III.ÚS 2127/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2127/11 ze dne 15. 9. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. P. Š. a 2/ V. Š., zastoupených JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, č. j. 20 Cdo 4477/2009-357, ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4477/2009, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, č. j. 20 Co 477/2008-281, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 4. 2008, č. j. 37 E 902/2001-220, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 6. 2008, č. j. 37 E 902/2001-239, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 11 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Kladně shora označeným usnesením udělil vydražitelce Ing. M. D. příklep k tam specifikovaným nemovitostem. Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí potvrdil. Předně neuznal odvolací námitku stěžovatelů (povinných), že při provedení dražby došlo k porušení zákona tím, že soud neodročil dražební jednání, ačkoli mu (pět dní před jeho konáním) bylo doručeno oznámení matky stěžovatele R. Š., že podala návrh na vyloučení dražených nemovitostí z výkonu rozhodnutí; poukázal na to, že důvod pro odročení není dán tehdy, je-li - jako v daném případě - žaloba zjevně nedůvodná pro nedostatek věcné legitimace žalobkyně (neboť ta očividně žádné právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí k draženým nemovitostem nemá, byť by mělo spočívat v existenci nájemního vztahu či právu bydlení z titulu rodinněprávního), a je (v souvislosti s obdobnou předchozí žalobou dcery stěžovatelů L. H. a jinými procesními postupy stěžovatelů) podáním jen zjevně "účelovým". Další stěžovateli namítané procesní vady pak krajský soud shledal zčásti "právně bezvýznamnými" (též proto, že se týkají právního postavení subjektů odlišných od stěžovatelů) a zčásti "neopodstatněnými", protože mohou představovat jen pochybení formální. Ve vztahu ke vznesené námitce podjatosti rozhodující senát aplikoval ustanovení § 15b odst. 2 o. s. ř. se závěrem, že neobsahuje jakékoli relevantní tvrzení, jež by nestrannost rozhodujících soudkyň mohlo zpochybnit. O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud tak, že je odmítl, neboť podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. - jež zde podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně - neshledal. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že: 1/ Odvolací soud pochybil, pakliže uplatnil názor, že dražební jednání nemuselo být vzhledem k podané excindační žalobě odročeno, neboť k posouzení důvodnosti excindační žaloby je příslušný výlučně soud nalézací, před nímž má proběhnout řádné řízení zaručující procesní práva jeho účastníků. Oproti tomu exekuční soud není povolán k úvahám o tom, co by se stalo, bylo-li by ve vykonávacím řízení k vylučovací žalobě přihlédnuto. 2/ Soud prvního stupně porušil ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř. tím, že v rámci dražebního jednání nerozhodl, zda je prokázáno předkupní právo (§ 336e odst. 3 o. s. ř.), resp. neučinil zákonem stanovená oznámení, a v rozporu s ustanovením § 62 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, dražitelům sdělil, že podání lze zvyšovat nejméně o 5 000,- Kč, ačkoli správně jde o částku 1 000,- Kč., a konečně nevyzval (podle § 336i odst. 3 o. s. ř.) ty, kdo mohou dražit, aby činili podání, nýbrž "sám vyvolal podání ve výši 1 671 670 Kč". 3/ "Zásadní právní vadu dražby" představuje okolnost, že text vyhlášeného usnesení o příklepu obsažený v protokole o dražebním jednání se podstatným způsobem - co do vymezení předmětu dražby - odlišuje od dražební vyhlášky ze dne 12. 10. 2005, č. j. E 902/2001-156, resp. jejího písemného vyhotovení. Opravným usnesením ze dne 26. 6. 2008 se soud pokusil tento nedostatek reparovat, čímž ovšem vybočil z mezí § 166 o. s. ř. 4/ Dražby se nemohl zúčastnit zájemce Ing. J. B., neboť od soudu prvního stupně obdržel mylnou informaci, že se dražební jednání nekoná z důvodu podané vylučovací žaloby. 5/ Dražební jistotu nesložila vydražitelka Ing. M. D., nýbrž její zástupce J. D., ze svého vlastního účtu, aniž by tento postup nacházel oporu v plné moci ze dne 15. 4. 2008, čímž nesplnila "podmínky účasti na dražebním jednání v postavení dražitele". Soud přitom ověřoval, zda sporná dražební jistota byla připsána na jeho účet, až výpisem vyhotoveným dne 17. 4. 2008, tj. "tři dny po dražbě". 6/ Nepřesností se okresní soud dopustil rovněž při popisu "průběhu losování", které bylo "ovlivnitelné osobou" provádějící tento úkon v protokolu o dražbě, resp. písemném vyhotovení usnesení o příklepu. 7/ Dražební jednání konané dne 15. 4. 2008 vycházelo z ceny nemovitostí ve výši 2 500 000 Kč stanovené znaleckým posudkem ze dne 9. 5. 2004, jenž nemohl zohlednit pozdější nárůst cen nemovitostí; výsledné podání přitom činilo pouze částku 1 667 670 Kč. 8/ Je přítomna souvislost realizace zástavy, dané trestnou činností Ing. J. Č. (dlužníka) a následným "nekompromisním" postupem vedlejšího účastníka (Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s.) 9/ O včasné námitce podjatosti všech členů senátu odvolacího soudu nerozhodl nadřízený soud, což zakládá vadu kvality zmatečnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. K uvedenému je namístě připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05). Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními