Ústavní soud II.ÚS 232/23 – Hospitalizace pacienta a poskytování zdravotních služeb bez souhlasu

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a citovaných ustanovení zákonů, a to pro porušení řady vyjmenovaných základních práv a svobod, zejména pak práv zaručených čl. 5, čl. 7, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 21 odst. 4, čl. 30 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dalších.

Pro posouzení ústavní stížnosti , která je velmi obsáhlá, jsou důležité tyto skutečnosti. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 9. 2019 č. j. 18 P 28/2012-223 rozhodl o omezení svéprávnosti stěžovatelky (výrok I.), zastavil řízení o navrácení svéprávnosti a určení osoby podpůrce (výroky II. a III.), opatrovníkem stěžovatelky opětovně stanovil statutární město Ústí nad Labem (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V., VI., VII. a IX.). Současně změnil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2016 č. j. 18 P 28/2012-130 (výrok VIII.).

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 6. 2020 č. j. 13 Co 134/2020-249 odmítl odvolání stěžovatelky (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Zmíněné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla stěžovatelka žalobou pro zmatečnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále "soud prvního stupně") usnesením ze dne 16. 6. 2021 č. j. 13 Co 134/2020-284 zamítl (výrok I.) a; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze (dále "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 20. 1. 2022 č. j. 4 Co 321/2021-297 potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2019 č. j. 18 P 28/2012-223 se stěžovatelka i její procesní opatrovník (advokát) a hmotněprávní opatrovník - statutární město Ústí nad Labem vzdali práva na odvolání. Konstatoval, že stěžovatelka se osobně účastnila jednání soudu, při jednání byla vyslechnuta a měla možnost komunikovat se svým procesním opatrovníkem, jenž je coby advokát schopen profesionálně hájit její práva a zájmy v řízení. Neshledal přitom ve vztahu k úkonu vzdání se odvolání zjevný konflikt mezi stěžovatelkou a jejím procesním opatrovníkem nebo mezi procesním a hmotněprávním opatrovníkem. Uzavřel proto, že odvolání podané stěžovatelkou proti výše uvedenému rozsudku bylo namístě v souladu s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout pro jeho nepřípustnost, a tudíž žalobě pro zmatečnost nevyhověl.

Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém namítala, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu nevymezila povinnosti, jež z hlediska zajištění účinného přístupu člověka s mentálním postižením ke spravedlnosti tíží soud. Domnívala se, že judikatorní praxe se nevyjádřila k otázce postupu obecných soudů, dojde-li k rozkolu v projevu vůle mezi zastoupeným člověkem a procesním opatrovníkem. Tvrdila, že Úmluva Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s. klade důraz na vůli a preference osob s postižením a na jejich rozhodování tzv. podporované, přičemž procesní opatrovnictví dle čl. 13 této úmluvy nezajišťuje osobě s postižením rovné postavení s dalšími účastníky řízení, jelikož se jedná o úmluvou neupřednostňovanou formu zástupného rozhodování. Odvolací soud podle stěžovatelky posoudil úkon vzdání se odvolání formálně, neboť se nezabýval tím, zda bylo řízení, včetně sporného procesního úkonu, pro ni srozumitelné.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Dospěl k závěru, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že soudem ustanovený zástupce z řad advokátů je oprávněn činit všechny úkony, které může v řízení učinit účastník, včetně těch procesních úkonů, k nimž nebyl účastníkem řízení výslovně zmocněn. Vnitřní omezení (pokyny, příkazy, zákazy), která si účastník se svým zástupcem sjednal, žádné účinky vůči soudu a ostatním účastníkům řízení nemají. Skutečnost, že takový zástupce případně nerespektoval vnitřní pokyny zmocnitele, může být toliko základem odpovědnostního vztahu mezi ním a zmocnitelem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1230/2004). Vzhledem k ustanovení § 31 odst. 2 o. s. ř. je tedy třeba na ustanoveného zástupce (advokáta) pohlížet jako na advokáta s plnou mocí. Současně platí, že soud poskytuje poučení účastníkům též o jiných jejich procesních právech a povinnostech tehdy, není-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. Účastní-li se soudního řízení osoba se zdravotním postižením - podobně jako jiná osoba náležející do skupiny zranitelných osob (děti, cizinci atd.) - a to zejména pokud se v řízení jedná o její práva či povinnosti, jsou obecné soudy povinny zpozornět a zvlášť dbát na to, aby tato osoba mohla v řízení plně uplatnit svá práva stejně jako jiní účastníci řízení. Přitom je třeba samozřejmě přihlížet k charakteru postižení konkrétní dotčené osoby a podle toho přijmout případná kompenzační opatření. V případě osob s duševním postižením tak kupříkladu minimálním přiměřeným opatřením zpravidla bude ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, tak aby byla náležitě zajištěna ochrana jejich práv. Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud se judikatorních východisek zjevně přidržel.

Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti směřují jak proti samotnému rozhodnutí o omezení svéprávnosti a rozsahu tohoto omezení, tak proti následným rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost. Stěžovatelka pokládá způsob, jakým se měla vzdát svého práva na odvolání za flagrantní pochybení soudu. Podle ní ji i jejího procesního opatrovníka soud nedostatečně poučil o možnosti vzdát se práva na odvolání. Pro závěr o tom, že stěžovatelce nebyly dostatečně vysvětleny následky vzdání se práva na odvolání, svědčí i ta skutečnost, že stěžovatelka odvolání přesto podala. Navíc v něm jasně vyjádřila svou vůli po navrácení svéprávnosti, což odpovídalo jejímu dlouhodobému postoji v předmětné otázce. Všechny tyto skutečnosti nasvědčují, že stěžovatelka "podlehla tíži okamžiku", jak to uvedla ve svém odvolání. Toto podlehnutí však bylo důsledkem selhání procesního opatrovníka a především pak soudu v plnění jejich povinností vyplývajících z práva stěžovatelky na přístup ke spravedlnosti v jeho materiálním rozměru.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/2993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona a dospěl k závěru, že v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ústní nad Labem ze dne 23. 9. 2019 č. j. 18 P 28/2012-223, sp. zn. 16 P a Nc 97/2019,16 P a Nc 169/2019 a 16 P a Nc 170/2019 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2020 č. j. 13 Co 134/2020-249 je ústavní stížnost nepřípustná, neboť v případě porušení základních práv stěžovatelky by s ohledem na princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti postačovalo k napravení závadného stavu zrušit napadená rozhodnutí týkající se žaloby pro zmatečnost, čímž by se stěžovatelce znovu otevřel prostor domoci se ochrany ze strany obecných soudů v rámci řízení o zmatečnostní žalobě a podle výsledku tohoto řízení ev. též proti rozhodnutím o omezení svéprávnosti.

Ústavní stížnost je tedy přípustná jen proti zbývajícím v záhlaví uvedeným rozhodnutím; v této části je však zjevně neopodstatněná.

Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, v souladu s právem stěžovatelky na soudní ochranu řádně žalobu pro zmatečnost přezkoumaly a dospěly k závěru, že důvodná není. Svá rozhodnutí opřely především o výklad § 229 odst. 4 o. s. ř., podle něhož způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost jsou i pravomocná usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle citovaného ustanovení je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto. V řízení o žalobě pro zmatečnost soud proto posuzuje správnost závěru odvolacího soudu o odmítnutí odvolání; žaloba není důvodná tehdy, jsou-li tyto závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem. Obecné soudy se v daném případě vypořádaly se všemi skutečnostmi, jež byly předmětem žaloby pro zmatečnost a stěžovatelce vysvětlily, že její úkon vzdání se práva na odvolání je nutno považovat za platný a mající odpovídající právní účinky, a to i přes její zdravotní postižení, na něž samozřejmě braly zřetel.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů o žalobě pro zmatečnost a dospěl k závěru, že jeho kasační zásah na místě není. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, včetně soudu dovolacího, jsou řádná, logická a co do podstaty věci dostačující. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neklade důraz na námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, které je však v dané věci rozhodnutím o posledním prostředku ochrany práva, které zákon stěžovatelce poskytuje. Za dané situace nelze než uzavřít, že namítaná práva stěžovatelky porušena nebyla.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ze shodných důvodů musel být odmítnut i návrh na zrušení ustanovení (či jejich částí) v záhlaví citovaných právních předpisů, neboť se jedná o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.