III.ÚS 1046/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1046/16 ze dne 23. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o., sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jánský vršek 311/6, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2015 č. j. 23 Cdo 1003/2015-734, "případně" rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2014 č. j. 3 Cmo 397/2013-679, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-587 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-599, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z předložených podkladů se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 17. 7. 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-587 uložil vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalobkyni) povinnost zaplatit stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy žalované) úrok z prodlení ve výši 0,01 % denně z částek 1 219 867,20 Kč od 1. 8. 1998 do 3. 3. 2011, 660 457,50 Kč od 1. 8. 1998 do 3. 3. 2011 a úrok z prodlení ve výši 3,65 % p.a. z částky 29 696,60 Kč od 1. 7. 1999 do 3. 3. 2011 (bod I. výroku), ohledně požadavku stěžovatelky na úrok z prodlení ve výši 0,09 % denně z částek 1 219 867,20 Kč od 1. 8. 1998 do zaplacení, 655 182,90 Kč od 4. 3. 2011 do zaplacení, 660 457,50 Kč od 1. 8. 1998 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 8,35 % p.a. z částky 29 696,60 Kč od 1. 7. 1999 do zaplacení žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body III. a IV. výroku). 3. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 7. 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-599 městský soud zamítl návrh stěžovatelky na zrušení usnesení téhož soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252 (městský soud usnesením rozhodl tak, že ve výroku I. připustil změnu žaloby stěžovatelky spočívající v rozšíření vzájemnou žalobou uplatněného nároku o zaplacení tržby stěžovatelky za měsíc květen 1998, ve výroku II. rozhodl tak, že změna vzájemné žaloby stěžovatelky spočívající v uplatnění jejího nároku na vydání neoprávněného majetkového prospěchu vedlejší účastnice se nepřipouští), usnesení ze dne 13. 7. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-291 (tímto usnesením městský soud zamítl návrh stěžovatelky na doplnění výroku rozsudku městského soudu ze dne 20. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-258 a o uložení povinnosti stěžovatelce nahradit náklady řízení v konkretizované výši) a na rozhodnutí, že nárok stěžovatelky ve výši 8 603 254,70 Kč s příslušenstvím je po právu (bod I. výroku) a rozhodl, že se stěžovatelce vrací zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 5 000 Kč (bod II. výroku). 4. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku II., ve výrocích III. a IV. jej změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení 256 084,40 Kč (první výrok). Dále potvrdil výše označené usnesení městského soudu ve výroku I. (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 5. O dovolání podaném stěžovatelkou Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl tak, že je podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro nepřípustnost odmítl (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29 620,80 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se v řízení před soudy domáhala vůči vedlejší účastnici přiznání nároku na zaplacení úroku z prodlení, jehož výše (sazba) byla sporná, a na plnění z jí uplatněného vzájemného návrhu ve výši 8 603 254,70 Kč s příslušenstvím. Rekapituluje, že sazba úroku z prodlení podle smlouvy, kterou sjednala s vedlejší účastnicí v původním znění ("č. 12/96"), činila 0,1% denně (36,5% ročně), zatímco smlouva ve znění dodatku "č. 4/98" i smlouva "č. 33/99" stanovila sazbu ve výši 0,01% denně (3,65% ročně). Vymezuje se proti závěrům soudů, které shodně dospěly k závěru, že uvedený dodatek "č. 4/98" byl uzavřen platně, takto sjednaný úrok z prodlení není v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku a nepředstavuje ze strany vedlejší účastnice zneužití dominantního postavení na trhu. 7. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud usnesení zcela nedostatečně odůvodnil. Připomíná, že v dovolání formulovala devět otázek, při jejichž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky těmito výhradami nezabýval řádně, neboť se omezil na konstatování, že soudy nižších stupňů posuzovaly důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Tím usnesení koliduje s nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1550/13 (N 92/73 SbNU 537) a ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151), podle kterých je dovolací soud povinen odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky měl zabývat alespoň stručně každou z předestřených dovolacích námitek, což neučinil. Stěžovatelka zdůrazňuje dovolací námitku, kterou uplatnila otázku, zda soud může jednat ve věci samé, aniž by bylo současně rozhodnuto o návrhu na změnu žaloby, tedy aniž by bylo účastníkům řízení známo, o jakém předmětu se řízení aktuálně vede. 8. Dále stěžovatelka namítá, že jí Nejvyšší soud odepřel právo na slyšení, jelikož jí nezprostředkoval vyjádření vedlejší účastnice k dovolání, a dokonce vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů v částce 29 620,80 Kč. Dovolací soud tak neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Stěžovatelka nevěděla, že dovolací soud na věc nahlíží jinak, a nemohla tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Kdyby jí bylo vyjádření doručeno, bezpochyby by na něj písemně reagovala a argumentaci vedlejší účastnice by vyvrátila. 9. Dále stěžovatelka upozorňuje, že odmítnuté dovolání směřovalo i proti usnesení městského soudu ze dne 17. 7. 2013 č. j. 4 Cm 129/2007-599, kterým byl ve výroku I. zamítnut její návrh na zrušení usnesení městského soudu ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252 a ze dne 13. 7. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-291. Stěžovatelka se vyslovuje, že městský soud usnesením ze dne 11. 3. 2009 č. j. 4 Cm 129/2007-252 pochybil, když s poukazem na § 95 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že se nepřipouští konkretizovaná změna vzájemné žaloby. Uvádí, že skutkový základ celého vzájemného návrhu stěžovatelka vymezila již ve svém podání ze dne 27. 11. 2006 a nikdy ho nezměnila. V podání ze dne 2. 1. 2007, kterým se však soud - ačkoli si je vyžádal - věcně dostatečně nezabýval, stěžovatelka specifikovala finanční výši druhé části svého nároku, kterou podáním ze dne 3. 1. 2008 pouze snížila, a to jen ve snaze urychlit protahující se řízení. V řízení od 27. 11. 2006 nikdy ze strany stěžovatelky nešlo o změnu vzájemné žaloby, která měla stále stejný skutkový základ, jenž byl na výzvu soudu podle § 43 odst. 1 o. s. ř. jen doplněn a následně (po opětovné výzvě soudu) v roce 2008 pouze snížen. I kdyby šlo o změnu žaloby, pak městský soud postupoval v rozporu s konstantní judikaturou, například s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. 21 Cdo 700/2005, podle něhož platí, že: "Důsledkem změny žaloby (z hlediska procesního) je pouze skutečnost, že dokud o změně žaloby soud nerozhodne (kladně či záporně) nemůže ve věci dále jednat a rozhodovat, neboť bez takovéhoto rozhodnuti soudu není zřejmé, co je předmětem řízení (zda žalobní nárok původní či změněný)." Městský soud však přesto v letech 2006 až 2009 něko