III.ÚS 125/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 125/22 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Karla Urbana, soudního exekutora, sídlem Minská 3193/54, Brno, zastoupeného JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 19 Co 64/2021-100 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2021 č. j. 230 C 47/2018-74, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a zapsaného spolku Spolek 2020, z. s., sídlem Nové sady 988/2, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Vedlejší účastník řízení (žalobce), resp. jeho právní předchůdce (Antonín Bouček), se po stěžovateli (žalovaném) domáhal zaplacení částky ve výši 40 934 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení představovaného rozdílem mezi stěžovatelem vymoženými náklady exekuce ve výši 48 799 Kč (v rámci exekučního řízení vedeného proti povinnému Petru Kovácsovi) a částkou ve výši 7 865 Kč, která byla stěžovatelem povinnému vyplacena po zastavení exekuce. Vedlejší účastník řízení na základě postoupení pohledávky nastoupil do řízení po původním žalobci Antonínu Boučkovi, na něhož byla pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení postoupena předtím povinným. Exekuční řízení, z něhož pocházela pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení, bylo usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně (dále též "exekuční soud") ze dne 24. 1. 2018 č. j. 53 EXE 1645/2019-49 zastaveno pro neplatnost exekučního titulu (rozhodčího nálezu). Exekuční soud dále rozhodl, že oprávněná (obchodní korporace AB 4 B. V., soukromá společnost s ručením omezeným založená podle právních předpisů Nizozemského království) je povinna zaplatit na nákladech exekuce částku 7 865 Kč k rukám stěžovatele a zamítl návrh povinného (Petra Kovácse), aby oprávněná byla povinna vrátit mu částku 43 228 Kč a stěžovatel vymoženou částku ve výši 48 799 Kč. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2021 č. j. 230 C 47/2018-74 žalobě vyhověl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení shora uvedenou částku se specifikovaným příslušenstvím (výrok II). Výrokem I. řízení zastavil co do v tomto výroku specifikovaného příslušenství a výrokem III. stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na nákladech řízení částku ve výši 3 247 Kč. Městský soud ve věci aplikoval § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), přičemž dovodil, že plnění, které stěžovatel obdržel, resp. vymohl, mu bylo poskytnuto z důvodu, který dodatečně odpadl a je povinen je vedlejšímu účastníkovi řízení vydat. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 11. 2021 č. j. 19 Co 64/2021-100 rozsudek městského soudu v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými (ty ostatně nebyly mezi účastníky řízení sporné) a právními závěry městského soudu. Zdůraznil, že vedlejší účastník řízení (jako postupník) je aktivně legitimován k podání žaloby a nárok není promlčen. Souhlasil s městským soudem i ohledně rozsahu a výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje průběh řízení před obecnými soudy. Soudům vytýká, že se nedostatečně zabývaly platností rozhodčí doložky. Stěžovatel rozhodčí doložku považuje za platnou, když důvodem její neplatnosti nemohl být ani její formulářový charakter, ani způsob výběru rozhodce. Na podporu svého tvrzení poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 1336/2018 [N 5/92 SbNU 38 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz)], v němž byl korigován přehnaný formalismus při výběru rozhodce. Stěžovatel dále nesouhlasí s podřazením nároku na náhradu nákladů exekuce pod režim bezdůvodného obohacení. Domnívá se, že náhradu nákladů exekuce, která je pro nezpůsobilý exekuční titul zastavena, je možné přiznat pouze v intencích zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Rozhodnutí obecných soudů je podle názoru stěžovatele i v rozporu s kogentním § 3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož soudní exekutor vykonává exekuční činnost za úplatu. Nárok na odměnu vyplývá i z judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14 (N 14/76 SbNU 185)]. Za nepřiléhavou považuje argumentaci používanou Ústavním soudem při rozhodování o nákladech neúspěšných exekucí spočívající v tom, že soudní exekutor je podnikatel a jako takový nese rizika podnikání (k tomu odkazuje na usnesení ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 3467/19). Poukazuje na to, že provedení exekuce nemohl v zásadě odmítnout a nařízenou exekuci nemohl nijak ovlivnit, přičemž během ní učinil množství právních úkonů a z jeho strany nedošlo k žádnému pochybení. Stěžovatel, jako soudní exekutor, přitom musí hradit hotové výdaje exekuce ze svého majetku, pročež nepřiznání odměny za provedení exekuce představuje zásah do stěžovatelových základních práv. Stěžovatel se dále odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1536/21, podle něhož je aprobovatelná odpovědnost státu podle zákona o odpovědnosti státu i za činnost soudního exekutora. Stěžovatel konečně porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje ve svévolnosti postupu obecných soudů. V této souvislosti zdůrazňuje, že přezkum formálních náležitostí exekučního návrhu a listin k němu připojených z hlediska splnění zákonem stanovených předpokladů pro vedení exekuce provádí exekuční soud. Věcné nedostatky exekučního titulu nelze přenášet do exekučního řízení a soudní exekutor nemůže nahrazovat činnost nalézacího soudu a posuzovat, zda je exekuční titul v souladu s platnou právní úpravou. Viníkem v případě neplatných rozhodčích doložek je stát (prostřednictvím soudů), který exekuci nařídil, soudního exekutora jejím provedením pověřil a následně tuto exekuci zastavil pro nezákonnost. Tuto skutečnost však nelze klást k tíži stěžovateli. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení a od městského soudu si rovněž vyžádal příslušný spis (sp. zn. 230 C 47/2018). 7. Městský soud ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 8. Krajský soud taktéž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Stručně se vyjadřuje k jednotlivým námitkám stěžovatele. Zdůrazňuje, že vycházel z pravomocného rozhodnutí exekučního soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 53 EXE 1645/2011-49, kterým byla exekuce zastavena z důvodu neplatnosti exekučního titulu. Krajský soud, stejně jako městský soud, nezjistil žádný důvod, který by stěžovatele po pravomocném zastavení exekuce opravňoval ponechat si vymožené peníze, pročež musel věc posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (viz § 2991 obč. zák.). Nadto zvažoval, zda si ochranu zaslouží více osoba, která byla vystavena neoprávněné exekuci, nebo soudní exekutor, jakožto podnikatel, nesoucí s tím spojená rizika. Stěžovatel si měl být vědom situace, která nastala po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a mohl postupovat podle § 39 odst. 2 exekučního řádu a upozornit soud na problém. Stávající věc přitom přesně odpovídá věci řešené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3467/19. 9. Vedlejší účastník řízení se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. 10. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice. Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy svým výkladem nahrazují zákon a vystavují soudní exekutory neúnosné míře právní nejistoty. Poukazuje na to, že zákonné předpoklady pro nařízení exekuce byly splněny a stěžovatel postupoval v souladu s exek