I.ÚS 830/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 830/11 ze dne 23. 10. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů a) K Way s.r.o., se sídlem Dělnická 1222/53, Brno, b) ONE Develop s.r.o., se sídlem Dělnická 1222/53, Brno, c) AB-NET s.r.o., se sídlem Olomoucká 164a, Brno, d) REWIN BRNO, s.r.o., se sídlem Lazaretní 7, Brno, e) HYDROSPOL, spol. s r. o., se sídlem Sadová 483/11, Troubsko, f) Urbania, s.r.o., se sídlem Hlavní 21, Moravany, g) BMC BALTAS, s.r.o, se sídlem Hviezdoslavova 29b, Brno, h) M e d i m spol. s r.o., se sídlem Selská 80, Brno, i) A PORTAFER s.r.o., se sídlem Úvoz 129/88, Brno, j) Deltasys, s.r.o., se sídlem Loosova 12, Brno, k) ZZM, spol. s r.o., , se sídlem U Vlečky 1108, Modřice, l) T. D., m) M. D., n) S. D., všech zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010-185, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 101a až l01d (dílu 7. hlavy II. části III.) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění účinném do 31. 12. 2011, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2011, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť jím bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces, do práva na vlastnictví a na podnikání. Rovněž došlo dle tvrzení stěžovatelů k porušení principu právní jistoty a zásady rovnosti účastníků před soudem. Napadený rozsudek považují stěžovatelé za excesivní výkon práva, při kterém došlo k překročení principu přiměřenosti a enumerativity výkonu veřejné moci. Stěžovatelé spojili svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení ustanovení § 101a až l01d (dílu 7. hlavy II. části III.) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "s. ř. s."). Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že jsou dílem vlastníci a dílem investoři v plánované průmyslové zóně, která se nachází v katastru obce Moravany. Stěžovatelé měli zájem na rozšíření stávající průmyslové zóny, proto vešli v jednání s obcí v tom smyslu, aby se změnil územní plán tak, že část pozemků, o které stěžovatelé chtěli rozšířit zónu (0,34 ha), bude v důsledku změny územního plánu změněna na pozemky zastavitelné s možným využitím plochy výroby a skladů. Obec Moravany s tímto postupem souhlasila a usnesením zastupitelstva ze dne 22. ledna 2008 rozhodla o rozšíření změny 6.02 územního plánu obce Moravany u Brna tak, že pozemky v současném vlastnictví stěžovatelů zařadila do procesu změny územního plánu, aby mohly být používány jako zastavitelné plochy s možným využitím plochy výroby a skladů. Poté stěžovatelé příslušné pozemky odkoupili. Následný proces změn územního plánu vyústil ve schválení změn územního plánu zastupitelstvem obce Moravany u Brna rozhodnutím zastupitelstva ze dne 25. 6. 2009. Stěžovatelé a) a b) poté zahájili investiční kroky a vybudovali kompletní infrastrukturu na jednotlivé rozparcelované pozemky, což představovalo investice v řádu milionů korun, dále prodali některé již zasíťované pozemky stěžovatelům c) až n). Stěžovatelé a) a b) dále vybudovali část infrastruktury, kterou poté darovali obci. Dne 10. 5. 2010 podali L. V., K. S. a Z. V. (dále jen "vedlejší účastníci") návrh k Nejvyššímu správnímu soudu na zrušení opatření obecné povahy - změny č. 4 - druhá část, č. 5 a č. 6 územního plánu obce Moravany - schváleného usnesením zastupitelstva obce Moravany č. 3.9.-3.36.2009 ze dne 25. 6. 2009. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010-185, byly změny územního plánu zrušeny, v důsledku čehož dle stěžovatelů není možné realizovat investiční projekt budování menší průmyslové zóny. Některá vydaná územní rozhodnutí jsou sice s ohledem na znění § 101 d odst. 4 s. ř. s. platná, ale ta sama o sobě nepostačují k vybudování zóny, k jejímuž dokončení je zapotřebí mnoho dalších rozhodnutí, která není možné v důsledku derogačního rozsudku přijmout. Stěžovatelé tvrdí, že v dobré víře investovali do svého projektu nemálo prostředků, přičemž nyní je jejich investice v podstatě zmařena, protože v ní nelze pokračovat. Stěžovatelé měli za to, že jednají v souladu s územním plánem, a neočekávaná změna, která nastala po roce a půl platnosti územního plánu, tak podstatně zkrátila jejich právo na majetek, jeho užívání (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo podnikat se svým majetkem (čl. 26 odst. 1 Listiny). Za této situace stěžovatelé čelí významné majetkové ztrátě bez vlastního zavinění v důsledku svévolného postupu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že jsou si vědomi skutečnosti, že nebyli faktickými účastníky řízení, ze kterého vzešlo napadené rozhodnutí, jsou však přesvědčeni, že v jejich věci je ústavní stížnost podána oprávněným navrhovatelem, neboť mají za to, že je třeba § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu vykládat tak, že rozsudek soudu může být i jiným zásahem veřejné moci. Stěžovatelé tvrdí, že i dle výkladu Nejvyššího správního soudu může územní plán zakládat zásah do subjektivních práv v pozitivním (záruka) i negativním (upření) slova smyslu. Adresátem takového omezení či garance práv jsou pak všechny osoby, kterých se územní plán dotýká. Může-li územní plán zasahovat do práv nebo tato práva garantovat, může pak jeho zrušení vyvolat tytéž, ale opačné účinky. V této souvislosti poukazují stěžovatelé na postup Nejvyššího správního soudu, který v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Ao 1/2010 podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení dílu 7. hlavy II. s. ř. s. s odůvodněním, že citovaná právní úprava, již bylo ve věci třeba použít, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky mimo jiné právě z důvodu vyloučení dalších osob z řízení kromě navrhovatele a odpůrce (§101b s. ř. s.). Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelé spojili svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení ustanovení § 101a až l01d s. ř. s., Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 830/11 ze dne 13. 4. 2011 řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 78 zákona o Ústavním soudu přerušil, a to z důvodu probíhajícího řízení vedeného Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 34/10, ve kterém byl projednáván návrh na zrušení shodných ustanovení soudního řádu správního. Ústavní soud tak učinil zejména proto, že předmětem přezkumu v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 34/10 byl mimo jiné tehdy účinný § 101b, který vylučoval účast dalších osob na řízení o zrušení opatření obecné povahy. I. senát Ústavního soudu považoval za nezbytné před svým rozhodnutím ohledně stěžovateli tvrzené skutečnosti, že jsou oprávněnými navrhovateli, byť nebyli účastníky předchozího řízení, vyčkat rozhodnutí pléna v této věci, aby bylo postaveno najisto, že již v samotné skutečnosti, že na základě tehdy platné úpravy nemohli být stěžovatelé účastníky řízení před Nejvyšším správním soudem, nebylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv. Dne 14. 10. 2011 byl ve Sbírce zákonů publikován zákon č. 303/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "novela s. ř. s."). Tato novela s. ř. s. podstatně změnila pravidla řízení o zrušení opatření obecné povahy a jeho části obsažené v dílu 7. hlavě II. části III. Na návrh Nejvyššího správního soudu Ústavní soud usnesením sp. zn. Pl. ÚS 34/10 ze dne 27. 3. 2012 připustil změnu petitu návrhu tak, že předmětem řízení bude určení, zda "ustanovení dílu 7. hlavy II. části III. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., byla v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 100 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 11, čl. 26 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod". Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 34/10 ze dne 24. 7. 2012 Ústavní soud tento návrh Nejvyššího správního soudu zamítl. Usnesením ze dne ... proto I. senát Ústavního soudu rozhodl, že v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 830/11 se pokračuje. Ve svém podání, doručeném Ústavnímu dne 13. 8. 2008 (vyjádření stěžovatelů k výsledku řízení...), stěžovatelé uvedli, že přerušení řízení a očekávání vyřešení některých otázek nenaplnilo svůj účel, neboť plénum Ústavního soudu ve svém nálezu na otázku vyloučení jiných možných účastníků řízení neodpovědělo. Toto tvrzení stěžovatelů se nezakládá na pravdě. Konkrétně Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by v iniciačním případě byla další osoba, která by se domáhala účasti na řízení podle § 34 s. ř. s. Ústavní soud dovodil, že navrhovatel - Nejvyšší správní soud v tomto případě "spíše pro ilustraci" (bod 17 návrhu) poukazuje i na zákonné vyloučení dalších osob z řízení k