I.ÚS 92/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 92/08 ze dne 25. 2. 2009 N 36/52 SbNU 367 Požadavek spravedlivého procesu při posuzování náhrady nákladů řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 25. února 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2007 č. j. 15 Co 529/2007-254, jímž bylo ve stěžovatelův neprospěch změněno usnesení soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a M. M. jako vedlejšího účastníka. Výrok I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2007 č. j. 15 Co 529/2007-254 se ve výrocích pod body I., II. a IV. zrušuje. II. Ústavní stížnost se v rozsahu, v němž směřuje proti výroku pod bodem III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2007 č. j. 15 Co 529/2007-254, odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel (žalobce v řízení před obecnými soudy) brojil včas podanou ústavní stížností proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Plzni změnil usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 30. 8. 2007 č. j. 4 C 167/2004-245 tak, že jemu i vedlejšímu účastníku (pojišťovně Uniqa, a. s)., která vystupovala na straně žalovaného M. M. uložil povinnost zaplatit České republice částku 41 364,50 Kč jako náhradu nákladů zálohovaných státem (výroky I. a II.), dále rozhodl, že povinnost zaplatit soudní poplatek se vedlejšímu účastníku (pojišťovně) neukládá (výrok III.), a pod výrokem IV. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel namítal především porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. 2. Z procesního spisu se podávají následující skutečnosti: 3. Stěžovatel se domáhal u Okresního soudu Plzeň-sever po žalovaném M. M. náhrady újmy na zdraví, jež mu byla způsobena při dopravní nehodě, kterou žalovaný zavinil (byl uznán vinným z trestného činu podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona trestním příkazem téhož soudu ze dne 4. 3. 2003). V žalobě se stěžovatel dovolával použití § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, jenž umožňuje, aby soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky zvýšil; s ohledem na trvalé následky způsobené dopravní nehodou (vážné mozkové a duševní poruchy, omezení hybnosti páteře, postkontuzní syndrom těžkého stupně, nesoběstačnost, neschopnost jakékoliv výdělečné činnosti atd.) domáhal se desetinásobku této částky, tj. 6 510 000 Kč (s tím, že 255 200 Kč již stěžovateli vyplatila pojišťovna, o kteroužto částku snížil žalobní nárok). Na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se tedy stěžovatel domáhal zaplacení částky 6 254 800 Kč, dále požadoval 1 962 Kč měsíčně za dobu od 29. 9. 2002 do 21. 9. 2003 jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (v této části vzal žalobu posléze zpět pro uspokojení nároku vedlejším účastníkem na straně žalovaného - pojišťovnou), dále částku 5 347 Kč měsíčně za dobu od 22. 9. 2003 do 31. 12. 2003 jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a částku 5 685 Kč doživotně jako náhradu za ztrátu na výdělku a při invaliditě. 4. Usnesením ze dne 30. 8. 2007 č. j. 4 C 167/2004-245 schválil Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "soud prvního stupně") smír uzavřený mezi účastníky řízení a pojišťovnou, jímž se žalovaný M. M. zavázal zaplatit stěžovateli částku 3 255 000 Kč jako navýšení odškodnění bolestí a ztížení společenského uplatnění, částku 3 170 984 Kč jako jednorázovou úhradu náhrady ztráty na výdělku podle § 449a občanského zákoníku a částku 50 000 Kč jako náhradu nákladů řízení stěžovatele. Ve výroku IV. uložil soud pojišťovně povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů zálohovaných státem ve výši 82 729 Kč a pod výrokem V. uložil téže pojišťovně povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 257 040 Kč. V odůvodnění mj. konstatoval, že náklady zálohované státem, o jejichž náhradě rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř., představují náklady Ústřední vojenské nemocnice Praha za podaný znalecký posudek. Stěžovatel je ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků a žalovaný M. M. byl zcela osvobozen usnesením soudu. V souladu s judikaturou a s § 93 odst. 3 o. s. ř. proto uložil náhradu těchto nákladů pojišťovně. Ohledně soudního poplatku dospěl k závěru, že ze schváleného smíru vyplývá, že žalobě bylo vyhověno v plném rozsahu, a proto by jej měl hradit žalovaný M. M.; vzhledem k tomu, že je od soudního poplatku osvobozen, uložil soud tuto povinnost pojišťovně, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastník na jeho straně. 5. Na základě odvolání pojišťovny Krajský soud v Plzni (dále též jen "odvolací soud") změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. tak, jak je uvedeno v části I pod bodem 1 tohoto nálezu, tedy náhradu nákladů zálohovaných státem rozdělil rovným dílem mezi stěžovatele a pojišťovnu, dále rozhodl, že žalovaný M. M. není povinen platit soudní poplatek, a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že právo na náhradu nákladů zálohovaných státem ve výši 82 729 Kč má ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. stát proti účastníkům podle výsledku řízení. Skončilo-li řízení smírem, je výsledek vyjádřen poměrem, v jakém smír uspokojuje nárok stěžovatele, jehož se v řízení domáhal. Jelikož se stěžovatel z titulu bolestného a ztížení společenského uplatnění domáhal částky 6 254 800 Kč a smír byl uzavřen jenom ohledně 3 255 000 Kč, byl úspěšný jenom z jedné poloviny. Ohledně doživotního nároku z titulu peněžitého důchodu podle § 447 občanského zákoníku ve výši 5 658 Kč měsíčně byl smír uzavřen na jednorázové odškodnění ve výši 3 170 984 Kč ve smyslu § 449a občanského zákoníku, a nelze proto hovořit o úspěchu nebo neúspěchu té které strany, vyjádřit jej v procentech a promítnout jej tak do úvahy o náhradě nákladů řízení podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel byl úspěšný jenom z jedné poloviny, a proto by měl hradit polovinu nákladů placených státem, a druhou polovinu žalovaný M. M. Ten je však od soudních poplatků zcela osvobozen, což ale nebrání tomu, aby tyto náklady hradila pojišťovna. Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou, zda u stěžovatele nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť v kladném případě by nebylo možno stěžovateli náhradu nákladů podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložit. Odvolací soud však dospěl k negativnímu závěru, neboť náhrada za ztrátu na výdělku, která byla stěžovateli smírem přiznána, představuje spolu s plným invalidním důchodem jistý, pravidelný příjem stěžovatele, který neodůvodňuje přiznání osvobození od soudních poplatků. III. 6. V ústavní stížnosti namítal stěžovatel, že odvolací soud nevzal v potaz, že navýšení bolestného a ztížení společenského uplatnění plně závisí na posouzení a úvaze soudu (znaleckém posudku); tím byl porušen § 142 odst. 3 o. s. ř., a v důsledku toho i čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy. Dále soudu vytýkal, že opominul, že žaloba byla podána výlučně z důvodů na straně žalovaného M. M., stejně jako škoda vznikla výlučně z důvodu jeho zaviněného protiprávního jednání . Soud se nezabýval ani důvody a okolnostmi žaloby, které jsou dle stěžovatele důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. Podle stěžovatele žalovaný M. M. v uzavřeném smíru přiznává plný úspěch stěžovatele ve věci; postup soudu byl proto svévolný, nadto v rozporu s principem proporcionality. Svévolně byl interpretován i § 138 o. s. ř., neboť soud obdobný příjem u stěžovatele posoudil jako příjem odporující osvobození od soudních poplatků, zatímco u žalovaného M. M. jej považoval za natolik nízký, že osvobození odůvodňuje; stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že žalovaný M. M. je navíc oproti stěžovateli zdravý, a může si tudíž zajistit lepší příjem výdělečnou činností. Stěžovatel rovněž namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, v důsledku čehož mu byla upřena možnost právně a skutkově argumentovat. Konečně byla dle mínění stěžovatele porušena i zásada proporcionality, neboť mezi smírem, jímž bylo stěžovateli z převážné části vyhověno, a povinností platit státem zálohované náklady, neexistuje vztah přiměřenosti. 7. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyslovil názor, že s ohledem na charakter rozhodování podle § 142 a násl. o. s. ř., zejména pak § 148 o. s. ř., při němž je soudu poskytována značná možnost soudcovského uvážení, nepřesahuje věc ústavní rozměr a stížnost je třeba odmítnout. 8. Žalovaný M. M. (vedlej