II.ÚS 1736/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1736/17 ze dne 8. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Gunnara Grabowski, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, směřující proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 17. 12. 2014, č. j. 2036/500/13, 60365/ENV/13, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 11 A 39/2015-32, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, č. j. 6 As 230/2016-48, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva životního prostředí jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy, zakotvené v čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a jeho základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 39 Listiny a v čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla dle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a bylo potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha (dále jen "správní orgán") ze dne 8. 7. 2013, č. j. ČIŽP/41/OOL/SR01/1212485.005/13/PJO, kterým byla stěžovateli podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o státní kontrole"), uložena pořádková pokuta ve výši 20.000 Kč, a to za porušení ustanovení § 14 zákona o státní kontrole. Tohoto pořádkového deliktu se měl stěžovatel dopustit tím, že nevyhověl výzvě správního orgánu a v daném termínu nedoložil požadované doklady a písemnosti ke kontrolovaným pozemkům. Stěžovatel namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť se dle jeho názoru nacházelo v rozporu s ustanovením § 19 odst. 1 zákona o státní kontrole, které umožňuje pokutovat pouze fyzické osoby odlišné od kontrolované osoby. Nadto předpokládá subjektivní odpovědnost pachatele, přičemž stěžovatel prý v řízení prokázal, že výzvě správního orgánu k předložení požadovaných dokumentů nemohl ze zdravotních důvodů včas vyhovět; navíc zpochybňoval i samotnou skutečnost, zda měl vůbec povinnost požadované dokumenty držet. V neposlední řadě pak stěžovatel namítal, že správní orgán porušil zákaz sebeobviňování, neboť bylo zřejmé, že požadované dokumenty budou vůči stěžovateli použity v řízení o správním deliktu. 3. Městský soud se ztotožnil s výkladem Ministerstva životního prostředí, že pokutu podle ustanovení § 19 zákona o státní kontrole lze uložit i kontrolované osobě, která nesplnila povinnost podle ustanovení § 14 zákona o státní kontrole, a to s ohledem na smysl citovaných ustanovení, který spatřuje v zabezpečení řádného provedení kontroly. Podmínkou je tedy, aby fyzické osoby byly objektivně schopny vyžadované povinnosti splnit; v opačném případě by nemohly odpovídat za tento správní delikt. Dle městského soudu stěžovatel tuto povinnost byl objektivně schopen splnit, nicméně tak vědomě pro svůj odmítavý postoj k započaté kontrole neučinil. Zavinění stěžovatele tak bylo dle městského soudu jednoznačně prokázáno. 4. Ani Nejvyšší správní soud se neztotožnil s uvedenými námitkami stěžovatele, které opětovně předestřel i ve své kasační stížnosti. Za klíčovou otázku projednávané věci stěžovatele Nejvyšší správní soud označil, zda byla naplněna skutková podstata pořádkového deliktu dle ustanovení § 19 odst. 1 zákona o státní kontrole. Naopak ostatní skutečnosti, které stěžovatel "značně obsáhle namítá", Nejvyšší správní soud označil za "irelevantní", zejména pak námitku, že některé doklady neměl za povinnost vést, archivovat či pořizovat, neboť mu dle výroku správních rozhodnutí nebylo vytýkáno, že by tyto dokumenty nevedl, ač by je vést měl. "Napadeným rozhodnutím (s ohledem na znění výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) bylo rozhodnuto ve věci pořádkové pokuty za nesplnění povinnosti součinnosti odpovídající oprávněním kontrolních pracovníků. Nebylo tedy rozhodnuto o tom, zda stěžovatel měl uchovávat či pořizovat předmětné dokumenty a evidence, zda je vedl správně nebo zda se dopustil správního deliktu na úseku životního prostředí (správy lesa) či jiného protiprávního jednání" (str. 6 rozsudku). 