II.ÚS 2910/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2910/07 ze dne 28. 5. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Romanem Peškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 100/2007 ze dne 4. září 2007 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 237/2007 ze dne 19. července 2007, za účasti 1. Vrchního soudu v Praze a 2. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) Vrchního státního zastupitelství v Praze a b) Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 9. listopadu 2007, která byla sepsána od samotného stěžovatele, k níž byla připojena plná moc zmocněnému advokátovi, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení obecných soudů uvedených v záhlaví, z nichž soud prvního stupně zamítl jeho návrh na povolení obnovy řízení a soud druhého stupně zamítl jako nedůvodnou jeho stížnost. Ústavní soud shora uvedené vyhodnotil jako absenci právního zastoupení stěžovatele v materiálním smyslu (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: Aspi, 2007. str. 101 bod 2), a proto vyzval právního zástupce stěžovatele k odstranění této vady, a aby současně předložil kopie napadených rozhodnutí. Podáním ze dne 6. prosince 2007 byla doplněna ústavní stížnost o podání jeho právního zástupce a nezbytné přílohy. V něm je tvrzeno porušení základních práv a svobod zaručených v čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V posledně uvedeném podání, které je přepisem původního, se argumentace člení na oblast hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, nevyváženost aplikace zásady vyhledávací veřejnou žalobou, porušení revizního principu odvolacím (správně stížnostním) soudem, a poukaz na "černou díru" v legislativě, kdy za určité konstelace postupných změn rozhodnutí obecných soudů "dochází k absolutnímu zneuctění" obnovy řízení. Zdůrazňuje, že poskytl obecným soudům dostatek "nových skutečností" (zejména celou řadu svědků) v "koktejlu" se skutečnostmi obecně známými, ať již skutkové či právní povahy, které byly nejen dostačujícím podkladem pro povolení obnovy řízení, ale též podkladem pro prozkoumání celkové legitimnosti jeho odsouzení za trestný čin vraždy, který podle něj spáchala jiná konkrétní osoba. Nesouhlasí s tím, že byl z trestného činu jednoznačně usvědčován, protože je usvědčován přímo jen výpovědí své bývalé manželky z doslechu, jejíž věrohodnost popírá. Současně má za to, že jím předložené listinné důkazy rozbíjejí řetězec usvědčujících nepřímých důkazů. Nesouhlasí s tím, jak se obecné soudy s jeho důkazními návrhy vypořádaly, a považuje to za projev libovůle, což podle něj ilustruje výrokem soudu druhého stupně, že "veškeré námitky lze paušálně odmítnout". Poukazuje na nepochopitelnou neochotu obecných soudů dopátrat se pravdy o pachateli vraždy a na ignorování procesních zásad a na "bludy a nesmysly", které jsou obsaženy i v rozhodnutích o návrhu na povolení obnovy řízení vedeného pod sp. zn. Nt 206/2006. Městskému soudu v Praze vytýká, že se nevypořádal s námitkami týkajícími se falšování spisového materiálu s tím, že tyto námitky byly přímým důsledkem rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/2006 ze dne 27. září 2006. Za důkaz o podvodném doplnění spisu považuje přitom obsah usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 314/03 ze dne 5. října 2005. Dále mu vytýká, že řízení o jeho návrhu vůbec prováděl, ačkoliv směřoval k řízení završeném rozsudkem Vrchního soudu v Praze, tedy soudu nadřízeného. Konečně tvrdí, že při veřejném zasedání předsedkyně senátu Městského soudu v Praze "suplovala" činnost veřejné žaloby a v tom spatřuje porušení zásady kontradiktornosti řízení. Závěrem zdůrazňuje, že vytýkaný skutek nespáchal a že nebyla zjištěna jeho přítomnost na místě činu. Bez zjevného a konkrétního propojení s posuzovanou věcí v ústavní stížnosti uvádí rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Špaček proti České republice (ze dne 9. listopadu 1999 č. 26449/95), týkající se aplikace čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, dále rozsudku téhož soudu ve věci Kruslin proti Francii (ze dne 