III.ÚS 1498/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1498/13 ze dne 11. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Rožánkem, advokátem se sídlem Hellichova 247, Poděbrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2013 č. j. 8 Tdo 197/2013-46, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. listopadu 2012 č. j. 55 To 502/2012-715 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. srpna 2012 č. j. 4 T 107/2012-651, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 8. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2013 a doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 18. 6. 2013 a 18. 7. 2013, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž se domáhal, aby je Ústavní soud ve výroku, kterým byl uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (dále též "tr. z."), a ve výrocích navazujících zrušil, a to z důvodu porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine praevie lege poenali, zásady subsidiarity trestní represe a principu trestního práva jako ultima ratio, zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále pro porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy České republiky. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl stěžovatel uznán vinným mj. výše zmíněným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. z. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; současně mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Oksaně Tulyk škodu ve výši 500 000 Kč. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil (ve stručnosti řečeno) vyhrožováním probační úřednici Mgr. Aleně Tesarčíkové, která nad ním realizovala dohled probačního úředníka, a to prostřednictvím textových zpráv zasílaných na její služební telefon. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci bylo podle § 256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnuto odvolání státního zástupce i stěžovatele. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. II. Argumentace stěžovatele 3. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že jeho odsouzení se neopírá o dostatečně určité a "seznatelné" ustanovení trestního zákoníku, neboť není zcela jasné, kdo je považován za úřední osobu podle ustanovení § 127 tr. z. Odmítá názor Nejvyššího soudu, že úředníka či asistenta Probační a mediační služby lze podřadit pod pojem "jiný orgán veřejné moci" uvedený v § 127 odst. 1 písm. d) tr. z., a to s poukazem na zákon o Probační a mediační službě, resp. na skutečnost, že probační úředník není nadán pravomocí autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. V této souvislosti dále tvrdí, že probační úředník při provádění své činnosti vždy jedná na pokyn orgánů činných v trestním řízení a pro obviněného závazné rozhodnutí může vydat pouze takový orgán a že pokud by zákonodárce měl v úmyslu jej považovat za úřední osobu, měl tak učinit způsobem určitým a předvídatelným, zvláště nekoresponduje-li jednoznačně zažitá definice orgánu veřejné moci s činností probačního úředníka; navíc mohl tuto osobu výslovně uvést v § 127 tr. z., neboť zákon o Probační a mediační službě již byl v době přijetí trestního zákoníku platný a účinný. Namítá, že běžnému občanovi nemůže být kladeno za vinu, že právní předpisy jsou nejednoznačné, a dovolává se zákazu analogie v neprospěch pachatele s tím, že (naopak) je třeba právní normu vykládat striktně (co nejpřísněji). Následně stěžovatel uvádí, že si je vědom úlohy Ústavního soudu, který může pouze posoudit, zda trestní soud při výkladu trestních zákonů nepřekročil interpretační zásady, kterým je přiznávána ústavněprávní relevance, přičemž poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které nesmí být trestní právo vykládáno extenzivně v neprospěch obviněného a trestný čin i sankce, které jsou za něj stanoveny, musí být jednoznačně určeny zákonem; tento požadavek je splněn v případě, kdy fyzická osoba může z formulace příslušného ustanovení - a v případě potřeby s pomocí jeho výkladu soudem - rozpoznat, jaké jednání nebo opomenutí zakládá její trestní odpovědnost. V dané věci nebylo na základě zákona postaveno najisto, zda úřední osobou je také probační úředník, a tato otázka nevyplývala ani z judikatury soudů. Z tohoto důvodu byla důvodnost obvinění posuzována ex post factum, na základě nepředvídatelného názoru orgánů činných v trestním řízení. O neurčitosti daného pojmu má svědčit i obsáhlý výklad Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu se dle stěžovatele nabízí otázka naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, neboť s ohledem na to, že si nebyl vědom skutečnosti, že probační úředník je úřední osobou, nelze usuzovat o jeho úmyslu spáchat předmětný trestný čin. 4. Stěžovatel dále odmítá, že by jeho jednání dosahovalo takové intenzity, se kterou trestní zákoník u daného přečinu počítá. Toto spočívalo v zaslání dvou textových zpráv, z nichž vyplývá jeho celkový negativní postoj ke státním zaměstnancům a celému úřadu, a nikoliv k úřednici Mgr. A. Tesarčíkové. Důkazem má být textová zpráva zaslaná Mgr. Machové, která dohled nad ním prováděla dříve, i výpověď Mgr. A. Tesarčíkové, že prvotní zprávy se týkaly spíše jeho postoje k životu a normám společnosti, s nimiž nesouhlasí. V návaznosti na to, jakož i s ohledem na obsah jím zasílaných zpráv, v nichž byl použit text z protikomunistického nápisu z 80. let, stěžovatel tvrdí, že jde o vyjádření nesouhlasu s aktuální politickou situací a s činností státních úředníků, o vyjádření jeho polického přesvědčení v souladu s jeho základním lidským právem podle čl. 17 Listiny. I pokud by toto bylo vnímáno jako vyhrožování, škodlivost zaslaných textových zpráv nedosahuje takového stupně, který by opodstatňoval použití trestněprávních předpisů. Opačný přístup má za následek porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu trestního práva jako ultima ratio. Kromě toho nebylo dostatečně prokázáno, že předmětné textové zprávy byly zaslány v úmyslu jí vyhrožovat usmrcením či ublížením na zdraví. III. Formální předpoklady projednání návrhu 5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve které bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu, že pojem "úřední osoba", obsažený (mj.) v § 326 odst. 1 tr. z., zahrnuje i probačního úředníka, a dále namítá porušení čl. 39 Listiny, příp. i čl. 7 odst. 1 Úmluvy, k němuž mělo dojít v důsledku toho, že skutková podstata trestného činu vyhrožování, s cílem působit na úřední osobu, není jasně a srozumitelně formulována, neboť ze zákonné definice "úřední osoby"