III.ÚS 1200/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1200/25 ze dne 12. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha - Dolní Počernice, sídlem Národních hrdinů 71, Praha - Dolní Počernice, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025 č. j. 28 Cdo 3200/2024-195, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2024 č. j. 55 Co 28/2024-177 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. října 2023 č. j. 14 C 416/2021-124, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a a) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a b) hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi domáhala určení, že vedlejší účastník a) je vlastníkem pozemků parc. č. 1448/86 a 1467/1 a části pozemku parc. č. 1448/95 v rozsahu parcely pozemkového katastru PK č. 270 v katastrálním území Dolní Počernice (dále jen "předmětné pozemky"), a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi a) na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč a vedlejšímu účastníkovi b) částku 45 254 Kč. 3. Obvodní soud shledal, že předmětné pozemky tvořily historický majetek církví, čímž nemohly přejít na obec ve smyslu § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), současně nevyloučil možnost přechodu za podmínek stanovených § 1 téhož zákona. Vzhledem námitce vedlejšího účastníka b) se ale zabýval tím, zda byly naplněny zákonné podmínky (alespoň) mimořádného vydržení (§ 1095 a 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a dospěl ke kladnému závěru s tím, že vedlejší účastník předmětné pozemky držel od roku 1996, a to v nikoliv nepoctivém úmyslu. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi a) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč a vedlejšímu účastníkovi b) ve výši 8 228 Kč. 5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, protože ani nesměřovalo proti některému z rozhodnutí uvedenému v § 238a o. s. ř., ani nebyly splněny podmínky § 237 o. s. ř., a jde-li o nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně, protože dovolání bylo nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelčina argumentace 6. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy při hodnocení podmínky nepoctivého úmyslu dopustily excesu, když svévolně dovozovaly skutková zjištění a účelově aplikovaly právní předpis. V této souvislosti uvádí, že původní parcely pozemkového katastru PK parc. č. 236, 259 a 270, které odpovídají předmětným pozemkům, byly vedeny na knihovní vložce č. 1 pro katastrální území Dolní Počernice. Jako vlastník byl evidován její právní předchůdce. Předmětné pozemky mu byly bez náhrady odňaty a 21. 7. 1959 odepsány na knihovní vložku č. 2, vedenou pro stát. Z listu B knihovní vložky č. 2 vyplývá, že její vlastníci se v minulosti měnili. Stát ji "nabyl" v důsledku zrušení obcí, jak dokládá zápis z roku 1954, dříve byla jako vlastník vedena Obec pražská. Vedlejší účastník b) podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dne 21. 11. 1996 požádal o provedení zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí a své původní vlastnické právo dokládal kopií knihovní vložky č. 2 pozemkové knihy. Z ní bylo patrno, že parcely pozemkového katastru odpovídající předmětným pozemkům byly zapsány teprve pět let poté (tj. v roce 1959), co knihovní vložku nabyl stát. 7. Podle stěžovatelky tak musel vedlejší účastník b) vědět, že pozemky parc. č. 1448/95 a 1467/1 netvoří jeho historický majetek. Ujal se tudíž držby, i když věděl, že mu nenáleží. Nemusel sice vědět, že připravuje církevní právnickou osobu o restituční nárok, ale existenci nepoctivého úmyslu naplňuje jeho vědomí, že se ujímá státního pozemku. Citujíc z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 stěžovatelka namítá, že obecné soudy přehlížejí judikaturní závěry a kladou na ni takřka nesplnitelné nároky na prokázání nepoctivého úmyslu s tím, že by mohly být naplněny, jen kdyby se vedlejší účastník b) doznal. Přehlížejí i to, že vedlejší účastník b) disponuje odborným aparátem a finančními prostředky, takže požadavek, aby ke svému i cizímu majetku přistupoval s řádnou péčí, není nepřiměřený. 8. Dále obecným soudům vytýká, že implicitně uzavřely, že není třeba mít za prokázanou samotnou existenci držby po celou vydržecí dobu, a ani okamžik uchopení držby (tj. počátek běhu vydržecí doby). U pozemků parc. č. 1448/95 a 1467/1 nepovažovaly obecné soudy za nutné postavit na jisto, zda a odkdy je vedlejší účastník b) skutečně držel, ale spokojily se s vyšší či nižší mírou pravděpodobnosti. Prokazoval-li držbu existencí nájemní smlouvy, stěžovatelka upozorňuje, že předmětem nájmu byly části původních pozemků parc. č. 1448/ a 1467, ze kterých byly předmětné pozemky odděleny a které měly mnohonásobně větší výměru. Není přitom jasné, zda se předmětné pozemky nacházely v pronajaté části a její návrh na vypracování znaleckého posudku ohledně rozsahu nájmu a držby byl zamítnut. 9. Jde-li o pozemek parc. č. 1448/86, jeho držbu obecné soudy posuzovaly ryze svou "hodnotovou optikou", když uvedly, že je "držba a užití pozemku k tomuto účelu nejen žádoucí, ale i nad míru pravděpodobná" [pozn.: podle obvodního soudu tento pozemek tvořil pruh přiléhající k frekventované silnici a v územním plánu byl od roku 1999 veden v ploše izolační zeleň, kterou spravuje a udržuje vedlejší účastník b)]. Podle napadeného usnesení by se mohlo zdát, že pro uchopení držby stačí jen zápis vlastnického práva, což je ale v rozporu s právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 77/2013 nebo v usnesení ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 22 Cdo 962/2020, tedy že knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany, neboť držba předpokládá skutečné (faktické) ovládání věci. 10. V souvislosti s tímto pozemkem stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že určení konkrétního okamžiku, kdy se měl vedlejší účastník b) ujmout držby, má význam pro procesní obranu, neboť podmínka poctivého úmyslu se zkoumá právě k tomuto okamžiku. Není tak jasné, kdy (k) jakému okamžiku měla prokazovat nepoctivý úmysl, což vede k porušení rovnosti účastníků řízení. Uzavírá, že popsaným postupem obecné soudy nedůvodně a neodůvodněně vybočily ze standardu judikaturního výkladu institutu vydržení a při intepretaci § 1095 občanského zákoníku se dopustily zjevně neakceptovatelné libovůle. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), k