III.ÚS 1081/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1081/22 ze dne 27. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. Ludmily Kohutové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti výrokům IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022 č. j. 30 Co 391/2021-778 a výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2021 č. j. 48 C 118/2013-709, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupeného JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění 1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroků v záhlaví uvedených rozsudků, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti výše citovaných nákladových výroků. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu, stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaném, aby upustil od porušování zákazu diskriminace jednáním popsaným v žalobě, a dále se po něm domáhala, aby jí zaplatil částku ve výši 4 750 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Žalobu odůvodnila tím, že se jako zaměstnankyně žalovaného na pracovišti v období let 2012-2013 zaprvé stala terčem nedůvodných výtek z jeho strany, zadruhé, že jí vedlejší účastník kladl překážky v plnění pracovních povinností vydáváním protichůdných či protiprávních pokynů, vyžadováním nestandardních zpráv, stěžovatelce byl přidělen pomalý počítač nevhodný pro práci, kterou vykonávala, za třetí, že jí vedlejší účastník bránil v přístupu k relevantním informacím potřebným k plnění pracovních úkolů. Dále za čtvrté měl vedlejší účastník stěžovatelku hůře odměňovat oproti jiným srovnatelným zaměstnancům a dne 2. 11. 2012 jí měl neoprávněně doručit vytýkací dopis a odebrat osobní příplatek, čímž se plat stěžovatelky snížil z částky 23 640 Kč na částku 20 640 Kč. Požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění stěžovatelka rozdělila tak, že za nerovné zacházení z uvedených důvodů zaprvé požadovala částku 1 556 667 Kč, zadruhé částku 783 333 Kč, zatřetí částku 783 333 Kč a začtvrté částku 1 626 667 Kč. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 14. 7. 2016 č. j. 48 C 118/2013-263 žalobu stěžovatelky zamítl. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2017 č. j. 30 Co 145/2017-378 rozsudek obvodního soudu zčásti změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi upustit od jednání v rozsudku specifikovaném znění zamítl a zčásti jej v zamítavém výroku ohledně požadavku na zaplacení částky 4 750 000 Kč potvrdil. 4. Oba uvedené rozsudky byly následně k dovolání stěžovatelky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 21 Cdo 2262/2018-437 a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vysvětlil, že k rozdílnému (nerovnému) zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem může dojít i v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnance nezařadí - na rozdíl od jiných zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty - do platové třídy nebo platového stupně v souladu s výše uvedenými právními předpisy, nebo naopak v případě, kdy je zaměstnanec zařazen do platové třídy a platového stupně v souladu s právními předpisy, avšak jiní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jsou zařazeni do vyšší platové třídy či platového stupně. 5. V dalším řízení obvodní soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 16. 9. 2019 č. j. 48 C 118/2013-545 žalobu opět zamítl. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2020 č. j. 30 Co 10/2020-595 výše uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil. 6. Proti výše uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2021 č. j. 21 Cdo 1486/2020-660 dovolání v části, v níž stěžovatelka napadala rozsudek městského soudu, v němž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi upustit od stěžovatelkou popsaného rozdílného zacházení, odmítl pro nepřípustnost. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání vyhověl a napadený rozsudek městského soudu v části výroku o věci samé, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o 4 750 000 Kč, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 7. Následně rozhodoval obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2021 č. j. 48 C 118/2013-709, ve kterém ve výroku I. nepřipustil návrh stěžovatelky na rozšíření žaloby ze dne 19. 8. 2021. Ve výroku II. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 51 290 Kč. Ve výroku III. zamítl žalobu co do částky 4 698 710 Kč. Výrokem IV. pak uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. V souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v obou kasačních rozsudcích ze dne 28. 11. 2018 a ze dne 27. 1. 2021 se obvodní soud v tomto rozsudku zabýval tvrzením o nerovném zacházení spočívajícím začtvrté v nerovném odměňování, konkrétně se zaměřil na to, zda byla stěžovatelka řádně zařazena do platové třídy, a zda s ní bylo v tomto smyslu zacházeno stejně jako se srovnatelnými zaměstnanci, a dospěl k závěru, že popis pracovní činnosti stěžovatelky odpovídá 12. platové třídě, vedlejší účastník měl tedy stěžovatelku zařadit do této platové třídy, nikoli do třídy 11. S ohledem na uvedené, obvodní soud přiznal stěžovatelce náhradu škody ve výši 51 290 Kč, představující rozdíl mezi platem, který měl být stěžovatelce vedlejším účastníkem vyplácen podle zákoníku práce a prováděcích právních předpisů, a platem, který jí byl vyplacen ve skutečnosti. Ve zbývající části (4 698 710 Kč) shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji. Návrh stěžovatelky na rozšíření žaloby ze dne 19. 8. 2021 obvodní soud nepřipustil dle § 95 odst. 2 o. s. ř., neboť jde o nárok, o kterém již bylo v daném řízení pravomocně rozhodnuto, a brání tomu tak překážka rei iudicatae. 8. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud napadeným rozsudkem nepřipustil změnu žaloby na základě podání stěžovatelky ze dne 7. 10. 2021 (výrok I.), odvolání stěžovatelky proti výroku I. rozsudku obvodního soudu odmítl (výrok II.) a výrokem III. rozsudek obvodního soudu ve výroku III. potvrdil. Vzhledem k tomu, že závěrům obvodního soudu a městského soudu vyjádřeným v souvislosti s výše uvedenými třemi nároky Nejvyšší soud v kasačním rozsudku ze dne 28. 11. 2018, resp. ze dne 27. 1. 2021 nic nevytkl, městský soud na tyto závěry odkázal. Městský soud se dále ztotožnil se závěrem obvodního soudu, který vyhověl žalobě co do částky 51 290 Kč, jakož i s jeho závěrem ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 4 698 710 Kč, neboť ho shledal správným, když navíc tento vychází ze závazných právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem. 9. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022 č. j. 21 Cdo 2026/2022-821, výrokům III., IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022 č. j. 30 Co 391/2021-778 a výrokům III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 8. 2021 č. j. 48 C 118/2013-709 podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 430/23 odmítl. 10. Stěžovatelka touto ústavní stížností brojí proti výše citovaným nákladovým výrokům, neboť obecné soudy rozhodly podle § 142 odst. 1 o její povinnosti uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 132 830 Kč. 11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neposuzovaly náhradu nákladů řízení v širších souvislostech, ale pouze prostým poměřováním úspěchu a neúspěchu v řízení jako celku, přičemž neuvážily zejména úspěch stěžovatelky při obhajobě samotného právního základu sporu. Dle stěžovatelky bylo povinností soudu při náhradě nákladů v tomto řízení uvážit podmínky použití podle § 142 odst. 3 o. s. ř. In margine pak stěžovatelka zmiňuje, že žalovaná je státní organizací, a je tedy otázkou, zda zastoupení advokátem jsou účelně vynaložené náklady. Dále stě