II.ÚS 934/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 934/16 ze dne 13. 12. 2016 N 242/83 SbNU 755 Posouzení omezení svéprávnosti soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 13. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 934/16 ve věci ústavní stížnosti E. P., zastoupené JUDr. Markem Ivičičem, Ph.D., advokátem, se sídlem Brno, Pražákova 1008/69, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015 č. j. 17 Co 413/2014-553 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 7. 2014 č. j. 0 P 553/2006-527, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině návrhu na vrácení svéprávnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015 č. j. 17 Co 413/2014-553 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 7. 2014 č. j. 0 P 553/2006-527 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v důsledku toho i práva garantovaná čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 30 Cdo 3366/2015-618, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2015 č. j. 17 Co 413/2014-553 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 7. 2014 č. j. 0 P 553/2006-527 se ruší. III. Stěžovatelce se přiznává náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 2 600 Kč, splatná k rukám zástupce JUDr. Marka Ivičiče, Ph.D., advokáta, se sídlem Brno, Pražákova 1008/69. Odůvodnění 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 5, v čl. 10 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud omezil její svéprávnost tak, že mimo nakládání s peněžními prostředky do částky 4 000 Kč není způsobilá jednat v žádných dalších záležitostech. Soud tedy použil negativní vymezení, aniž by konkrétně uvedl rozsah omezení. Pro paušální omezení, které fakticky nahrazuje zbavení svéprávnosti, by však měly být dle stěžovatelky dány zcela zvláštní okolnosti, které však v posuzovaném případě zjištěny nebyly, soud ani neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by opravňovaly vydat rozhodnutí o "omezení" svéprávnosti stěžovatelky téměř při všech právních jednáních. Stěžovatelka dále vyčítá Městskému soudu v Praze, že dospěl k závěru o existenci podmínek pro omezení svéprávnosti, ačkoliv v tomto řízení nebylo provedeno znalecké zkoumání, zda stěžovatelka stále trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, nebyly ani provedeny jiné důkazy, které by mohly průkazně vést ke zjištění podstatných skutečností. Soud tedy nahradil znalecké zkoumání, jakož i jakékoli jiné dokazování pouze svojí úvahou o dalším trvání duševní poruchy stěžovatelky. V ústavní stížnosti se podává, že omezení svéprávnosti nemůže být trestem pro stěžovatelku za to, že se soudem nespolupracuje, ale mělo by být o něm rozhodnuto pouze tehdy, je-li to skutečně nutné v zájmu dané osoby, vždy však na základě řádně zjištěného skutkového stavu, který by tento závěr skutečně odůvodňoval. 3. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Nejvyššímu soudu, Městskému soudu v Praze, Obvodnímu soudu pro Prahu 4, městské části Praha 4 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti. 4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své usnesení ze dne 16. 12. 2015 č. j. 30 Cdo 3366/2015-618, které považuje za správné, a upozorňuje, že stěžovatelka vůči němu žádné výhrady nevznáší. Také Obvodní soud pro Prahu 4 zcela odkázal na svůj rozsudek ze dne 15. 7. 2014 č. j. 0 P 533/2006-527. Městská část Praha 4 sdělila, že vzhledem k zastoupení stěžovatelky ve věci ústavní stížnosti advokátem nevyužije jako opatrovník jmenované práva vyjádřit se k ústavní stížnosti. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 ve svém vyjádření uvedlo, že se ztotožňuje s rozhodnutím jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího a tato rozhodnutí považuje za správná. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 je proto toho názoru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. 5. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelce, aby se k nim mohla vyjádřit, ta však tohoto svého práva nevyužila. 6. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 P 533/2006 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 2. 2006 č. j. 14 Nc 2338/2004-108 byla stěžovatelka zbavena způsobilosti k právním úkonům. Návrhem ze dne 5. 12. 2013 se stěžovatelka domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 4 vrácení svéprávnosti. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 7. 2014 č. j. 0 P 553/2006-527 tento návrh zamítl. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2015 č. j. 17 Co 413/2014-553 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se svéprávnost stěžovatelky omezuje v tom směru, že je pouze způsobilá nakládat s částkou do výše 4 000 Kč měsíčně, a k jiným právním úkonům způsobilá není. Omezení svéprávnosti stanovil na dobu tří let od právní moci tohoto rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 30 Cdo 3366/2015-618 jako nepřípustné odmítnuto. 7. Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu, nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání. 8. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí [čl. 87 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. 9. Po přezkoumání skutkového stavu, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 došlo ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces a v jeho důsledku k zásahu do práv zaručených čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny. 10. K postupu obecných soudů při rozhodování o zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům či jejím navrácení podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 se Ústavní soud vyjádřil v mnoha rozhodnutích, ve kterých konstatoval, že způsobilost mít práva a povinnosti není jen otázkou vztahů mezi občany navzájem v soukromoprávních vztazích, ale uplatňuje se jako veřejné subjektivní právo v oblasti veřejného práva, ve vztazích vertikálních, tj. vztazích mezi státem a jednotlivcem, kde jednotlivce chrání před zásahy státu, resp. veřejné moci, do své osobnosti. Za vertikální vztah lze beze zbytku označit postavení účastníka tzv. nesporného řízení, které lze zahájit i bez návrhu, což je i případ řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům. Jde totiž o řízení, ve kterém zákonodárce učinil osobu "objektem" práva, neboť měl za to, že jde o věci, v nichž je přítomen silný veřejný zájem. Přesto tento veřejný zájem nemůže vždy a zcela, jaksi automaticky, převážit nad zájmem jednotlivce a zbavit jej svrchu zmíněných základních práv. Ve vertikálních vztazích se naopak uplatňují všechna základní práva jako přímo aplikovatelná práva, která státní moc (zde soud) přímo zavazují a znemožňují, aby s člověkem bylo manipulováno jako s pouhým objektem objektivního práva. Zájmy osoby omezované ve způsobilosti k právním úkonům musí být brány v úvahu i při samotném soudním rozhodování. Jinými slovy, v žádném aplikačním postupu ani v žádném individuálním či v normativním aktu veřejné moci nesmí být obsaženo nic, co by porušovalo základní práva člověka [srov. nález sp. zn. IV.