I.ÚS 718/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012 N 124/65 SbNU 607 K námitce promlčení restitučního nároku vznesené v rozporu s dobrými mravy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 26. června 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 ve věci ústavní stížnosti RNDr. D. P. a Ing. V. B. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 1971/2010-112, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009 č. j. 20 Co 166/2009-96 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2007 č. j. 21 C 28/2005-65 ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2008 č. j. 21 C 28/2005-80, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení částky 98 852 Kč s příslušenstvím každému z nich, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 1971/2010-112, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009 č. j. 20 Co 166/2009-96 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2007 č. j. 21 C 28/2005-65 ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2008 č. j. 21 C 28/2005-80 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu majetku zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 1971/2010-112, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009 č. j. 20 Co 166/2009-96 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2007 č. j. 21 C 28/2005-65 ve znění doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 10. 2008 č. j. 21 C 28/2005-80 se ruší. Odůvodnění 1. Stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen "obvodní soud") ve znění doplňujícího rozsudku. K věci uvedli, že rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta jejich žaloba o zaplacení částky 98 852 Kč s příslušenstvím každému z nich, městský soud prvostupňový rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl. Stěžovatelé se domnívají, že napadenými rozsudky byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. K meritu sporu uvedli stěžovatelé základní informace: U obvodního soudu se domáhali na České republice - Ministerstvu zemědělství zaplacení částky 101 976 Kč, na kterou bylo částečně plněno, tudíž předmětem řízení zůstala částka 98 852 Kč s příslušenstvím. Žalovaný vznesl námitku promlčení, kterou soudy uznaly za důvodnou, a žalobu zamítly. Žaloba vycházela z tvrzení, že rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. 4. 1997 sp. zn. 5 C 368/1992 bylo rozhodnuto, že na oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, přechází vlastnického právo k individualizovaným nemovitostem. Následně stěžovatelé uplatnili svůj nárok na vrácení kupní ceny a nárok na úhradu nákladů účelně vynaložených na těchto nemovitostech u žalovaného v souladu s § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný zadal zpracování znaleckého posudku, jeho zpracování stěžovatelé opakovaně urgovali, posudek byl zpracován až po uplynutí několika let a bezprostředně po zjištění výše svého nároku podali stěžovatelé žalobu. V průběhu řízení se zásadní otázkou stalo určení počátku běhu promlčecí doby, a to buď od právní moci rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, či od zjištění stěžovatelů o výši jejich nároku. Obecné soudy dovozují, že běh promlčení doby započal nabytím právní moci rozhodnutí o přechodu vlastnického práva; stěžovatelé tento závěr považují za rozporný s § 101 občanského zákoníku. Dále namítají, že posouzení rozsahu investic bylo závislé na znaleckém posudku, který zajišťoval žalovaný, proto lhůty jeho zpracování nemohli ovlivnit, omezili se na urgence. Dostali se tak do situace, kdy sice urgovali zpracování znaleckého posudku, ale nebyla jim známa výše nároku a nemohli své právo uplatnit u soudu. Napadenými rozsudky je jim kladeno k tíži, že státní orgán nezajistil kvalitního a schopného znalce předmětný znalecký posudek zpracovat a oni v souladu se zákonem na tento posudek vyčkávali. Podle stěžovatelů postupovaly obecné soudy v rozporu s § 3 odst. 2 občanského zákoníku (pozn.: správně má být "§ 3 odst. 1 občanského zákoníku"), pokud jde o posouzení dobrých mravů při uplatňování námitky promlčení, přičemž se domnívají, že s ohledem na specifičnost restitučních postupů bylo namístě jim dát zapravdu, že námitka promlčení je vznesena v rozporu s dobrými mravy, a cítí se poškozeni na svých právech liknavostí státního orgánu, který způsobil, že jim pak následně bylo jejich právo dané zákonem odepřeno. 3. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. 4. Relevantní znění příslušného článku Listiny upravujícího základní právo na ochranu majetku, jehož porušení stěžovatelé namítají, je následující: Ustanovení čl. 11 Listiny: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. 5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. 6. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelé v podstatě reprodukují argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, což je vedeno snahou docílit přezkumu správnosti jím uplatněného tvrzení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti, což relativizuje její přípustnost. K věci samé odkázal na odůvodnění svého usnesení a požádal, aby bylo považováno za součást tohoto vyjádření (zejména platí o pasážích na páté straně odůvodnění). Nejvyšší soud neshledává důvody ke změně hodnocení a připomíná, že došlo k odmítnutí dovolání v důsledku respektování platné úpravy jeho přípustnosti. Posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechal na Ústavním soudu, návrh na rozhodnutí neformuloval. 7. Městský soud odkázal na důvody napadeného rozhodnutí, připomenul, že nárok stěžovatelů byl posouzen v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. a s občanským zákoníkem, s přihlédnutím ke konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Polemika s posouzením námitky promlčení nemá ústavněprávní rozměr, jejím cílem je dosáhnout přezkoumání věci Ústavním soudem jako další soudní instancí. Proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako neopodstatněnou odmítl, příp. zamítl. 8. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. 9. Česká republika - Ministerstvo zemědělství se vzdala postavení vedlejšího účastníka. 10. S ohledem na obsah vyjádření účastníků, jakož i jejich stručnost a lapidárnost, nebylo třeba, aby je Ústavní soud zasílal na vědomí a k případné replice stěžovatelům. 11. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 21 C 28/2005 Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 9. 2. 2005 se stěžovatelé domáhali vůči České republice - Ministerstvu zemědělství vrácení kupní ceny a úhrady nákladů vynaložených na nemovitost dle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. ve výši 101 976 Kč každému z nich. Nárok uplatnili u žalovaného dopisem ze dne 26. 9. 2000, ten ho postoupil k vyřízení na pracoviště v Havlíčkově Brodě, jež zajistilo zpracování znaleckého posudku, náhradu investic požadují v souladu s tímto znaleckým posudkem a dále požadují i vrácení kupní ceny a úhrady za zřízení práva osobního užívání (v části odůvodněné rozsahem spoluvlastnických podílů). Obvodní soud vydal platební rozkaz, který byl zrušen v důsledku podaného odporu žalovaným. Se žalobním návrhem souhlasil žalovaný pouze ohledně kupní ceny a úhrady za zřízení práva osobního užívání, ohledně požadavku na náhradu účelně vynaložených nákladů vznesl námitku promlčení (odůvodněnou odkazem na fakt, že rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě nabyl právní moci již v roce 2000 a nárok byl u soudu uplatněn až po marném uplynutí tří let). V replice vyjadřovali stěžovatelé odchylný právní ná