II.ÚS 2011/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2011/16 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MPM - QUALITY v.o.s., se sídlem Příborská 1473, Frýdek-Místek, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Poštovská 8c, Brno, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 3 Cmo 322/2013-560, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, č. j. 23 Cdo 4223/2015-654, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, č. j. 32 Cm 83/2009-403, vyhověl žalobě stěžovatelky a zakázal žalované (společnost ELTON hodinářská, a.s.) od právní moci rozsudku na území České republiky užívání ochranné známky Společenství ve znění "Manufacture PRIM 1949", číslo ochranné známky 003531662. Městský soud vycházel z tvrzení stěžovatelky, která poukazovala na zaměnitelnost uvedené ochranné známky s jí vlastněnou národní ochrannou známkou č. 165917 ve znění "PRIM", a poté, co poukázal na zákonnou úpravu nároku stěžovatelky dle ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOZ"), dovodil z porovnání obou ochrannými známkami chráněných označení jejich zaměnitelnost, která je dána již slovním označením "PRIM". K podmínce aplikace předmětné úpravy, tj. dobré víře přihlašovatele národní ochranné známky, městský soud uzavřel, že stěžovatelka, resp. přihlašovatel ochranné známky č. 165917, v době podání přihlášky jednal v dobré víře a vzhledem ke shledané zaměnitelnosti ochranné známky Společenství k národní ochranné známce a jejich zápisu pro výrobky a služby, které jsou svojí povahou zaměnitelné, žalobě stěžovatelky vyhověl. 3. Proti citovanému rozsudku městského soudu podala žalovaná odvolání, v němž zpochybňovala uvedené právní závěry městského soudu, neboť prý nelze dovodit při podání přihlášky ochranné známky stěžovatelky pro jejího přihlašovatele dobrou víru, naopak dle jejího názoru byl takový postup protiprávní, když se právě žalovaná považuje za právního nástupce v linii uživatelů označení "PRIM", a tedy za držitele práva k formálně nezapsanému označení "PRIM", jež omezuje v právech stěžovatelky jako vlastníka ochranné známky "PRIM". 4. Vrchní soud v průběhu odvolacího řízení nejdříve usnesením ze dne 8. 4. 2014, č. j. 3 Cmo 322/2013-478, zamítl návrh žalované na přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a předložení v odvolání jím formulované předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Přesto však odvolací řízení přerušil, a to do nabytí právní moci rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. 0-53821/626/2006/ÚPV ze dne 7. 4. 2014, na jehož základě byla předmětná ochranná známka stěžovatelky prohlášena za neplatnou, a to s účinky ex tunc. Z toho důvodu vrchní soud přerušil odvolací řízení, když nebylo možno existenci souběžně vedeného správního řízení a v něm vydaného rozhodnutí, jež se zcela zásadně dotýkalo závěrů napadeného rozsudku, pominout. Učinil tak až do doby rozhodnutí o rozkladu, který stěžovatelka avizovala proti uvedenému rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví podat. 5. Vzhledem ke skutečnosti, že následně o tomto rozkladu bylo rozhodnuto na základě rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 10. 2014, č. j. 0-53821/D30977/2014/ÚPV, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví potvrzeno, vrchní soud usnesením ze dne 8. 12. 