24. dubna 1990 č. 11801/85), týkající se aplikace čl. 8 Úmluvy, rozsudku ve věci Hubit proti Francii (ze dne 24. dubna 1990 č. 11105/84), týkající se aplikace čl. 8 Úmluvy, rozsudku ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyer proti Belgii (č. 6878/75 a 7238/75 ze dne 23. června 1981), týkající se aplikace čl. 6 odst. 1 a čl. 11 Úmluvy, rozsudku ve věci Amuur proti Francii (ze dne 25. června 1996 č. 19776/92), týkající se aplikace čl. 5 odst. 1 Úmluvy, rozsudku ve věci Amann proti Švýcarsku (ze dne 16. února 2000 č. 27798/95), týkající se aplikace čl. 8 a 13 Úmluvy, které obsáhle cituje. Podobným způsobem je uveden nález sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), týkající se hodnocení důkazů, nález sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231), týkající se hodnocení důkazů, usnesení sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417), týkající se důvodů obnovy trestního řízení, usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409), týkající se posuzování návrhu na povolení obnovy trestního řízení, a ve vztahu k porušení revizního principu druhostupňovým soudem argumentuje nálezem sp. zn. IV. ÚS 314/97 (N 32/10 SbNU 209), v němž je o této zásadě zmínka jen v naraci návrhu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy jeho úkolem zabývat se způsobem poskytování ochrany práva a rozhodování o vině a trestu za trestné činy, protože to je ústavněprávně vymezeným úkolem obecných soudů, pokud jejich postup či rozhodnutí nepředstavují současně porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a dokud nerozhodne o konkrétní ústavní stížnosti, nelze zásadně hovořit o porušení čl. 13 Úmluvy o účinném prostředku ochrany práv chráněných Úmluvou, jehož porušení stěžovatel namítá. V tomto konkrétním případě nelze vůbec hovořit o porušení práv chráněných ústavním pořádkem, protože argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje pouhou polemiku s rozhodnutími obecných soudů, přičemž v podstatě jen reprodukuje obsah své předchozí argumentace, rozhodnutí obecných soudů a uvádí svůj nesouhlas s nimi, aniž by věc posouvala do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Nic na tom nemění ani výčet a citace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, protože jejich souvislost s posuzovanou věcí je v ústavní stížnosti v poloze pouhých obecných proklamací. Je podstatné, že se ústavní stížnost týká návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, resp. rozhodnutí obecných soudů o něm. Jedná se tedy o situaci, kdy byl stěžovatel již pravomocně odsouzen, přičemž ústavněprávní souladnost meritorního procesu byla z podnětu stěžovatele již přezkoumána v usnesení sp. zn. I. ÚS 314/03 ze dne 5. října 2005, jímž byla jeho ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud proto chápe, že se obecné soudy nechtěly vracet ke správnosti skutkových a právních závěrů odsuzujících rozhodnutí bez vztahu ke konkrétním novým skutkovým okolnostem již v řízení o prvním návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, který byl podroben ústavněprávnímu přezkumu usnesením sp. zn. IV. ÚS 415/06 ze dne 27. září 2006 (jímž byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost), a že se témuž bránil i nyní. Do tohoto rámce totiž spadá výrok soudu druhého stupně o tom, že je možno veškeré námitky stěžovatele paušálně odmítnout, protože tomuto výroku předchází věta, že stěžovatel zcela ignoruje zákonné podmínky pro obnovu řízení a de facto stále jen opakovaně polemizuje s legálností pořízení a provedení jednotlivých důkazů a s jejich hodnocením. Ani Ústavní soud nemá důvod vracet se bez dalšího k přezkumu původních odsuzujících rozhodnutí, se kterými naopak stěžovatel bez dalšího setrvale polemizuje, a to i v nyní posuzované ústavní stížnosti. To platí jak pro zjišťování přítomnosti stěžovatele na místě činu, tak i pro jiné důkazy, postupy a závěry obecných soudů, k nimž došlo v řízení završeném odsuzujícím rozhodnutím. Ústavní soud tedy nemá důvod se odchýlit od svého ustáleného právního názoru, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke s