II.ÚS 1681/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 N 240/55 SbNU 325 Právo na osobní účast a slyšení pravomocně odsouzeného při rozhodování o vazbě před dovolacím soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 24. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 1681/08 ve věci ústavní stížnosti R. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008 č. j. 5 Tdo 547/2008-I, kterým bylo rozhodnuto, že je u stěžovatele dán důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu a že se stěžovatel bere do vazby. Výrok I. Nerespektováním příkazů obsažených v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008 č. j. 5 Tdo 547/2008-I porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud při rozhodování o vazbě nenařizoval veřejné jednání, ale bylo rozhodováno v neveřejném zasedání, a tím tedy stěžovatel nemohl uplatnit své námitky ve vazebním řízení. Nejvyšší soud ve svém usnesení v podstatě posuzoval trvání vazebního důvodu dle § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. ř.") a své rozhodování opíral o skutečnosti obsažené pouze ve spise, z nichž dovodil, že stěžovatelovo dosavadní chování zakládá existenci vazebního důvodu [§ 67 písm. a) tr. ř. (tzv. útěkové vazby)] i pro stadium po dovolacím řízení; přitom má obviněný právo, aby byl v tomto řízení osobně slyšen. 3. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že dovolací soud tím, že jej vzal do vazby, hrubě zasáhl zejména do práva na osobní svobodu a tím porušil ustanovení čl. 8 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému se domáhat svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, čl. 38 odst. 2 Listiny, který zaručuje právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy , který zaručuje právo každého na to, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nestranným a nezávislým soudem. 4. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil. 5. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu JUDr. Blanky Roušalové plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle vyjádření Nejvyššího soudu byl stěžovatel dva roky na útěku z výkonu trestu odnětí svobody, a to v době, kdy již proti němu bylo vedeno předmětné trestní řízení. Vyhýbal se tedy nejen výkonu již uloženého trestu, nýbrž i dalšímu trestnímu stíhání. Při svém zadržení se vydával za jinou osobu a měl u sebe několik nepravých osobních dokladů. Orgány činné v daném trestním řízení musely dokonce přistoupit k náročnému prověřování osobní identity stěžovatele antropologickým zkoumáním. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjevné, že stěžovatel neměl výrazné osobní vazby na určité místo tak, aby pravděpodobnost jeho dalšího útěku mohla být nízká. Nakonec ani on sám ve své ústavní stížnosti neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by podpořil své holé tvrzení o tom, že Nejvyšší soud nebral ohled na jeho osobní stav. 6. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v napadeném rozhodnutí shledal takové vady, jež nebylo možné odstranit na veřejném zasedání. Pro tento způsob rozhodnutí není podle citovaného ustanovení rozhodné tvrzení stěžovatele, jak by tomu bylo v případě vydání jiného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v podstatě vyhověl části námitek stěžovatele, které uplatnil ve svém dovolání, a nařídil nové posouzení skutku, jehož se zjištěná vada týkala. Dle vyjádření Nejvyššího soudu tak stěžovateli Nejvyšší soud poskytl možnost uplatnit v dalším řízení svá procesní práva týkající se zrušené části rozhodnutí. Stěžovatel ve svém podání argumentoval tím, že v jeho zájmu je nevyhýbat se trestnímu řízení, neboť bude moci žádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Nejenže toto tvrzení nepovažuje Nejvyšší soud za věrohodné právě s ohledem na předcházející postoj stěžovatele k výkonu trestu a neskončenému trestnímu řízení v další věci, ale stojí mimo logické úvahy o posuzování důvodnosti vazebního řízení, neboť propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu by samozřejmě odpadl stěžovateli důvod žádat o jeho podmíněné propuštění. Tento argument proto nemůže zvrátit existenci důvodu útěkové vazby, kterou u stěžovatele shledal Nejvyšší soud. 7. Pokud jde o vyjádření souhlasu Nejvyššího soudu s dovolací námitkou stěžovatele týkající se nedodržení zákonné lhůty pro vazební řízení odvolacím soudem, nebylo možné v řízení o dovolání zjištěnou vadu napravit. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůrazňuje, že rozhodoval v řízení o mimořádném opravném prostředku stěžovatele, který v době vydání napadeného rozhodnutí již vykonával trest odnětí svobody. Původní vazební řízení bylo v této době již skončeno a zrušením části výroku o vině a celého o trestu nedošlo k obnovení či pokračování vazebního řízení vedeného před nabytím právní moci napadeného rozsudku. Nejvyšší soud znovu posuzoval důvody vazby, jak mu ukládá § 265l odst. 4 tr. ř., přičemž dospěl k závěru o existenci jednoho z těchto vazebních důvodů. 8. Nesprávný postup Vrchního soudu v Praze při rozhodování o vazbě stěžovatele v odvolacím řízení nemohl v rámci řízení o dovolání Nejvyšší soud nijak napravit či zvrátit. Tato skutečnost však umožňuje stěžovateli domáhat se odškodnění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Práva, která tento zákon poškozeným v takových případech přiznává, nebyla rozhodnutím dovolacího soudu nijak dotčena. Nejvyšší soud zdůraznil, že svým rozhodnutím o vazbě stěžovatele nenavázal na původní vazební řízení v předmětné trestní věci, neboť to bylo skončeno nařízením výkonu uloženého trestu odnětí svobody, neboť s ohledem na novou úpravu § 71 tr. ř. soudy v současné době již nerozhodují o prodlužování vazby, nýbrž posuzují v zákonem vymezených lhůtách důvody dalšího trvání vazby. Při vyčerpání maximální lhůty stanovené v § 71 odst. 8 tr. ř. přichází v posuzované věci v úvahu použití § 71a tr. ř. za situace, kdy nové projednání a rozhodnutí ve věci provádí odvolací soud a stěžovateli bude ukládán trest za zvlášť nebezpečný čin, ohledně něhož zůstal výrok o vině nedotčen. 9. Závěrem pak Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout. 10. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. II. 11. Vzhledem ke skutečnosti, že i přes výzvu nebyl spis sp. zn. 49 T 45/2002 Krajským soudem v Ústí nad Labem Ústavnímu soudu zaslán, byl Ústavní soud nucen přistoupit k meritornímu přezkumu ústavní stížnosti bez spisového materiálu. Ústavní soud je však toho názoru, že k projednání věci plně postačí vyjádření účastníků (zejm. Nejvyššího soudu) a plná znění klíčových rozhodnutí ve věci sp. zn. 49 T 45/2002. Z rozhodnutí ve věci samé, obsahu ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti. 12. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. 49 T 45/2002 shledám vinným trestnými činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou ve smyslu § 124 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák."), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 148 odst. 1 a 4 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny ve smysl