5. K výše vymezené klíčové otázce pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že skutkovou podstatou pořádkového deliktu stěžovatele bylo neposkytnutí součinnosti kontrolnímu orgánu. Tato součinnost přitom mohla probíhat i tak, že stěžovatel v inkriminované době, kdy byl vyzván k předložení požadovaných dokumentů, by na tuto výzvu dílem požadované dokumenty předložil a dále sdělil, že část požadovaných dokumentů nemá k dispozici, protože je doložil jiným správním orgánům, nebo že jimi nedisponuje, protože žádný právní předpis či smluvně převzatá povinnost mu toto neukládá. "Pokud takto stěžovatel v inkriminované době nejednal, tj. nereagoval na výzvu kontrolních orgánů obsaženou v dopisu ze dne 26. 11. 2012 a v následné výzvě ze dne 8. 1. 2013, nemůže následně namítat, že později na výzvu reagoval, resp. poukazoval na to, že požadované dokumenty mají (byť i v jiném rozsahu) orgány veřejné moci odlišné od správního orgánu" (str. 7 rozsudku). Z toho důvodu Nejvyšší správní soud odmítl jak námitku stěžovatele ohledně absence jeho zavinění, tak tvrzení stěžovatele, že dané výzvě nemohl ze zdravotních důvodů včas vyhovět, neboť dle Nejvyššího správního soudu z obsahu správního spisu vyplývá, že tato "překážka u stěžovatele sice existovala, ale nepůsobila po celou dobu." Nejvyšší správní soud rovněž odmítl námitku stěžovatele, že nemohl naplnit skutkovou podstatu dle ustanovení § 19 odst. 1 zákona o státní kontrole, neboť to umožňuje sankcionovat pouze osoby rozdílné od kontrolované osoby. S odkazem na závěry ze své judikatury (srov. rozsudky ze dne 18. 12. 2009, č. j. 2 As 57/2009-62, nebo rozsudek ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 2/2010-80, nebo ze dne 30. 9. 2013, č. j. 4 As 80/2013-49, vše dostupné na www.nssoud.cz) Nejvyšší správní soud dospěl k opačnému závěru (shodnému s městským soudem), tj. že citované ustanovení § 19 odst. 1 zákona o státní kontrole obecně umožňuje udělit pokutu jakékoli fyzické osobě, která způsobila, že kontrolovaná osoba nesplnila povinnost dle § 14 citovaného zákona. V neposlední řadě pak Nejvyšší správní soud, rovněž s odkazem na závěry své judikatury (viz rozsudek ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 254/2016-39), odmítl námitku stěžovatele ohledně porušení zákazu sebeobviňování, neboť "orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení k poskytnutí potřebných informací, a to i v případě, že mohou sloužit k prokázání protiprávního jednání i vůči němu. Samotná povinnost předložení existujících dokumentů tak není sebeobviněním, neboť adresátovi povinnosti nic nebrání se v řízení hájit a zpochybnit předložené listiny či význam, který jim správní orgán přiznal." 6. Téměř shodné námitky stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že předmětná pořádková pokuta mu byla uložena v rozporu s ustanovením § 19 odst. 1 zákona o státní kontrole (ať již z toho důvodu, že ji nelze uložit kontrolované osobě, anebo kvůli absenci subjektivního zavinění) a v konečném důsledku i v rozporu s jeho základními právy. Stěžovatel má především za to, že jak městský soud, tak zejména Nejvyšší správní soud se při formulaci výše rekapitulovaných závěrů dostatečně a podrobně nevypořádaly s jeho námitkami. Proto opětovně předestírá obsáhlou argumentaci na podporu svého názoru, že citované ustanovení § 19 odst. 1 zákona o státní kontrole neumožňuje "kontrolované osobě" uložit pořádkovou pokutu, neboť "je mimo pochybnost, že zákonodárce v jednotlivých ustanoveních zákona o státní kontrole mezi kontrolovanou osobou a fyzickou osobou, která způsobila, že kontrolovaná osoba nesplnila povinnost, zjevně rozlišuje a vůbec nepřed