II.ÚS 3976/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3976/17 ze dne 24. 4. 2018 N 81/89 SbNU 231 Nesprávné poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 3976/17 ve věci ústavní stížnosti 1. stěžovatele J. Š. a 2. stěžovatelky J. Š., obou zastoupených JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou, AK se sídlem Vodičkova 40, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017 č. j. 19 Co 258/2017-102 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2017 č. j. 8 C 370/2016-51 o zamítnutí návrhu stěžovatelů na zrušení osvojení, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Z. Š. jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017 č. j. 19 Co 258/2017-102 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017 č. j. 19 Co 258/2017-102 se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení 1. V roce 1986 byl ve věku šesti let vedlejší účastník řízení svěřen z ústavní péče do zatímní péče stěžovatelům. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 4. 1987 byl vedlejší účastník osvojen stěžovateli, jednalo se o osvojení zrušitelné. Se svou biologickou matkou a sourozenci se vedlejší účastník poté setkal teprve prostřednictvím televizního pořadu "Pošta pro tebe", odvysílaného dne 20. 6. 2007. Postupem času se se svou původní rodinou sblížil, což bylo provázeno odcizením od stěžovatelů. Dne 24. 6. 2015 stěžovatelé sepsali prohlášení o vydědění vedlejšího účastníka z důvodu, že o ně neprojevuje opravdový zájem, vede trvale nezřízený život, je nezodpovědný a nepracovitý. 2. Dne 14. 12. 2016 stěžovatelé podali návrh na zrušení osvojení vedlejšího účastníka podle § 840 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dokládali v něm, že nejsou schopni nalézt ztracenou důvěru k vedlejšímu účastníkovi řízení, protože se s nimi stýká jen zřídka, a to pouze za situace, kdy potřebuje peníze. Nekomunikuje s nimi, ignoruje jejich nemoci (mozková mrtvice, několik operací), nenavštěvuje ani zbytek příbuzenstva. Stěžovatelé mu pořídili byt, půjčili na jeho vybavení, nicméně tyto prostředky nejspíše prohrál na automatech. Rozpor se zákonem podle uvedeného ustanovení občanského zákoníku spatřují v tom, že osvojení již neplní svou funkci a osvojenec se vrátil do své původní rodiny. 3. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 návrh stěžovatelů zamítl. Předeslal, že (nový) občanský zákoník upustil od dělení osvojení na zrušitelné a nezrušitelné, jak tomu bylo za předchozí právní úpravy. Z toho důvodu došlo od 1. 1. 2014 k automatické přeměně zrušitelného osvojení na nezrušitelné. Soud odkázal na revidovanou Evropskou úmluvu o osvojení dětí (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 132/2000 Sb. m. s. o přijetí Evropské úmluvy o osvojení dětí), dle níž osvojení po uplynutí zákonem stanovené doby nebude možno zrušit. Ustanovení § 840 občanského zákoníku sice připouští možnost zrušení osvojení z důležitých důvodů, avšak tuto možnost omezuje na období do tří let od rozhodnutí o osvojení. Jelikož rozhodnutí o osvojení nabylo právní moci dne 24. 4. 1987, není již možné osvojení zrušit. Jedinou výjimkou je případ, kdy došlo k osvojení v rozporu se zákonem, což však není případ stěžovatelů, neboť takovým rozporem se zákonem - z pohledu nyní platné úpravy - nemohlo být nevhodné či nemorální chování osvojence vůči osvojitelům v období před účinností nynějšího občanského zákoníku. Soud podle ustanovení § 3028 občanského zákoníku závěrem dovodil, že právní skutečnosti, které nastaly počínajíce účinností nového občanského zákoníku a které působí změny, zánik či jiné právní následky v rodinných vztazích, se posuzují od data jeho účinnosti podle nového kodexu, na základě principu nepravé retroaktivity. 4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že rozhodnutí o zrušení osvojení je rozhodnutím konstitutivním; proto je nutno vycházet z právního stavu v době, kdy by mělo být, v intencích návrhu stěžovatelů, rozhodnutí vydáno. Podle ustanovení § 840 odst. 2 občanského zákoníku nelze osvojení (scire od účinnosti občanského zákoníku nezrušitelné, podle názoru odvolací instance) zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení; účelem je vytvořit mezi osvojencem a osvojiteli pevný vztah, co nejbližší vztahu pokrevních rodičů. Tato úprava je reflexí Evropské úmluvy o osvojení dětí. Došlo-li ke zrušitelnému osvojení v době tří let a delší před účinností nového občanského zákoníku, pak nabytím jeho účinnosti, tedy dnem 1. 