II.ÚS 2132/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2132/10 ze dne 16. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společností 1/ Česká spořitelna, a. s., sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62 a 2/ REICO Investment ALFA, s. r. o., sídlem Praha 4, Antala Staška 2027/79, zastoupených JUDr. Tomášem Richterem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2010 pod č. j. KSBR 39 INS 398/2010-B-164 a proti postupu Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010, jímž bylo stěžovatelkám znemožněno hlasovat na schůzi věřitelů společnosti Oděvního podniku, a. s. o převzetí pravomocí věřitelského výboru schůzí věřitelů dle jejich návrhu ze dne 17. 5. 2010, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelky projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně a proti jeho postupu - jakožto tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jímž jim bylo znemožněno hlasovat na schůzi věřitelů společnosti Oděvního podniku, a. s. o jejich návrhu ze dne 17. 5. 2010 o převzetí pravomocí věřitelského výboru schůzí věřitelů. Napadeným usnesením a uvedeným postupem měl krajský soud porušit ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Dne 18. 1. 2010 bylo u Krajského soudu v Brně zahájeno insolvenční řízení ohledně společnosti Oděvní podnik, a. s. (dále též "úpadce" a "dlužník"), v němž byly přihlášeny nepodmíněné pohledávky v celkové výši cca 1,581 miliardy korun. Pohledávky, které v insolvenčním řízení úspěšně přihlásila společnost Česká spořitelna, a. s. (dále též "první stěžovatelka"), činí cca 78 % všech přihlášených nepodmíněných pohledávek. Po odečtení pohledávek, připadajících na části syndikovaného úvěru, poskytnuté ostatními bankami, představují úspěšně přihlášené pohledávky první stěžovatelky zhruba 43 % všech přihlášených nepodmíněných pohledávek. Společnost REICO Investment ALFA, s. r. o. (dále též "druhá stěžovatelka") úspěšně přihlásila pohledávku ve výši cca 710 tisíc Kč. Dle znaleckého posudku činí hodnota majetkové podstaty úpadce částku cca 950 milionů korun, z čehož na uspokojení zajištěných pohledávek první stěžovatelky připadá celá tato částka. Na schůzi věřitelů konané dne 26. 4. 2010 nepotvrdil krajský soud schůzí věřitelů zvolené členy věřitelského výboru (jedním ze tří členů byla zvolena první stěžovatelka) a posléze dne 28. 4. 2010 úředním zápisem převzal krajský soud výkon funkce věřitelského výboru do doby řádného zvolení věřitelského výboru a potvrzení jeho volby soudem. Stěžovatelky proto navrhly, aby krajský soud svolal další schůzi věřitelů, na které by se rozhodlo o převzetí pravomocí věřitelského výboru schůzí věřitelů. Krajský soud svolal schůzi věřitelů na den 25. 5. 2010, na níž přijal ústavní stížností napadené usnesení, dle kterého nejsou stěžovatelky oprávněny hlasovat o jimi navrženém bodu programu schůze ve smyslu ustanovení § 53 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Krajský soud totiž dospěl k závěru, že první stěžovatelka disponuje většinou hlasů na schůzi věřitelů, a proto by předmětné hlasování představovalo hlasování ve vlastní věci; druhá stěžovatelka dle krajského soudu tvoří s první stěžovatelkou koncern, pročež je i ona z daného hlasování vyloučena. V důsledku zbavení možnosti stěžovatelek hlasovat o návrhu na převzetí pravomocí věřitelského výboru schůzí věřitelů nebyl tento návrh schůzí věřitelů přijat (osm věřitelů - představujících celkem zhruba 8 % všech přihlášených nepodmíněných pohledávek - hlasovalo proti návrhu, čtyři hlasovali pro návrh), což dle názoru stěžovatelek zcela paralyzovalo věřitelské orgány, jejichž prostřednictvím mají věřitelé vykonávat svá práva k pohledávkám za úpadcem. V důsledku toho jsou přímo ohrožena (omezena) i majetková práva stěžovatelek, neboť konečný výtěžek dlužníkova majetku je podstatným způsobem (pozitivně či negativně) ovlivněn tím, jakým způsobem jsou realizována rozhodovací práva věřitelů úpadce. Stěžovatelky proto vyjadřují přesvědčení, že napadené rozhodnutí krajského soudu odporuje záměru zákonodárce, jelikož dle důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu měla být tímto právním předpisem posílena právě rozhodovací práva věřitelů. V souvislosti s realizací rozhodovacích práv věřitelů stěžovatelky připomínají, že dle ustanovení § 46 odst. 2 insolvenčního zákona si schůze věřitelů může vyhradit cokoli, co patří do působnosti věřitelských orgánů, přičemž se zásadně hlasuje podle výše přihlášených pohledávek a rozhoduje se prostou většinou přítomných. Platí současně dle stěžovatelek pravidlo, že čím má věřitel vyšší podíl na přihlášených pohledávkách, tím menší je nebezpečí ze zneužití. Pomyslnou "pojistkou" má být mj. ustanovení § 53 insolvenčního zákona, toto ustanovení však krajský soud v projednávané věci interpretoval způsobem, který považují stěžovatelky za vadný; navíc zdůrazňují, že Mgr. Kozák interpretoval ustanovení § 53 insolvenčního zákona v odůvodnění napadeného usnesení jinak, než jej sám interpretoval na schůzi věřitelů konané dne 26. 4. 2010, kdy dovodil existenci koncernu mezi první stěžovatelkou a úpadcem. Krajským soudem zvolená interpretace rozhodných ustanovení insolvenčního zákona, popírající zákonný princip majoritního rozhodování věřitelů, se dle stěžovatelek odvíjí od ústavněprávně neudržitelné úvahy, že určitý věřitel má příliš velký podíl na majetkové podstatě úpadce, a v důsledku toho i příliš velký podíl na hlasovacích právech. V této souvislosti stěžovatelky v ústavní stížnosti připomínají, že první stěžovatelka jako zajištěný věřitel má mj. možnost vykonávat tzv. pokyny dle ustanovení § 230 odst. 2 a § 293 insolvenčního zákona, toto právo však není možno na rozdíl od hlasovacího práva vykonávat autonomně, nýbrž pouze na základě dohody všech zajištěných věřitelů. Ústavní nekonformnost napadeného výkladu se dle stěžovatelek zjevuje optikou konkrétních majetkových poměrů předmětného insolvenčního řízení. Je totiž zřejmé, že již ke dni 24. 1. 2010 připadla veškerá hodnota majetku úpadce s ohledem na výši a pořadí pohledávek první stěžovatelky výhradně na uspokojení jejích zajištěných pohledávek. Pokud za těchto okolností krajský soud svými zásahy opakovaně bránil první stěžovatelce ve výkonu hlasovacích práv, umožnil tím zároveň vykonávat rozhodující vliv na průběh insolvenčního řízení osobám, jejichž podíl na výnosu úpadcova majetku je v ekonomickém smyslu nulový. Zatímco by tedy první stěžovatelka v případě výkonu hlasovacího práva rozhodovala v ekonomickém smyslu slova ze sta procent o "svém majetku", ostatní věřitelé v insolvenčním řízení hlasují při jejím vyloučení o "majetku zcela cizím", neboť první stěžovatelka je jediným věřitelem, který vykazuje v daném insolevenčním řízení právem aprobovaný ekonomický zájem; z toho důvodu se první stěžovatelka nemůže dostat do střetu zájmů ve smyslu ustanovení § 53 insolvenčního zákona. V daném kontextu proto nabývá arbitrární vyloučení hlasovacího práva první stěžovatelky potenciálně až rozměrů nekompenzovaného vyvlastnění, a to zejména tehdy, pokud by během insolvenčního řízení na (zajištěné části) majetku úpadce vznikla škoda. Dle mínění stěžovatelek je zřejmé, že byly vyloučeny z možnosti hlasovat o návrhu, jenž se svým obsahem týkal otázek vedení insolvenčního řízeni, nikoliv otázek souvisejících se vztahem mezi věřitelem a úpadcem. Stěžovatelky jsou proto přesvědčeny, že hlasování o tomto návrhu nemohlo být z pohledu rozhodnutí schůze věřitelů dle ustanovení § 46 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona posuzováno jako hlasování "ve vlastní věci", pokud (a dokud) nebude na programu konkrétní schůze věřitelů rozhodnutí konkrétní otázky, ohledně které se daný věřitel ocitne v konkrétním střetu zájmů ve smyslu ustanovení § 53 insolvenčního zákona. Pokud by někdy v budoucnu naznačený střet zájmů stěžovatelek právě z důvodu přenesení pravomocní na schůzi věřitelů nastal, mohl by krajský soud dle ustanovení § 53 insolvenčního zákona rozhodnout, že konkrétní věřitel (věřitelé) o konkrétní otázce hlasovat nesmí. Namísto toho, aby tedy krajský soud stěžovatelky za použití ustanovení § 53 insolvenčního zákona, k němuž dosud neexistuje judikatorní výklad, paušálně diskvalifikoval z hlasování o předmětném návrhu, mohl k ochraně ústavně zaručených práv ostatních věřitelů (bylo-li by jí vůbec z výše uvedených důvodů potřeba) aplikovat toto ustanovení vždy pouze ad hoc nebo případně postupovat dle ustanovení § 54 insol