II.ÚS 1237/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1237/09 ze dne 28. 2. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti K. J., t. č. ve věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 48 T 16/2007-1835 ze dne 16. 4. 2008, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 80/2008-2023 ze dne 15. 7. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1527/2008-2119 ze dne 23. 2. 2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na veřejné soudní projednání jeho věci garantované v čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na spravedlivé trestní řízení zaručené v čl. 36 až 40 Listiny, jakož i práv zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 48 T 16/2007-1835 ze dne 16. 4. 2008 byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství na trestném činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 219 odst. 1, 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se vytýkaného jednání, zkráceně řečeno, dopustil tak, že v přesně nezjištěné době požádal spoluobžalovaného S. B., aby zařídil usmrcení Pavla P. /jedná se o pseudonym/ (dále též "poškozený"), za tímto účelem S. B. financoval sledování poškozeného ze strany nejméně dvou osob, mezi nimiž byl i spoluobžalovaný J. R. a svědek B. B. Dále stěžovatel rovněž v přesně nezjištěný den, pravděpodobně v září 2006 v Praze 1, Václavské náměstí 45, v prostorách restaurace Jalta, předal obžalovanému B. finanční hotovost ve výši nejméně 20 000 euro, za tuto částku požadoval zajištění provedení vraždy na poškozeném nejpozději do konce roku 2006, přičemž v této souvislosti zkontroloval podle fotografií totožnost budoucí oběti. Pro úplnost je možno dodat, že dne 30. 12. 2006 obžalovaný J. R. dvakrát vystřelil na poškozeného a způsobil mu poranění, které bez odborného lékařského zákroku mohlo vést ke smrti poškozeného. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl stěžovatel se spoluobžalovanými uznán povinným rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 56 451 Kč. Odvolání stěžovatele (a spoluobžalovaných) Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 7 To 80/2008-2023 ze dne 15. 7. 2008 jako nedůvodné zamítl. Proti posledně jmenovanému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením č. j. 11 Tdo 1527/2008-2119 ze dne 23. 2. 2009 odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. Ve značně obsáhlé ústavní stížnosti, zahrnující tři doplnění ze dne 14. 6. 2010, 16. 5. 2011 a 23. 2. 2013, namítl porušení ústavně zaručeného práva na veřejný proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž mělo dojít v důsledku vykázání veřejnosti z hlavního líčení, konaného v jeho trestní věci dne 19. 12. 2007 u Městského soudu v Praze, respektive vyloučení všech osob, které nějakým způsobem souvisely se stěžovatelem, čemuž měla navíc předcházet "zjevná šikana" ze strany předsedkyně senátu, spočívající ve zjišťování totožnosti přítomných osob. Podobným průběhem se měla vyznačovat i jiná hlavní líčení, při nichž nebyla veřejnost do jednací síně vůbec vpuštěna, aniž by o tom soud přijal formální rozhodnutí či se zabýval opakovanými námitkami obhajoby. Bez přítomnosti veřejnosti byla soudem prvního stupně přitom provedena podstatná část důkazů, na kterých soud postavil závěr o vině stěžovatele. Odkaz obecných soudů na ustanovení § 101 odst. 1 a § 209 odst. 1 trestního řádu stěžovatel označil toliko za účelovou racionalizaci tohoto zákonem nepodloženého, svévolného postupu, neboť ani jedna osoba rekrutující se z vyloučené veřejnosti, označované za potencionální svědky, nebyla jako svědek v přípravném řízení a následně v hlavním líčení vyslechnuta či k tomuto navrhována. Argumentu odvolacího a dovolacího soudu, že nedošlo k úplnému vyloučení veřejnosti ve smyslu ustanovení § 200 trestního řádu, stěžovatel oponoval konstatováním, že čl. 38 odst. 2 Listiny nelze vykládat jako oprávnění soudu libovolně zvažovat rozsah vyloučení veřejnosti. Porušení principů spravedlivého procesu stěžovatel spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku, jež nemělo oporu v provedeném dokazování. Jinými slovy, stěžovatel shledával existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecných soudů na straně druhé. Obecné soudy podle jeho názoru nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo, nevypořádaly se totiž se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí o vině stěžovatele, jednotlivé důkazy a rozpory mezi nimi vyhodnotily účelově v jeho neprospěch, případně je zcela pominuly. Konkrétní pochybení stěžovatel podrobně rozvedl v ústavní stížnosti. V prvé řadě obecným soudům vytkl, že se nezabývaly důkazy, které stěžovatel předložil na svou obhajobu, jmenovitě listinnými důkazy, prokazujícími, že skutek tak, jak je zachycen ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, se stát nemohl, neboť stěžovatel se v době, kdy měla údajně proběhnout schůzka v prostorách restaurace Jalta, nezdržoval na území České republiky. Zcela opomenuty zůstaly důkazy, které byly předloženy v dovolacím řízení, s nimiž se Nejvyšší soud ani okrajově nevypořádal. Obecné soudy naproti tomu odsuzující výrok založily v podstatě na jediném důkazu, výpovědi svědka B. B. Přestože obhajoba stěžovatele v průběhu celého trestního řízení poukazovala na nepřesnosti a nelogické souvislosti v jeho výpovědích, týkajících se zejména schůzky v hotelu Jalta a výše finančních prostředků vyplacených za připravovanou vraždu, orgány činné v trestním řízení se s těmito námitkami uspokojivě nevypořádaly a bez dalšího zhodnotily výpověď daného svědka jako věrohodnou, a to navzdory skutečnosti, že ji několikrát v průběhu trestního řízení změnil a upravil. Obecné soudy podle mínění stěžovatele za tím účelem bagatelizovaly rozpory panující v podaných výpovědích i nelogické chování svědka před a po činu, příkladem jeho účast na poněkud nezvykle provedeném sledování poškozeného, neoznámení a nezabránění spáchání trestného činu, místo toho útěk do zahraničí, následný návrat do České republiky a kontakty s rodinou poškozeného. Stěžovatel dále upozornil na skutečnost, že věrohodnost svědka B. B. byla zpochybněna v souvisejícím trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 392/2007, kde obžaloba viní (mimo jiné) bratra stěžovatele ze spáchání trestného činu vydírání, neboť měl svědkovi B. vyhrožovat smrtí, pokud nezmění výpověď v trestní věci stěžovatele. Obvodní soud pro Prahu 2 vydal ve věci opakovaně zprošťující rozsudek, v němž označoval svědka B. za osobu, která je schopna pro peníze udělat cokoli. Co se týče samotného poškozeného, stěžovatel jej s ohledem na nepřesvědčivý a rozporný obsah jeho výpovědí rovněž neshledával hodnověrným. V další části argumentace stěžovatel poukazoval na charakter zranění poškozeného, které nebylo vážné, i provedené důkazy, z nichž vyplývá, že úmysl pachatele střelby nesměřoval k usmrcení poškozeného, což podle názoru stěžovatele vyvrací právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy. Poslední skupina stížnostních námitek se týkala nahrávek pořízených dle § 158d trestního řádu a nahrávek zachycených na soukromém diktafonu a mobilním telefonu svědkem B., které měly dokumentovat nátlak vyvíjený na tohoto svědka, aby změnil svoji svědeckou výpověď učiněnou před orgány Policie ČR v rámci trestního stíhání vedeného proti stěžovateli. Předmětné důkazy byly podle stěžovatele pořízeny nezákonně, v rozporu s ustanovením § 88 trestního řádu, navíc nelze ověřit jejich autentičnost, úplnost a dobu vzniku. Z těchto záznamů, jak se stěžovatel také domnívá, nevyplývá, že by svědek B. byl kýmkoli nucen ke změně své výpovědi, naopak je z nich patrné, že tak neučinil z obavy před trestněprávními následky. Stěžovatel nevyloučil ani možnost účelového řízení obsahu nahrávaných rozhovorů ze strany svěd