1. 2014, došlo k definitivní přeměně původně zrušitelného osvojení na osvojení nezrušitelné. Závěrem městský soud poučil stěžovatele tak, že dovolání proti jeho rozsudku není přípustné. II. Obsah ústavní stížnosti 5. Stěžovatelé předně namítají, že z příslušných ustanovení občanského zákoníku není zřejmé časové určení automatické konverze zrušitelného osvojení na nezrušitelné, čímž je založena nepravá mezera v zákoně. Ani výkladem nelze zodpovědět, zda nová úprava dopadá jen na osvojení vzniklá od účinnosti nového občanského zákoníku, nebo i na osvojení dřívější, a ve druhém případě, zda počíná tříletá lhůta běžet dnem 1. 1. 2014, nebo se počítá jinak. Tento stav působí právní nejistotu ohledně statusu osob, k jejichž osvojení došlo před 1. 1. 2014. Obecné soudy měly povinnost se touto doposud neřešenou otázkou blíže zabývat. V případě mezery v zákoně bylo zvláště žádoucí, aby nepostupovaly formalisticky, ale posuzovaly také účel úpravy, historii institutu osvojení, systematické souvislosti a ochranu základních práv. V této souvislosti stěžovatelé připomínají, že předvídatelnost zákona, jeho srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost patří podle judikatury Ústavního soudu mezi základní principy právního státu. 6. Stěžovatelé dále uvádějí, že odkaz na Evropskou úmluvu o osvojení dětí není případný, protože její čl. 13 dopadá pouze na nezletilé osvojence, jimž poskytuje ochranu. Obecné soudy měly přihlédnout ke skutečnosti, že se zde jedná o osvojence již zletilého. 7. Podle stěžovatelů Městský soud v Praze dostatečně neodůvodnil, proč by mělo dojít k přeměně zrušitelného osvojení na nezrušitelné dnem 1. 1. 2014. Pokud by skutečně měla tříletá lhůta pro zrušení osvojení začít plynout před tímto datem, uběhla by v případě stěžovatelů v roce 1990 (tři roky od právní moci rozhodnutí o osvojení, viz výše). Městský soud tak svým výkladem připisuje ustanovení § 840 odst. 2 občanského zákoníku pravé retroaktivní účinky, což je zakázané a protiústavní. Intepretace odvolacího soudu vede k tomu, že by byla osvojitelům odňata zákonná možnost zrušit osvojení, čímž by přišli o právo nabyté v dobré víře. 8. Jestliže by byly ustanovení § 840 odst. 2 občanského zákoníku přičteny účinky nepravé retroaktivity, za použití logického výkladu per analogiam legis by podle stěžovatelů osvojením vzniklým před 1. 1. 2014 začala běžet zákonná tříletá lhůta od účinnosti občanského zákoníku. Za těchto okolností, byl-li návrh stěžovatelů na zrušení osvojení doručen soudu dne 14. 12. 2016, stalo se tak ještě v otevřené lhůtě. 9. Závěrem stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Odmítly návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování o výslech svědků a účastnický výslech stěžovatelů. Jejich prostřednictvím mohly soudy zkoumat také důvody stěžovatelů pro zrušení osvojení. Výše uvedené je vede k závěru, že by napadené rozsudky měly být zrušeny pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 považuje napadený rozsudek za správný a nekolidující s ústavním pořádkem České republiky. Městský soud v Praze plně odkázal na právní závěry uvedené v napadeném rozhodnutí. 11. Vedlejší účastník řízení nebyl poštovním doručovatelem zastižen, žádost o vyjádření k ústavní stížnosti mu proto byla uložena na poště dne 24. 1. 2018. Po uplynutí úložní doby 10 dnů, kdy nastala fikce doručení, nebylo možné písemnost vložit do schránky adresáta, proto se žádost vrátila Ústavnímu soudu. Vedlejší účastník tedy ve výsledku na doručenou žádost o vyjádření nezareagoval a k ústavní stížnosti se nevyjádřil. 12. S ohledem na to, že vyjádření obvodního soudu ani městského soudu nepřineslo žádné nové argumenty, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelům k replice. IV. Právní posouzení 13. Ústavní soud nejp