslem obdarovat předá vkladní knížku (na jméno) třetí osobě, případně prohlásí, že jí peněžní prostředky (vklad) poskytuje jako dar; na tom nic nemění okolnost, že osoba odlišná od vkladatele je ve smyslu ustanovení § 780 odst. 1 obč. zák. osobou oprávněnou s vkladem nakládat". Dovozuje-li tedy stěžovatelka, že oprávnění přisvojit si peněžní prostředky jí vzniklo již samotným předáním vkladní knížky vkladatelem, jde podle Nejvyššího soudu o názor očividně právně nesprávný, s nímž se soudní judikatura rozchází. 3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a že napadenými rozhodnutí došlo i k porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny a čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy se totiž dostatečným způsobem nezabývaly právním hodnocením vkladní knížky, a tudíž dostatečným způsobem nepřihlédly ke specifikům, vztahujícím se k vkladní knížce jako finančnímu produktu, z nichž by vyplynula nevěrohodnost výpovědi původního žalobce i dalších svědků. Soudy dostatečně nezohlednily charakter právního úkonu původního žalobce spočívajícího ve faktickém předání vkladní knížky stěžovatelce, jakožto úkonu projevu vůle směřující k možnosti nakládání s prostředky uloženými na účtu bez nutnosti zajištění dalšího specifického souhlasu k výběru finančních prostředků. Tímto předáním vlastně původní žalobce udělil stěžovatelce dispoziční právo. Soudy dále dospěly k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by jí původní žalobce udělil k výběru finančních prostředků ve výši 560.000 Kč výslovný souhlas a že dispoziční právo udělené žalobcem není v tomto případě dostatečné a byť se v případě účastníků jednalo o vztah velice blízký (blížící se manželskému) nelze s ohledem na výši žalované částky uvažovat o úkonu v rámci běžné správy majetku manželů (osob blízkých). Stěžovatelka dále poukázala na dvě specifika vlastní knížky, k nimž obecné soudy nepřihlédly. Mezi první specifikum lze zařadit nutnost dispozice se samotnou vkladní knížkou jakožto listinou, opravňující držitele této listiny u příslušné finanční instituce k výběru finančních částek. Samotným předáním vkladní knížky původního žalobce do držení stěžovatelky lze v tomto právním úkonu shledávat projev vůle směřující k volnému nakládání s finančními prostředky složenými na účtu, k němuž je vkladní knížka vedena a tudíž i samotnému udělení souhlasu, byť nepřímého, k vybrání částky přesahující obvyklou správu majetku mezi stěžovatelkou a původním žalobcem. Druhým specifikem vyplývajícím z existence vkladní knížky je vědomost aktuálního stavu vložených disponibilních finančních prostředků na účtu, ke kterému je vkladní knížka vydána. S ohledem na to, že obecné soudy k těmto specifikům nepřihlédly, nesprávně vyhodnotily svědecké výpovědi a porušily základní práva stěžovatelky. 4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 6. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka to