II.ÚS 3399/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3399/14 ze dne 16. 6. 2015 N 112/77 SbNU 651 Posouzení okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnancem, který vede se zaměstnavatelem spor o zaplacení mzdy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 16. června 2015 sp. zn. II. ÚS 3399/14 ve věci ústavní stížnosti Petra Waldera, zastoupeného Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou, se sídlem Reální 172/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2012 č. j. 16 Co 202/2012-95 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 1297/2013-134 vydaným v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany stěžovatele jakožto zaměstnance, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Václava Ciencialy, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Burešem, advokátem, se sídlem Šance 13, Mosty u Jablunkova, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2012 č. j. 16 Co 202/2012-95 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 č. j. 21 Cdo 1297/2013-134 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo rozhodováno o platnosti okamžitého ukončení pracovního poměru stěžovatele (dřívějším jménem Peter Rácz) u vedlejšího účastníka řízení, podaného podle ustanovení § 56 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, [pozn.: s účinností od 1. 1. 2012 se jedná o ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, nicméně jeho znění zůstalo téměř v nezměněné podobě]. 2. Stěžovatel má za to, že uvedenými rozhodnutími "byly porušeny jeho základní práva a svobody, zaručené ústavním pořádkem", konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a obecné soudy svým postupem "nerespektovaly základní principy právního státu, mezi které patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti", přičemž "stejné požadavky je třeba klást i na soudní rozhodnutí". Stěžovatel namítané porušení svých základních práv spatřuje především v postupu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") i Nejvyššího soudu při posouzení otázky platnosti okamžitého zrušení jeho pracovního poměru u vedlejšího účastníka řízení. K němu mělo dojít na základě dopisu stěžovatele ze dne 19. 11. 2009 podaného podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce, jednalo se tedy o situaci okamžitého ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnance z důvodu, že mu zaměstnavatel nevyplatil mzdu anebo jakoukoli její část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 zákoníku práce). Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména polemizuje s právními závěry krajského a Nejvyššího soudu, pokud dospěly k závěru, že jím učiněné okamžité zrušení pracovního poměru bylo neplatné, neboť v jeho případě "nebyl naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce". 3. Stěžovatel konkrétně nesouhlasí s tím, že krajský i Nejvyšší soud na jeho případ aplikovaly závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4042/2010 (dostupný na www.nsoud.cz), dle něhož "institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce není (a nemůže být) právním prostředkem pro řešení sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o to, zda zaměstnanci náleží mzda nebo plat (náhrada mzdy nebo platu) anebo jejich části. Vznikne-li v pracovním poměru spor o to, zda zaměstnanec má právo na mzdu (plat) nebo jejich části (jednotlivé složky), popřípadě právo na náhradu mzdy (platu), musí být řešen k tomu určenými právními prostředky, včetně podáním žaloby u soudu o zaplacení mzdy (platu) nebo jejich části anebo náhradu mzdy (platu)". Stěžovatel je totiž toho názoru, že v nyní projednávaném případě byla ona "spornost" nároku na výši mzdy ze strany vedlejšího účastníka řízení pouze uměle vykonstruována, neboť ve skutečnosti se jednalo o včas nesplacený mzdový nárok stěžovatele vůči němu. "Proto, aby mohl být určitý rozsah práva, resp. nároku na mzdu žalovaného sporný, tak by muselo být, při současném splnění povinnosti zaměstnavatele dle § 96 odst. 1 písm. a) zák. práce, možno prokázat či alespoň tvrdit, že žalovaný odpracoval pracovní dobu pouze v rozsahu, za který mu byla vyplacena mzda. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce tuto svou povinnost nesplnil, což vyplývá mj. i z výsledků dokazování před soudem prvního stupně (zejména bylo zjištěno, že žalobce nevedl řádně evidenci odpracované doby, prováděl bez vědomí žalovaného úpravy ve stazkách apod.), nelze než vycházet z faktu, že právo na mzdu, resp. nevyplacenou část mzdy, která byla důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, nebylo předmětem sporu, nýbrž neuspokojeným mzdovým nárokem." 4. Proto stěžovatel dovozuje, že "bezvýhradným, formalistickým přikláněním se k tomuto názoru by došlo k tomu, že zaměstnancům by bylo zcela upřeno právo na zrušení pracovního poměru v takových sporných případech nevyplacení mzdy", což je dle něj "v rozporu se základními zásadami soukromého práva a zásadami, na nichž je postaveno pracovněprávní odvětví, včetně zákoníku práce, a v konečném důsledku i v rozporu s čl. 28 Listiny". II. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení 5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud a vedlejší účastník řízení. 6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření předně zpochybnil ústavněprávní relevanci námitek obsažených v ústavní stížnosti, neboť "stěžovatel ve své stížnosti jen znovu opakuje námitky, s nimiž se již vypořádal odvolací a poté i dovolací soud. Stěžovatel se totiž nemůže smířit s právním názorem, o nějž je rozhodnutí soudu opřeno." Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňoval aplikaci právních závěrů z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4042/2010 na jeho případ, Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožnil, přičemž opětovně zdůraznil, že "je-li právo zaměstnance na mzdu (plat) nebo náhradu mzdy (platu) anebo jakoukoli jejich část, kterou mu zaměstnavatel nevyplatil, sporné, důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zák. práce není dán". V nyní projednávané věci však stěžovatel "nesouhlasil s tím, v jaké výši mu vedlejší účastník řízení mzdu od srpna 2009 (již za měsíc červenec 2009) vyplácel, neboť z odevzdané evidence odpracovaných hodin měl za to, že mu náleží mzda ve větším rozsahu - za více odpracovaných hodin, než mu zaplatil. Mezi účastníky tak bylo právo na části mzdy sporné. Na tom nic nemůže změnit přesvědčení stěžovatele, že mu takové právo vzniklo (naopak vedlejší účastník je zase přesvědčen, že takové právo stěžovatel nemá)". Proto Nejvyšší soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. 7. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření rovněž navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť se plně ztotožňuje s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu, když by "okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 56 písm. b) zákoníku práce mělo být vskutku použito jako sankční opatření až tehdy, není-li tu spor o právo". Nadto konstatoval, že "si nedokáže ani představit důsledky toho, pokud by shora uvedený právní názor byl prolomen, což by zcela jistě mohlo spustit obrovskou lavinu okamžitých zrušení pracovních poměrů zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, kteří by tak namísto nalézacího řízení mohli šikanózním způsobem vymáhat nároky vzniklé z okamžitého ukončení pracovního poměru. Jaké důsledky by to mělo, lze jen stěží odhadnout. K právní jistotě v pracovněprávních vztazích by to však zcela jistě nepřispělo". III. Podstatný obsah spisového materiálu 8. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 26 C 13/2010 Ústavní soud konstatuje následující skutečnosti. 9. Vedlejší účastník řízení coby zaměstnavatel stěžovatele se svou žalobou ze dne 13. 1. 2010 domáhal určení neplatnosti "okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného dopisem stěžovatele ze dne 19. 11. 2009" (vzniklého na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 3. 2008, dle níž byl stěžovatel u vedlejšího účastníka řízení zaměstnán na pozici "strojník stavebních strojů"), neboť byl toho názoru, že k okamžitému zrušení pracovního poměru stěžovatele podle ustanovení §