2014, č. j. 3 Cmo 322/2013-489, rozhodl o pokračování v řízení. V dalším průběhu odvolacího řízení pak stěžovatelka vznesla další návrhy na přerušení řízení (podle § 109 o. s. ř.), které ovšem vrchní soud zamítl. Učinil tak rovněž v ústavní stížností napadeném rozsudku, v němž stěžovatelka poukázala jednak na jí podaný návrh na obnovu řízení, vedeného před Úřadem průmyslového vlastnictví ve věci prohlášení ochranné známky stěžovatelky za neplatnou, a to pro tvrzený rozpor s autorským právem dědiců Mgr. J. Rathouského (tvůrce grafického provedení předmětného ochranného označení "PRIM"), jednak na jí podanou správní žalobu proti citovaným rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví. Vrchní soud nicméně dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti nemají pro rozhodnutí v nyní projednávaném případě relevantní význam ("autorskoprávní rozměr dané věci není rozhodný") a vycházel z již pravomocného rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (k tomu příslušného orgánu podle § 135 odst. 2 o. s. ř.). 6. Při posouzení důvodnosti samotné žaloby stěžovatelky pak vrchní soud vycházel ze skutečnosti, že ze zákonné úpravy v ZOZ [jež se opírá o Smlouvu o přistoupení ČR k Evropské unii (Příloha II, 4. Právo obchodních společností, bod C) a odpovídá tam sjednané změně Nařízení Rady (ES) č. 40/94, o ochranné známce Společenství (dnes kodifikované znění pod č. 207/2009), článek 142a, odst. 5], vyplývá, že "včas uplatněné (srov. čl. 110, 111 uvedeného Nařízení č. 207/2009, § 12 ZOZ) právo zakázat užívání ochranné známky Společenství na území ČR je podmíněno mj. tím, že je uplatněno vlastníkem národní ochranné známky, do jejichž práv má být ochrannou známkou Společenství zasaženo." Jak již bylo výše uvedeno, vrchní soud, "pro něhož je rozhodný stav v době vydání tohoto rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), zjistil, že tato podmínka u (stěžovatelky) splněna není - není vlastníkem žádné takové národní ochranné známky, k jejíž ochraně nárok podle § 51 ZOZ žalobou uplatnila." Proto vrchní soud uzavřel, že "pokud zde není právní důvod pro zákaz dle § 51 odst. 1 ZOZ, tj. tuzemská ochranná známka žalobce, pro niž byl tento nárok vůči ochranné známce Společenství žalovaného uplatněn, pak žalobě z uvedeného právního důvodu vyhovět nelze." 7. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení "otázky přerušení řízení vedeného dle ust. § 51 ZOZ v případě ztráty starší národní známky", která dle jejího názoru v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena. Nejvyšší soud je nicméně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako zčásti nepřípustné a zčásti vadné, přičemž tato vada nebyla ve lhůtě odstraněna a nelze pro ni v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud zdůraznil, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že "postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní)." Ve vztahu k nyní projednávanému případu dovodil, že "za situace, kdy existuje pravomocné rozhodnutí prohlašující ochrannou známku, o níž (stěžovatelka) opírá svoji žalobu, za neplatnou, nelze usoudit, že by odvolací soud postupoval nepřiměřeně. Na tuto skutečnost nemá vliv ani podaná správní žaloba, neboť samotné podání žaloby nenapovídá nic o její případné důvodnosti. Totéž se týká návrhu na obnovu správního řízení vedeného u Úřadu průmyslového vlastnictví o prohlášení ochranné známky č. 165917 za neplatnou." 8. Obdobnou argumentaci pak stěžovatelka předkládá i v ústavní stížnosti, v níž (po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy) i nadále nesouhlasí se závěrem vrchního soudu (aprobovaným Nejvyšším soudem) ohledně zamítnutí jí vzneseného návrhu na přerušení řízení. V tomto aspektu rozhodnutí vrchního soudu stěžovatelka spatřuje nejen porušení jejího práva na spravedlivý proces, ale i principu rovnosti účastníků řízení, neboť "soud prostřednictvím institutu přerušení řízení, kdy návrhu jedné ze strany vyhověl, a obdobnému návrhu stěžovatelky (oproti jejímu legitimnímu očekávání) nikoli, zvolil takový okamžik vynesení rozsudku, kdy skutkový stav byl příznivý pro (žalovanou) a naopak krajně nepříznivý pro stěžovatelku." Stěžovatelka je naopak toho názoru, že pokud by vrchní soud "hodnotil obdobné návrhy účastníků řízení podle stejných měřítek, a tedy zachoval rovnost stran, bylo by meritorní rozhodnut