II.ÚS 2920/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2920/15 ze dne 21. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Nedvěda, zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2015 č. j. 18 Co 132/2014-294 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. září 2013 č. j. 64 C 2/2012-220, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Marty Nedvědové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se jako žalobce domáhal proti vedlejší účastnici jako žalované (tehdejší manželce) určení výživného pro manžela (§ 91 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "z. o. r.") ve výši 17 000 Kč měsíčně od 18. 8. 2011. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") poté, kdy řízení v rozsahu výživného ve výši 4 000 Kč měsíčně od 18. 8. 2011 podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrok IV.), ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 19. 9. 2013 č. j. 64 C 2/2012-220 žalobě zčásti vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost platit stěžovateli výživné ve výši 6 500 Kč měsíčně, počínaje dnem 18. 8. 2011, splatné vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatele (výrok I.) s tím, že nedoplatek na výživném za dobu od 18. 8. 2011 do 30. 9. 2013 ve výši 165 435 Kč je vedlejší účastnice povinna zaplatit v měsíčních splátkách, po částkách 5 000 Kč, vždy spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok II.); ve zbývajícím rozsahu, tedy co do další částky výživného ve výši 6 500 Kč od 18. 8. 2011, obvodní soud žalobu zamítl (výrok III.). Ve výrocích IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek soudu prvního stupně napadli stěžovatel i vedlejší účastnice odvoláním. 3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 3. 2015 č. j. 18 Co 132/2014-294 byl změněn napadený rozsudek obvodního soudu ve vyhovujících výrocích ve věci samé (I., II.) tak, že žaloba s návrhem, že vedlejší účastnice je povinna platit stěžovateli výživné ve výši 6 500 Kč měsíčně, počínaje dnem 18. 8. 2011, se zamítá; v zamítavém výroku ve věci samé (výrok III.) byl rozsudek obvodního soudu potvrzen a ve výroku o soudním poplatku (VI.) byl změněn tak, že povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 soudní poplatek za žalobu ve výši 3 900 Kč se stěžovatelce neukládá (výrok I.). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před obvodním soudem ve výši 72 800 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 820 Kč (výrok II.). 4. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že vzhledem k tomu, že v rozhodném období (od podání žaloby v srpnu 2011 do zániku manželství v říjnu 2013) se úroveň uspokojování osobních a pracovních potřeb manželů zásadně nelišila, není splněna nutná zákonná podmínka § 91 odst. 2 zákona z. o. r. pro přiznání výživného stěžovateli ze strany vedlejší účastnice pro zajištění shodné životní úrovně. Tento závěr neshledal odvolací soud rozporným se skutečností, že numericky vyjádřené příjmy vedlejší účastnice byly v rozhodném období vyšší než příjmy žalobce. Přestože již tento závěr by postačoval k zamítnutí žaloby, posoudil odvolací soud nárok stěžovatele rovněž z hlediska § 96 odst. 2 z. o. r., podle něhož výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. V daném případě však stěžovatel nebyl ochoten plnit ani ty nejzákladnější povinnosti plynoucí z partnerství, resp. manželství (kooperovat, pomáhat si, respektovat vzájemně svou důstojnost) a svým chováním dával najevo, že principy soužití ignoruje; stěžovatel se ani nepokusil v rámci zachovaných výdělkových možností zajistit další prostředky na úhradu potřeb rodiny, dům ve společném vlastnictví užíval sám a výměnou klíčů v průběhu rozhodného období zabránil vedlejší účastnici v přístupu. Chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici tak podle městského soudu dosáhlo intenzity společensky neakceptovatelného jednání, které je ve smyslu § 96 odst. 2 z. o. r. překážkou pro přiznání výživného manžela za dobu od srpna 2011 do skončení manželství v říjnu 2013. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že řízení před obvodním soudem probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu a nebyly v něm provedeny veškeré potřebné důkazy, zejména o výši příjmů vedlejší účastnice. Obvodní soud se nevypořádal se zjištěním, že vedlejší účastnice účelově snížila svůj příjem převedením části pojistného kmenu, který je rozhodující pro výši její odměny, na svou dceru. Takové účelové snížení příjmů měl soud hodnotit k tíži vedlejší účastnice a vycházet z příjmů, jakých mohla dosahovat, pokud by k převodu pojistného kmenu nedošlo. Stěžovatel poukazuje na to, že šlo o převod na osobu vedlejší účastnici blízkou a analogicky k právní úpravě odporovatelných úkonů se mělo vycházet z toho, že je úkonem v důsledcích vůči stěžovateli neúčinným. Vedlejší účastnice tak účelově zkrátila své příjmy o cca 1/3, což mělo negativní dopad na stanovení výše výživného. Obvodní soud podle stěžovatele pochybil, když nevzal v úvahu skutečnou výši příjmů vedlejší účastnice, nevzal v úvahu, že je v rozporu s právní úpravou, jestliže jeden z manželů bez souhlasu a vědomí druhého sníží svůj příjem tak, že podstatnou složku hodnoty svého pracovního výkonu, ze které náleží odměna do budoucna, převede na třetí osobu bez náhrady. 6. Městský soud podle stěžovatele pochybil, když v rozporu s námitkami stěžovatele učinil závěr o tom, že skutková zjištění nebyla odvoláním stěžovatele dotčena. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že stěžovatel znemožňoval užívání společného domu v Čekánově, a odmítl se zabývat námitkou stěžovatele o převodu pojistného kmene s tím, že šlo o postup zaměstnavatele, ačkoli takové zjištění nebylo spolehlivě učiněno a takový postup by byl nezákonný. Obvodní soud dále podle stěžovatele učinil v rozporu s provedeným dokazováním nesprávné závěry o hmotném zajištění a nákladech na živobytí účastníků, ve prospěch vedlejší účastnice hodnotil skutečnost, že tato splácí úvěr a současně zcela pominul a odmítl hodnotit skutečnost, že stěžovatel na rozdíl od vedlejší účastnice investoval veškerý svůj majetek do rekonstrukce domu v Čekánově (výnosy z prodeje bytu v Praze a domu na Máchově jezeře), vytvořil konstrukci, že stěžovatel se řádně nesnažil o příjmy z pracovního poměru, ačkoli byl buď zaměstnán nebo veden jako uchazeč na Úřadu práce České republiky, a aniž by existovaly objektivní důkazy, tak převzal tvrzení vedlejší účastnice, že se stěžovatel choval společensky neakceptovatelně. 7. Soudy obou stupňů podle stěžovatele nerespektovaly zásadu rovného postavení účastníků řízení, neboť nezkoumaly a nehodnotily změnu poměrů na straně stěžovatele, ale jednostranně poskytovaly větší ochranu vedlejší účastnici. Přestože stěžovatel předkládal v řízení řadu důkazů svědčících o změně jeho poměrů, i důkazů o nakládání s majetkem a o tom, že důvody pro které jej vedlejší účastnice opustila, byly na její straně, soudy tyto bez náležitého zkoumání nehodnotily objektivně a dostatečně. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatele překvapivým rozhodnutím ohledně nákladů řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že tento postup Ústavní soud kritizuje nejčastěji v souvislosti s nepředvídatelnou aplikací moderačního práva soudu podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy je explicitně připomínána povinnost obecného soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k i eventuálnímu uplatnění zmíněného oprávnění soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním s