I.ÚS 889/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 889/08 ze dne 7. 5. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., právně zastoupeného JUDr. Františkem Šindlerem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 9, 742 35 Odry, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1486/2007, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 31/2007, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 50 T 1/2004, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, při současném porušení čl. 90 Ústavy. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující: Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 50 T 1/2004, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a byl odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 35 T 2/2003, podle§ 250 odst. 4 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 3 trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 trestního zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup, prodej a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, a dále v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu osmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 35 T 2/2003, jenž nabyl právní moci dne 22. 4. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel měl podle rozsudku Krajského soudu spáchat trestný čin tím, že, stručně řečeno, jako jednatel KTE NOVA, spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, a současně jednatel a společník Neoset Nova, spol. s r. o., se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26,v souvislosti s dovozy pohonných hmot ze zahraničí, které realizoval v rámci podnikání KTE NOVA, ve snaze dosáhnout propuštění zboží do volného oběhu v tuzemsku, aniž by přitom musel dovozce uhradit celní dluh, inicioval bezdůvodně a bez jakéhokoliv protiplnění poskytnutí ručení ze strany společnosti Neoset Nova a v této souvislosti nechal předložit Celnímu úřadu v Novém Jičíně za společnost Neoset Nova, v řízení o jejím uznání jako ručitele pro zajištění celního dluhu ve smyslu ustanovení § 260 celního zákona č. 13/1993 Sb., v tehdy platném znění, dne 21. 12. 1999 druhým jednatelem této obchodní společnosti J. K. podepsanou žádost o uznání osoby ručitele ze dne 20. 12. 1999 spolu s "Přehledem o majetku, závazcích a jmění" této společnosti ke dni 16. 12. 1999 a dne 27. 6. 2000 pak opět druhým jednatelem této obchodní společnosti J. K. podepsanou další žádost o uznání osoby ručitele ze dne 23. 6. 2000 spolu s "Přehledem o majetku, závazcích a jmění" této společnosti ke dni 23. 6. 2000, ač věděl, že se jedná o zcela nepravdivé informace o ekonomické situaci společnosti Neoset Nova, která byla nesolventní a hospodařila z půjček, poskytnutých nejprve fyzickou osobou KÓŠA TRAFFIC ENGINEERING a později společnosti KTE NOVA, které nebyla schopna uhradit, čímž dosáhl toho, že Celním úřadem v Novém Jičíně bylo vydáno dne 31. 1. 2000 pod j. č. 5111/99 rozhodnutí o povolení pro Neoset Nova vystavovat záruční listiny a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působnosti Celního úřadu Nový Jičín do výše 10.000.000,- Kč pro režim tranzitu a do výše 15.000.000,- Kč pro jiné operace než režim tranzitu, s dobou platnosti do 31. 7. 2000 a poté dne 3. 7. 2000 pod j. č. 2672/00 další rozhodnutí o povolení pro Neoset Nova vystavovat záruční listy a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působnosti Celního úřadu Nový Jičín do výše 5.000.000,- Kč pro režim tranzitu a 15.000.000,- Kč pro jiné operace než režim tranzitu, a následně v období od 13. 6. 2000 do 6. 9. 2000 podal za dovážející KTE NOVA prostřednictvím celních deklarantů celní prohlášení na dovoz zboží ze zahraničí s návrhem na jeho propuštění do volného oběhu v tuzemsku v rozsahu 36 dovozů, které se týkaly rozhodnutí v celním řízení popsaných ve výroku o vině tohoto rozsudku, u nichž jako ručitel celního dluhu vystupovala Neoset Nova a příslušné záruční listiny ke každému z těchto dovozů byly vydány dle jeho požadavků a byly akceptovány Celním úřadem v Novém Jičíně, a takto jednal s vědomím, že dovozce spol. KTE NOVA není schopna platit celní dluhy řádným způsobem ve stanovených ani prodloužených lhůtách splatnosti a rovněž plnit objektivně nebyla schopna společnost Neoset Nova, po níž byla úhrada celního dluhu bezúspěšně požadována, čímž vznikla českému státu, zastoupenému Celním úřadem v Novém Jičíně, škoda ve výši 17.119.668,- Kč. Krajský soud v Ostravě zároveň konstatoval, že ve věci se jedná již o jeho druhé meritorní rozhodnutí, neboť původní rozsudek ze dne 25. 11. 2005 byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 1 To 17/2006 podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu zrušen a podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrácen soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Zmiňovaným prvním meritorním rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel původně shledán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, odst. 4 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Proti nyní napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 50 T 1/2004 podal stěžovatel odvolání proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 31/2007, odvolání podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel následně dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, v němž namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání bylo Nejvyšším soudem dne 23. 1. 2008 pod sp. zn. 7 Tdo 1486/2007 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh trestního řízení včetně poukazu na okolnosti zahájení trestního stíhání, kdy původní usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona bylo Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě zrušeno. Následné trestní stíhání pro tentýž skutek kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 odst. 4 trestního zákona vyústilo v podání obžaloby a výše popsané soudní řízení. V tomto kontextu stěžovatel namítá, že v průběhu trestního řízení "byl nejméně čtyřikrát změněn popis skutku". V případě, kdy obžaloba obsahovala odlišnou právní kvalifikaci, a vzhledem k četnosti změn v popisu skutku, které v průběhu řízení nastaly, domnívá se stěžovatel, že nebyla zachována zákonem vyžadovaná totožnost skutku, resp. totožnost jednání či následku. Podrobněji dále stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů a polemizuje s dílčími závěry, které nepovažuje za prokázané (např. závěr o jeho účasti na předložení žádostí o uznání ručitele celnímu úřadu, přestože nebyl na žádostech podepsán, či závěr o spolupráci obou jmenovaných společností na transakci). Zároveň zpochybňuje právní argumentaci soudů ve vztahu k důsledkům povolení vystavovat záruční listiny a poskytovat zajištění celního dluhu. Stěžovatel zdůrazňuje, že tuto argumentaci předkládal i v řízení před obecnými soudy, avšak na tuto jeho obhajobu soudy nijak nereagovaly. V průběhu trestního řízení tak mělo dojít k zásadním porušením několika zásad trestního řízení, a to zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady vyhledávací (§ 2 odst. 5 trestního řádu), zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu) a pravidla in dubio pro reo, dále k porušení práva na obhajobu (§ 2 odst. 13 trestního řádu) a zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Tato zásadní pochybení považuje za intenzivní pro