Ústavní soud III.ÚS 1307/18 – Ochrana domnělého vlastnického práva

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Ústavní stížností není napadeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018 č. j. 22 Cdo 4099/2017 - 130, které bylo vydáno v této věci, a které Ústavní soud nalezl v internetové databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz.

Z ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí obecných soudů a usnesení Nejvyššího soudu, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou sousedé. Vedlejší účastník svou nemovitost rekonstruoval a dostavěl.

Následně se stěžovatelka žalobou podanou k okresnímu soudu domáhala vydání rozsudku, který by vedlejšímu účastníkovi uložil zdržet se neoprávněného rušení jejích práv a provést stavební opatření na své budově tak, aby vytvořil půdorysně mezeru o šířce 50 cm mezi souběžnými okapy sousedících staveb, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku. Její žalobu okresní soud zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelka začala vznášet námitky proti stavebnímu záměru vedlejšího účastníka až v průběhu realizace stavby. Dále okresní soud konstatoval, že stavba vedlejšího účastníka nezasahuje na pozemek stěžovatelky a byla provedena na základě pravomocných povolení stavebního úřadu. Proto je podle jeho názoru požadavek stěžovatelky v naprostém nepoměru k oprávněnému zájmu vedlejšího účastníka na zachování jeho vlastnického práva, neboť požaduje, aby pro snadnější údržbu své stodoly vedlejší účastník svůj dům odstranil.

Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se stěžovatelka domáhala ochrany svého vlastnického práva podle § 1042 občanského zákoníku. Tato ochrana však může směřovat pouze ke zdržení se konkrétních rušivých zásahů, a nikoli k povinnosti něco konat. To lze podle krajského soudu pouze na základě § 2901 občanského zákoníku, přičemž se musí jednat o vážné ohrožení žalobce nebo jeho majetku. Protože však splnění těchto podmínek stěžovatelka nedoložila, nemůže být její žaloba úspěšná. Krajský soud dále konstatoval, že v úvahu nepřichází ani aplikace § 1020 občanského zákoníku, neboť případné námitky měly být uplatněny ve stavebním řízení, ve kterém je stěžovatelka uplatnit mohla.

Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud shora citovaným usnesením v části směřující proti rozsudku okresního soudu, jakožto soudu rozhodujícího v prvním stupni zastavil, a v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že námitka stěžovatelky, jejíž podstatou je požadavek na odlišné právní posouzení, než jaké přijaly soudy v nalézacím řízení, přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže. I další námitky podle Nejvyššího soudu nepředstavují řádně vymezené předpoklady přípustnosti dovolání, neboť polemizují se správností skutkových zjištění nalézacího soudu. Stěžovatelka řádně vymezila dovolací důvod, nevymezila však, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto je podle Nejvyššího soudu dovolání nepřípustné a bylo podle § 243c o. s. ř. odmítnuto. Usnesení Nejvyššího soudu nebylo ústavní stížností napadeno.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že vedlejší účastník postupoval v rozporu se stavebním povolením a při realizaci stavby obcházel stavebněprávní předpisy. V tom spatřuje zásah do práva na pokojné užívání svého majetku, jak je zaručeno čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále polemizuje s postupem stavebního úřadu, což však není předmětem tohoto řízení před Ústavním soudem, neboť rozhodnutí stavebního úřadu nejsou ústavní stížností napadena.

Stěžovatelka dále uvádí, že okresní soud v řízení, které předcházelo vydání ústavní stížností napadeného rozsudku, provedl pouze velmi stručné dokazování, ve kterém se opřel zejména o závěry stavebního úřadu a nevěnoval pozornost její argumentaci o narušení stoletého pokojného stavu. Rovněž napadá postup nalézacího soudu, který zamítl provedení důkazu místním šetřením, s odkazem na jeho nadbytečnost.

Ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu považuje stěžovatelka za ryze formální, který se nijak nevypořádává s její argumentací. Podle jejího názoru se obecné soudy nijak nevypořádaly s námitkou tzv. přestavku podle § 1087 občanského zákoníku.

Stěžovatelka uzavírá, že ústavní stížností napadené rozsudky představují porušení jejích základních práv, zejména práva na soukromí zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na ochranu majetku zaručeného čl. 11 Listiny. Domnívá se, že obecné soudy i přes její návrh nezjistily správně skutkový stav věci a dospěly tak k nesprávným skutkovým i právním závěrům. K usnesení Nejvyššího soudu dodává, že je znám fakt, že tento soud pro svou zahlcenost naprostou většinu věcí odmítá s poukazem na formální argumenty.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Pravomoc Ústavního soudu lze podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky realizovat v zásadě při přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případný rozpor s ústavním pořádkem nelze napravit jiným způsobem. Z toho plyne i subsidiarita ústavní stížnosti, neboť ji lze uplatnit pouze tehdy, pokud stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, jak předpokládá § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s výjimkou postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpáním je přitom myšleno vyčerpání řádné, tedy uplatnění opravného prostředku v souladu se zákonem tak, aby se příslušný soud, k němuž je prostředek podán, mohl zabývat veškerými námitkami, které stěžovatel uplatnil a uplatňuje následně v ústavní stížnosti.

Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje, že požadavkům občanského soudního řádu stran obsahových náležitostí dovolání nedostála. Usnesení Nejvyššího soudu dokonce vůbec nenapadá, přičemž v tomto případě nejde o rozhodnutí závisející na uvážení Nejvyššího soudu. V souladu s citovaným stanoviskem je tedy ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než uzavřít, že i přes kvalifikovanou právní pomoc právního zástupce - advokáta stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejího práva nabídl. Tím nebyla splněna jedna z obligatorních podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud nemůže postupovat jinak než ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.