II.ÚS 388/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 388/09 ze dne 4. 6. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. 3 Tdo 1085/2008 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 8 To 10/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že těmito rozsudky došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 14 a čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 1 T 31/2007, byl stěžovatel uznán vinným dvojnásobným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. a podle § 222 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. stěžovateli soud zároveň uložil ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě a podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit škodu poškozeným. O odvoláních stěžovatele a státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 32 odst. 2 tr. zák. a § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, za současného uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli rovněž uložena povinnost nahradit škodu poškozeným. Výrokem podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť jím shledané vady napadeného rozsudku odvolacího soudu nemohou mít podstatnější vliv na jeho věcnou správnost a jejich případné odstranění by současně nijak neovlivnilo ani postavení dovolatele. Otázky, jež byly z podnětu dovolání stěžovatele řešeny, přitom nemají zásadní význam ani po právní stránce. Stěžovatel namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména pak práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a zásady ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení, došlo především postupem soudu odvolacího, neboť hodnotil soudem prvního stupně provedené důkazy se zcela jiným závěrem než soud prvního stupně, aniž by je v odvolacím řízení jakkoliv prováděl. Jestliže tedy odvolací soud zhodnotil v trestním řízení nashromážděné důkazy zcela rozdílně oproti soudu prvního stupně, měl také v souladu se zásadami spravedlivého procesu důkazy během odvolacího řízení provést, stěžovatele upozornit na skutečnost, že je hodnotí oproti soudu prvního stupně rozdílně a měl zásadně stěžovateli umožnit k takto prováděným důkazům vedoucím následně ke zcela rozdílnému závěru se vyjádřit. Odvolací soud tímto postupem nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí 9 Tz 34/99 ze dne 21. 4. 1999), ani nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 170/01. Dle Ústavního soudu stěžovatel vychází z premisy, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně odlišně. V posuzované věci se však o takový případ nejednalo, což bylo ostatně jasně a srozumitelně vysvětleno již v napadeném rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Odvolací soud po přezkumu z podnětu podaných řádných opravných prostředků (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zjistil, že soud prvního stupně ve věci postupoval podle zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a opatřil dostatečné důkazní podklady pro meritorní rozhodnutí; provedené důkazy řádně vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve všech vzájemných souvislostech, a na základě tohoto postupu učinil správné skutkové závěry. Pochybení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem shledáno výlučně v právní kvalifikaci skutku, jestliže soud prvního stupně posoudil jednání stěžovatele jako útok vedený proti poškozeným v úmyslu způsobit jim jen těžkou újmu na zdraví (viz str. 5, 6 rozsudku). Stěžovatel se v této části ústavní stížnosti omezil jen na obecná tvrzení, aniž by jakkoli konkrétně argumentoval, jaký důkaz odvolací soud hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 170/01, na který stěžovatel poukazuje, nelze aplikovat na danou věc. V citovaném nálezu Ústavního soudu šlo o případ, kdy krajský soud rozhodl tak, že shledal existenci vazebních důvodů, avšak rozdílných od těch, které shledal nalézací soud. Dle citovaného nálezu byla odňata stěžovateli reálná a efektivní možnost obrany spočívající v jeho oprávnění skutkově argumentovat ve vztahu k důvodům označeným soudem v jeho rozhodnutí. V projednávané věci nebyly odvolacím soudem prováděny žádné důkazy, neboť k tomu neměl žádného důvodu s ohledem na souhlas se zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně. Nelze tak namítat, že stěžovateli bylo v odvolacím řízení upřeno právo vyjádřit se, argumentovat ke změně skutkového stavu. Odvolacím soudem došlo toliko ke změně právní kvalifikace skutku. Ani v tomto aspektu ale nelze shledat použitelnost citovaného nálezu, neboť stěžovateli nebyla odňata reálná a efektivní možnost obrany spočívající v jeho oprávnění právně argumentovat ve vztahu ke změně právní kvalifikace skutku, jak tomu bylo v citovaném nálezu. V nyní posuzované věci však bylo konáno veřejné zasedání, na kterém je v souladu s podústavním právem čteno odvolání státního zástupce, obsahující argumentaci o právním posouzení skutku, kterou v podstatě (změnou právní kvalifikace na pokus trestného činu vraždy) posléze odvolací soud převzal do svého rozhodnutí. Tedy s ohledem na právní úpravu (odvolací soud může dle relevantního podústavního práva změnit právní kvalifikaci skutku použitou soudem prvního stupně - srov. např. § 259 odst. 3 tr. ř., podle kterého tento soud může sám ve věci rozhodnout rozsudkem v případech, kdy je možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn), stěžovateli muselo, resp. mělo být zřejmé, že pokud odvolací soud bude akceptovat názor státního zástupce vyjádřený v odvolání, v důsledku toho změní právní kvalifikaci skutku. Jakkoli tedy mohl stěžovatel být subjektivně překvapen tím, že odvolací soud změnil právní kvalifikaci, neměl jeho rozsudek charakter rozhodnutí založeného na přijetí právního názoru, který účastník řízení nemohl předpokládat, a tudíž v jeho duchu i argumentovat. Bylo tak zcela zřejmé, jakým směrem může odvolací soud své následující úvahy zaměřovat. Nejednalo se tedy ani o porušení ústavní zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí (v jejím materiálním pojetí), jak ji chápe ve své ustálené rozhodovací činnosti Ústavní soud. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků), ale kontextuálně, tj. v souvislosti s relevantní právní úpravou a vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo (srov. obdobně metodologicky argumentačně usnesení IV. ÚS 321/07). Jak konstatoval Ústavní soud již v usnesení sp. zn. I. ÚS 348/99, IV. ÚS 98/07, ne každou odchylku právního názoru soudu druhého stupně od právního názoru soudu nižšího stupně lze automaticky a ve všech případech považovat za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny; každý případ je nutno posuzovat individuálně. Dále stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti námitku proti právnímu posouzení skutku učiněnému v napadených rozhodnutích; zastává názor o nemožnosti podřazení zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu pokusu trestného činu vraždy, a to s ohledem na absenci úmyslu usmrtit poškozené. Uvádí v souladu s reálným stavem, že soud prvního stupně rozhodl, že nebylo možno učinit závěr o vražedném úmyslu stěžovatele, soud odvolací naopak shledal, že stěžovatel jednal v přímém vražedném úmyslu. Nejvyšší soud ohledně otázky zavinění neshledal správným závěr odvolacího soudu o zavinění stěžovatele ve formě přímého úmyslu, naopak vyslovil názor, že stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům soudem nadříz