II.ÚS 2417/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 N 199/75 SbNU 239 Náležité odůvodnění (ne)aplikace moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení dle § 150 o. s. ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 30. října 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 ve věci ústavní stížnosti Heleny B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 25 Cdo 2981/2011-536 o zamítnutí a odmítnutí stěžovatelčina dovolání a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011 č. j. 28 Co 286, 602/2010-472 týkajícímu se stěžovatelčiny žaloby o náhradu nákladů na její výživu a peněžitý důchod proti vedlejšímu účastníkovi, který byl pravomocně odsouzen za trestný čin vraždy jejího manžela, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a V. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Ščurym, advokátem, se sídlem Čadca, Mierová 1725, Slovenská republika, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Výrokem VII rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011 č. j. 28 Co 286, 602/2010-472 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok VII rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011 č. j. 28 Co 286, 602/2010-472 se proto zrušuje. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. IV. Náhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem se vedlejšímu účastníku nepřiznává. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013 č. j. 25 Cdo 2981/2011-536 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011 č. j. 28 Co 286, 602/2010-472 s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. II. 2. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 12 C 249/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti. 3. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala, aby vedlejšímu účastníku V. V. byla uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 111 000 Kč, představující náhradu nákladů na její výživu ve smyslu § 448 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník"), tj. částku ve výši 3 000 Kč měsíčně za období od 21. 7. 2001 do 31. 7. 2004, a dále aby mu byla uložena povinnost hradit jí peněžitý důchod ve výši 3 000 Kč měsíčně od 1. 8. 2004. Poukázala přitom na to, že vedlejší účastník byl pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění, při němž došlo k usmrcení jejího manžela, jenž jí poskytoval výživu. 4. Žalobě stěžovatelky Okresní soud v Kladně rozsudkem pro uznání ze dne 2. 10. 2006 č. j. 12 C 249/2004-97 vyhověl, neboť vedlejší účastník nárok stěžovatelky v plném rozsahu uznal. 5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2007 č. j. 28 Co 845/2007-159 zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena zpět k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na to, že vedlejší účastník sice nárok stěžovatelky před dožádaným Okresným súdom v Čadci dne 8. 6. 2006 uznal co do důvodu a výše, tento protokol však byl podepsán pouze soudkyní, jež vedlejšího účastníka vyslechla, a soudní zapisovatelkou, nikoli však vedlejším účastníkem, což je v rozporu s § 40 odst. 2 větou druhou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy účinném znění, (dále jen "občanský soudní řád"). Právní úkon uznání nároku se tak nestal perfektním, a tudíž nebylo možno ani rozhodnout rozsudkem pro uznání. 6. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 9. 2008 č. j. 12 C 249/2004-245 byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost platit stěžovatelce počínaje dnem 21. 7. 2001 peněžitý důchod ve výši 1 500 Kč měsíčně. Ve zbytku byl návrh stěžovatelky zamítnut. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že nárok stěžovatelky shledal částečně důvodným, avšak s přihlédnutím k výši příjmu jejího zemřelého manžela, k jeho vyživovací povinnosti k nezletilému synovi a k tomu, že stěžovatelce je poskytován vdovský a sirotčí důchod, neshledal tento nárok důvodným v celém rozsahu. Proto soud žalobu co do částky 1 500 Kč měsíčně zamítl. 7. Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 10. 4. 2009 č. j. 28 Co 154/2009-262 rozsudek soudu prvního stupně opětovně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice správně podřadil nárok stěžovatelky pod ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku, toto ustanovení však ve spojení s § 447 odst. 2 téhož zákona nesprávně interpretoval. Odvolací soud dále vyložil, jakým způsobem má být stanovena výše výživného, jež by byl zemřelý povinen stěžovatelce poskytovat, a soudu prvního stupně uložil, aby za účelem zjištění skutečností rozhodných pro její stanovení doplnil provedené dokazování. 8. Okresní soud v Kladně svým rozsudkem ze dne 4. 12. 2009 č. j. 12 C 249/2004-308 uložil vedlejšímu účastníku povinnost přispívat měsíčně na výživu stěžovatelky v rozhodnutí blíže specifikovanými částkami, přičemž dlužné výživné za období od 21. 7. 2001 do 30. 11. 2009 vyčíslil na částku 142 766 Kč. Ve zbytku byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a dále bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by příjem jejího zemřelého manžela činil cca 11 000 Kč měsíčně. Soud vzal naopak za prokázané, že zemřelý neodpracoval v rozhodném období alespoň 22 pracovních dnů. S přihlédnutím k této skutečnosti proto soud při stanovení průměrného výdělku zemřelého vycházel z výše minimální mzdy ve smyslu § 17 odst. 6 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, kterou snížil o daň z příjmů a o částku, která byla stěžovatelce poskytnuta na vdovském a sirotčím důchodu. 9. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se odvolala stěžovatelka i vedlejší účastník. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2011 č. j. 28 Co 286, 602/2010-472, jímž uložil vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovatelce dlužnou náhradu nákladů na její výživu za období od 21. 7. 2001 do 31. 3. 2011 ve výši 17 468,60 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud dále rozhodl o tom, že vedlejšímu účastníku se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve vztahu k otázce náhrady nákladů odvolacího řízení soud rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 65 822,40 Kč. Odvolací soud vzal stejně jako soud prvního stupně za prokázané, že stěžovatelka v řízení neunesla důkazní břemeno stran jí tvrzeného měsíčního příjmu jejího zemřelého manžela ve výši cca 11 000 Kč. Stejně jako soud prvního stupně dospěl též k závěru, že zemřelý neodpracoval v rozhodném období alespoň 22 dnů. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně nevycházel při stanovení pravděpodobného průměrného výdělku zemřelého z právními předpisy stanovené výše minimální mzdy. Odvolací soud naopak přihlédl k tomu, že zemřelý v rozhodném období odpracoval 20 dnů, tedy počet pracovních dnů, který se blížil stanovené hranici. Z tohoto důvodu mohl být dle názoru odvolacího soudu pravděpodobný průměrný výdělek zemřelého vypočten z jeho průměrné denní mzdy, která v rozhodném období činila 431,85 Kč za den práce. Tímto výpočtem dospěl odvolací soud k závěru, že pravděpodobný hrubý průměrný měsíční výdělek zemřelého mohl činit 9 392,74 Kč. Takto zjištěná částka byla odvolacím soudem následně zvýšena o valorizaci a snížena o částku, kterou by byl zemřelý povinen zaplatit na dani z příjmů. Od pravděpodobné průměrné měsíční mzdy zemřelého bylo dle názoru odvolacího soudu dále třeba odečíst částky, které by byl zemřelý povinen poskytovat na výživném svému synovi, a dále příspěvek, který by zemřelý poskytoval na výživu nezletilé dceři stěžovatelky, s níž žil ve společné domácnosti a jíž za svého života výživu rovněž poskytoval. Takto vypočtenou částku odvolací soud porovnal s příjmem stěžovatelky poníženým o částky, které byla stěžovatelka povinna poskytovat na výživném osobám, k nimž měla vyživovací povinnost, a o vdovský důchod (sirotčí důchod odvolací soud při rozhodování o výši náhrady nákl