III.ÚS 107/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 107/24 ze dne 19. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Poštulky, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem, se sídlem U Javorky 976, Česká Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 23 Cdo 106/2023-408, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2022 č. j. 22 Co 129/2022-357 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. března 2022 č. j. 14 C 59/2010-314, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Ing. Jaroslava Pospíšila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v celém rozsahu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) domáhal zaplacení částky celkem ve výši 515 199 Kč s příslušenstvím z titulu zajištění provedení výkopových prací (474 247 Kč) a dopravy lomového kamene (40 952 Kč) na stavbu vedlejšího účastníka řízení. Uvedené činnosti, které proběhly v době od října 2004 do 15. 2. 2005, provedla obchodní společnost RYDO, spol. s r. o., která je vyfakturovala stěžovateli a ten je následně přefakturoval vedlejšímu účastníkovi řízení. 3. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 3. 2022 č. j. 14 C 59/2010-314 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud posoudil nárok stěžovatele jako nárok z bezdůvodného obohacení. Jako na předběžnou otázku se zaměřil především na posouzení povahy právního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení, tedy zda šlo o vztah občanskoprávní nebo obchodní, související s jejich podnikatelskou činností. Přestože byla povaha vztahu řídícího se právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 v různých sporech vystavěných na obdobném skutkovém základě vedených mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení (spor o náhradu škody vzniklou v souvislosti z prováděnými výkopovými pracemi, incidenční spor o pravost pohledávky), popř. mezi stěžovatelem a obchodní společností RYDO, spol. s r. o. (spor o zaplacení pohledávky), jakož i v rozhodnutích předcházejících tomuto ústavní stížností napadenému rozhodnutí (rozhodnutí o určení věcné příslušnosti) řešena různě, přiklonil se okresní soud k závěru, že vztah mezi oběma je občanskoprávní a nikoliv obchodněprávní. Žalobu následně zamítl s tím, že bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, neboť žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí doby podle § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), a pokud by nebylo promlčeno, tak stejně nebylo možné zjistit, v jaké výši se vedlejší účastník řízení obohatil. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2022 č. j. 22 Co 129/2022-357 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Zdůraznil, že vztah mezi účastníky měl občanskoprávní a nikoliv obchodněprávní charakter, pročež byl správný závěr okresního soudu o promlčení stěžovatelova nároku, když k bezdůvodnému obohacení mohlo dojít nejpozději k 15. 2. 2005. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel pro vedlejšího účastníka řízení vyvíjel podnikatelskou činnost nikoliv jako pro podnikatele v souvislosti s jeho podnikatelskou činností v oblasti výpočetní techniky, ale jako pro soukromou (nepodnikatelskou) fyzickou osobu. Souvislost s podnikatelskou činností vedlejšího účastníka řízení nemohla být dovozena ani ze žádosti stěžovatele ze dne 13. 12. 2004 o vydání povolení k odstranění stavby domu, neboť ta se týkala teprve zamýšleného (podnikatelského) využití až následně vzniklé stavby, ale nikoliv výkopových prací. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že na nárok na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být nahlíženo pouze z pohledu občanskoprávního. Podle § 107 obč. zák. byl však tento nárok uplatněný žalobou podanou dne 25. 7. 2008 promlčen z důvodu uplynutí nejzazší objektivní tříleté promlčecí doby. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2023 č. j. 23 Cdo 106/2023-408 odmítl zčásti jako nepřípustné ze zákona [§ 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], neboť jeden z uplatněných nároků (doprava lomového kamene), který vycházel z odlišného skutkového základu, nepřesahoval částku 50 000 Kč, a zčásti proto, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Námitka nesprávného hodnocení důkazů představovala polemiku se skutkovými, nikoliv právními závěry, čímž stěžovatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod. Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka, zda po zrušení konkurzu na majetek dlužníka (vedlejšího účastníka řízení) a následném sporu o zaplacení stejné pohledávky, která byla v insolvenčním řízení popřena jen co do důvodu, a nikoliv co do výše, je třeba výši pohledávky znovu dokazovat, anebo se prosadí, že výše pohledávky již byla zjištěna, neboť na jejím řešení rozhodnutí krajského soudu nezáviselo. Taktéž námitka porušení legitimního očekávání stěžovatele nezaložila přípustnost dovolání, neboť soudy nižších stupňů v průběhu stávajícího řízení vždy vycházely z toho, že právní vztah mezi účastníky řízení má občanskoprávní povahu. Nejvyšší soud nepovažoval za způsobilou založit přípustnost dovolání ani otázku, že je nezbytné v případě pochybností preferovat obchodněprávní povahu vztahu. Rozhodnutí krajského soudu vycházelo z toho, že v řízení nebyla prokázána souvislost prováděných prací s tehdejší podnikatelskou činností vedlejšího účastníka řízení k rozhodnému datu vzniku právního vztahu mezi účastníky (tj. nejpozději k 15. 2. 2005), neboť taková souvislost nemohla být ani při zvážení konkrétních okolností při přípravných venkovních úpravách nemovitosti stěžovateli zřejmá. Konečně ani otázka nesprávného posouzení dělení důkazního břemene a nesprávného zjištění výše bezdůvodného obohacení nemohly založit přípustnost dovolání, neboť se jimi krajský soud vůbec nezabýval. Ve zbytku stěžovatel vytýkal vady řízení, které rovněž nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že se nezabývaly judikaturou Nejvyššího soudu ohledně charakteru podnikatelských a obchodních vztahů a porušily tak právo stěžovatele na legitimní očekávání. Nejvyšší soud odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu, když jeho dovolání posoudil jako nepřípustné. Stěžovatel zdůrazňuje, že vztah mezi ním a vedlejším účastníkem řízení měl obchodněprávní povahu, což dokládá i v ústavní stížnosti citovanou judikaturou. Uvádí, že oba účastníci řízení vystupovali jako podnikatelé, na dokladech uváděli IČ a z provedených prací odváděli daň z přidané hodnoty. Nejvyšší soud však rezignoval na posouzení podnikatelského vztahu podle kritérií uváděných stěžovatelem a celou problematiku zúžil na to, že nebyla prokázána souvislost výstavby domu s podnikatelskou činností vedlejšího účastníka řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je v rozsahu, který se týká částky 474 247 Kč, přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. V rozsahu částky 40 952 Kč je ústavní stížnost, směřovala-li proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu, podaná po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel podal dovolání, které bylo v této části odmítnuto podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím v uvedeném rozsahu tak počala běžet dnem doručení rozsudku krajského soudu. IV. Posouzení opodsta