III.ÚS 1316/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1316/15 ze dne 20. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1/ Ing. Tomáše Moláčka a 2/ Ing. Marcely Moláčkové, oba zastoupeni JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem, sídlem Hošťálkova 29, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2015 sp. zn. 28 Cdo 3302/2014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013 sp. zn. 28 Co 570/2013 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. září 2013 sp. zn. 10 C 230/2010, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a 1/ Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda, 2/ Kristiny Colloredo-Mansfeldové, 3/ Města Dobříš, sídlem Mírové náměstí 119, Dobříš, a 4/ České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jsou názoru, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a 2 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé s ústavní stížností spojují návrh na zrušení rubrikovaného zákonného ustanovení. 2. Stěžovatelé požadují, aby Ústavní soud věc vrátil k dalšímu řízení jinému okresnímu soudu než Okresnímu soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud"), a rozhodl, že soudkyně senátu 28 Co Krajského soudu v Praze ve složení JUDr. Martina Štolbová, JUDr. Olga Píšová a JUDr. Zdenka Krupová jsou v případě, že by tato soudní věc byla v budoucnu opětovně postoupena v rámci odvolání ke Krajskému soudu v Praze, z důvodu podjatosti z tohoto řízení vyloučeny. 3. Stěžovatelé rovněž uplatnili návrh, aby Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 A 57/2012, pravomocného rozhodnutí o následné kasační stížnosti stěžovatelů u Nejvyššího správního soudu a následného podání jejich ústavní stížnosti v této věci. 4. Okresní soud nadepsaným usnesením rozhodl výrokem I., že žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali určení, že vedlejší účastníci 1/ a 2/ nejsou podílovými spoluvlastníky, každý z nich ideální jednou polovinou, pozemku parc. č. X v kat. úz. a obci Dobříš, a že se tímto navrhovaným rozhodnutím soudu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006 č. j. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/92, RVI 7/2006, se podle § 250g odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), odmítá. Dále okresní soud zamítl podmíněný žalobní návrh stěžovatelů ze dne 14. 2. 2013 "na přerušení řízení do doby, než bude ukončeno řízení vedené orgány činnými v trestním řízení ve věci trestního oznámení na JUDr. Jiřinu Kubovou, ředitelku Pozemkového úřadu Příbram, a ve věci trestního oznámení na JUDr. Josefa Pelcnera a Renatu Zazvonilovou" (výrok II.), a zamítl rovněž návrh žalobců ze dne 25. 2. 2013 na přerušení řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků řízení "nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení" (výrok IV.). 5. K odvolání stěžovatelů a vedlejšího účastníka 1/ rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením tak, že odmítl odvolání stěžovatelů proti výroku I. a výroku II. usnesení okresního soudu (výrok I.), usnesení okresního soudu ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem 1/ změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit mu společně a nerozdílně náklady řízení v konkretizované výši (výrok II.), dále usnesení okresního soudu ve výroku I. a ve zbylém rozsahu výroku IV. (o nákladech řízení ve vztahu stěžovatelů a ostatních účastníků řízení) potvrdil (výrok III.), stěžovatelům uložil zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníkovi 1/ náklady odvolacího řízení ve specifikované výši (výrok IV.) a konečně rozhodl ve vztahu stěžovatelů a zbylých vedlejších účastníků tak, že nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.). 6. Oba soudy při posuzování žaloby podle ustanovení § 244 o. s. ř. dospěly k závěru, že stěžovatelé nejsou osobami aktivně legitimovanými k podání žaloby podle páté části o. s. ř., a shledaly nevyhnutelným odmítnutí této žaloby podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dále vycházely z toho, že stěžovatelé nebyli a nejsou účastníky řízení ve věci restituční, která byla pravomocně skončena vydáním rozhodnutí Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006, neboť vymezení okruhu účastníků řízení podle ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě je speciálním ustanovením, jež má přednost před obecným rámcem účastenství ve správním řízení, jak jej dříve stanovil § 14 odst. 1 tehdy platného správního řádu [zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)]. Z uvedených důvodů neshledaly soudy důvodný ani návrh stěžovatelů na přerušení řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě. 7. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů s vysvětlením, že rozhodnutí pozemkového úřadu (o restitučním nároku oprávněných osob) se přímo nedotýká práv či povinností osoby odlišné od osoby oprávněné podle restitučního předpisu, byť tato třetí osoba tvrdí, že je vlastníkem dotčené nemovitosti. Konstatoval, že oprávnění podat žalobu podle § 246 odst. 1 o. s. ř. by přicházelo v úvahu tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že vlastníkem sporného pozemku byla třetí osoba (resp. stěžovatelé) již ke dni účinnosti zákona o půdě, a že tedy byla osobou povinnou. II. Argumentace stěžovatelů 8. Stěžovatelé v obsáhlé a opakovaně doplňované ústavní stížnosti polemizují se závěry soudů především v otázce, zda tzv. "třetí osoba, tedy osoba, která nebyla účastníkem restitučního řízení před pozemkovým úřadem, ale byla katastrálním vlastníkem sporného pozemku (tj. stěžovatelé), je aktivně legitimována k podání žaloby podle páté části občanského soudního řádu na zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu, na základě kterého tato třetí osoba pozbyla vlastnictví ke spornému pozemku". 9. Stěžovatelé namítají, že tzv. oprávněné osoby (vedlejší účastníci 1/ a 2/) jednoznačně nesplnily restituční podmínky dané v zákoně o půdě; konkrétně nedoložily písemnosti prokazující československé státní občanství původních vlastníků pozemku (na druhé straně naopak "třetí osoby" - tj. stěžovatelé - v soudním řízení předestřely dokumenty prokazující pozbytí československého občanství specifikovaných původních vlastníků). 10. Stěžovatelé zpochybňují argumentaci okresního soudu a krajského soudu, které se soustředily k úvaze, že při kolizi nabývacích titulů má přednost titul pozdější vedoucí k originárnímu nabytí vlastnictví, tj. rozhodnutí pozemkového úřadu "s právními důsledky zániku vlastnictví dosavadních vlastníků" (rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram ze dne 24. 10. 2006 č. j. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/92, R VI 7/2006). 11. Oponují rovněž konstatování soudů, že při řešení duplicitního zápisu vlastnictví k pozemku nejsou rozhodné jejich výhrady poukazující, že pozemek byl vydán restituentům zřejmě neoprávněně v rozporu se zákonem o půdě, neboť "je třeba vycházet z presumpce správnosti správního aktu" [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 389/01 (N 25/29 SbNU 215)]. 12. Stěžovatelé setrvávají v přesvědčení, že v řízeních o určovací žalobě vedeném Okresním soudem v Příbrami pod sp. zn. 14 C 53/2008, i v řízení, z něhož se odvíjí nyní projednávaná ústavní stížnost, došlo k porušení jejich práva na přístup k soudu. 13. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. 22 Cdo 3069/2005 a usnesení téhož soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3707/2009, z nichž dovozují, že rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemohlo mít vliv na existenci jejich vlastnického práva. 14. Dále stěžovatelé vymezují tři okruhy výhrad směřujících proti rozhodnutím napadeným ústavní stížností, jim