III.ÚS 1091/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1091/17 ze dne 10. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech obchodní společnosti Neinver Czech, s. r. o., sídlem Pobřežní 620/3, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Milošem Felgrem, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, a obchodní společnosti KIRO development s. r. o., sídlem Slezská 2310/115, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem, sídlem Revoluční 724/7, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 5635/2016-426, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2016 č. j. 13 Co 61/2016-368 a I. a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. října 2015 č. j. 38 C 120/2013-268, a o s nimi spojeném návrhu na zrušení § 44 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, a 2) příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnosti a návrh s nimi spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky navrhly zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Jelikož Ústavní soud obdržel dne 10. 4. 2017 dvě společné (a identické) ústavní stížnosti obou stěžovatelek, doručené ovšem ze dvou datových schránek jejich právních zástupců, řízení o obou ústavních stížnostech usnesením ze dne 3. 5. 2017 č. j. III. ÚS 1091/17, I. ÚS 1092/17-98 spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. III. ÚS 1091/17. 3. Z ústavních stížností a jejich četných příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ústavními stížnostmi napadenými výroky rozsudku - poté co mu věc byla rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 366/2015-174 vrácena k dalšímu řízení - určil, že v žalobě první vedlejší účastnice specifikované kupní smlouvy jsou (od počátku) neplatné, když vyšel z právního názoru Nejvyššího soudu, podle kterého je zřizovatel státní příspěvkové organizace oprávněn domáhat se určení neplatnosti smlouvy, kterou tato příspěvková organizace uzavřela bez jeho schválení vyžadovaného podle § 12 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 219/2000 Sb."); III. výrokem pak obvodní soud zamítl žalobu první vedlejší účastnice na určení, že v ní označená budoucí kupní smlouva je (od počátku) neplatná. 4. Obvodní soud přitom vyšel ze zjištění, že stěžovatelky a druhá vedlejší účastnice uzavřely dne 30. 12. 2009 smlouvu o budoucích kupních smlouvách (dále též "předběžná smlouva"), na jejímž základě měly stěžovatelky jako prodávající a druhá vedlejší účastnice jako kupující uzavřít kupní smlouvy, jejichž předmětem byly v nich uvedené pozemky v katastrálním území Běchovice, a to do 30 dnů od obdržení pravomocného územního rozhodnutí povolujícího stavbu Střediska správy a údržby dálnic Běchovice (dále též jen "SSÚD"). Vydané územní rozhodnutí však bylo následně zrušeno Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") a stěžovatelky se poté, co s nimi druhá vedlejší účastnice odmítla uzavřít předmětné kupní smlouvy, domáhaly nahrazení projevu její vůle u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "Rozhodčí soud"), který rozhodl tak, že jsou předmětné kupní smlouvy nabytím právní moci rozhodčího nálezu uzavřeny. 5. Současně obvodní soud konstatoval, že rozhodnutím ze dne 13. 11. 2008 vydal ministr dopravy Opatření, jímž si první vedlejší účastnice v čl. I. odst. 1 v souladu s § 12 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb. vyhradila schvalování smluv o úplatném nabytí nemovité věci, bytu nebo nebytového prostoru státem v případě, že nabývací cena přesáhne jeden milion Kč. Jelikož předběžnými smlouvami k úplatnému nabytí nemovitostí přímo nedochází, pouze je založena smluvní povinnost do ujednané doby uzavřít hlavní smlouvy, uvedené opatření první vedlejší účastnice se na tuto smlouvu nevztahuje, a proto byla druhá vedlejší účastnice při uzavření předběžné smlouvy se stěžovatelkami vázána pouze zákonnou podmínkou uvedenou v § 40 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. Podle čl. I. odst. 2 Opatření přitom první vedlejší účastnice neschvaluje smlouvy o úplatném nabytí pozemků určených územním rozhodnutím nebo stavebním povolením pro výstavbu pozemních komunikací zahrnutých do rozpočtu stavby. Prostředky na výkup předmětných pozemků navíc byly zahrnuty v rozpočtu druhé vedlejší účastnice na rok 2012, přičemž středisko pro správu a údržbu dálnic obvodní soud považoval za příslušenství pozemní komunikace, jež jako takové spadá pod vymezení čl. I. odst. 2 uvedeného Opatření. S ohledem na plánované využití pozemků druhou vedlejší účastnicí ke stavbě SSÚD učinily smluvní strany předběžnou smlouvu závislou na vydání územního rozhodnutí, a to nejen při stanovení lhůty pro uzavření jednotlivých kupních smluv, ale i pro splnění podmínky, podle níž není třeba ke smlouvě o úplatném nabytí pozemku souhlasu první vedlejší účastnice. S ohledem na tyto okolnosti obvodní soud shledal předběžnou smlouvu platnou, a proto žalobu v části týkající se této smlouvy zamítl. 6. V případě určení neplatnosti předmětných kupních smluv obvodní soud sice uzavřel, že Rozhodčím soudem "bylo uznáno právem, že nabytím právní moci rozhodčího nálezu jsou uzavřeny (předmětné) kupní smlouvy", současně se ale obvodní soud nezabýval otázkou, zda s ohledem na zrušení územního rozhodnutí, jehož existencí bylo uzavření předmětných kupních smluv podmíněno, nastal k podání návrhu k Rozhodčímu soudu důvod, neboť dospěl k závěru, že tyto kupní smlouvy nikdy nebyly uzavřeny, a nadto zdůraznil, že v nálezu vydaném dne 15. 1. 2013 se Rozhodčí soud omezuje na konstatování, že nabytím právní moci rozhodčího nálezu jsou uzavřeny zde uvedené kupní smlouvy, aniž by ovšem došlo k nahrazení projevu vůle druhé vedlejší účastnice, jak předpokládá § 161 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Při absenci projevu vůle druhé vedlejší účastnice proto podle obvodního soudu k platnému uzavření předmětných kupních smluv vůbec nedošlo. 7. K odvolání stěžovatelek a první vedlejší účastnice městský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve vyhovujících výrocích (o určení neplatnosti předmětných kupních smluv) potvrdil, v zamítavém III. výroku jej změnil tak, že určil, že předběžná smlouva ze dne 30. 12. 2009 je od počátku neplatná. Městský soud se předně ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že je dána aktivní legitimace první vedlejší účastnice na požadovaném určení. Tuto otázku již vyřešil v předchozím kasačním rozsudku Nejvyšší soud pro případ, že by pro uzavření smluv byl nutný souhlas první vedlejší účastnice ve smyslu čl. I. odst. 1 Opatření, přičemž podle městského soudu tento souhlas nutný byl, a to nejen pro uzavření kupních smluv ohledně předmětných pozemků, ale i k uzavření předběžné smlouvy; proto je i uvedená předběžná smlouva rovněž neplatná. Městský soud v případě tohoto závěru vyšel z úvahy, že v době uzavření předběžné smlouvy nebylo vydáno žádné pravomocné územní rozhodnutí, čehož si všichni účastníci předmětných smluv byli vědomi, přičemž nebylo prokázáno, že by byla splněna druhá podmínka, tedy že by výkup pozemků byl zahrnut do rozpočtu, když rozpočet, který byl soudu předložen, se týkal období roku 2012 a následujících, tj. období, které nijak nesouvisí s dobou uzavření smlouvy. Z této skutečnosti městský soud vyvodil, že souhlas první vedlejší účastnice byl v daném případě nezbytný a jeho nedostatek způsobuje podle § 39 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, absolutní neplatnost předmětných kupních smluv i předběžné smlouvy. Ustanovení § 40 zákona č. 219/2000 Sb. totiž stanoví, že stát se může zavázat k uzavření budoucí smlouvy, není-li k jejímu uzavření zapotřebí povolení výjimky, poskytnutí schválení nebo poskytnutí předchozího souhlasu podle tohoto zákona. Pakliže si tedy zřizovatel podle § 12 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb. vyhradil s