III.ÚS 2478/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2478/23 ze dne 18. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené zákonným zástupcem T. S., zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Maršálkem, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. července 2023 č. j. 9 Azs 114/2023-48, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. dubna 2023 č. j. 59 A 10/2023-45, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 23. ledna 2023 č. j. MV-212704-5/SO-2022, a usnesení Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, Oddělení pobytového správního řízení Ústecký kraj ze dne 27. října 2022 č. j. OAM-32263-6/DP-2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, Oddělení pobytového správního řízení Ústecký kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. I, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 9 odst. 1, čl. 16 odst. I a 2 Úmluvy o právech dítěte. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu, stěžovatelka se narodila na území České republiky. Dne 23. 8. 2022 podala prostřednictvím svého zákonného zástupce žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území (dále jen "žádost") podle § 88 odst. 3 ve spojení s § 42a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."). Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky usnesením ze dne 27. 10. 2022 č. j. OAM-32263-6/DP-2022 zastavilo řízení o stěžovatelčině žádosti podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., neboť nebyla k podání dané žádosti stěžovatelka oprávněna. V souladu s § 88 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., byl zákonný zástupce povinen podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území do 60 dnů od narození stěžovatelky. V posuzovaném případě zákonný zástupce stěžovatelky žádost podal až 81 dnů po jejím narození, tedy po uplynutí zákonné lhůty. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 23. 1. 2023 č. j. MV-212704-5/SO-20223 odvolání stěžovatelky zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. 3. Stěžovatelka podala ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí odvolacího orgánu, kterou krajský soud z důvodu nezaplacení správního poplatku napadeným usnesením zamítl. Stěžovatelka s podáním žaloby nezaplatila soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, proto ji krajský soud usnesením ze dne 7. 3. 2023 č. j. 59 A 10/2023-17 vyzval k jeho zaplacení a zároveň ji poučil, že v případě nezaplacení bude řízení o žalobě zastaveno. Stěžovatelce bylo doručováno prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na jí uvedenou adresu, jež je též evidována jako adresa místa pobytu v informačním systému cizinců. Jelikož nebyla zastižena, byla jí dne 14. 3. 2023 ponechána výzva k vyzvednutí doručované písemnosti. Danou písemnost si stěžovatelka nevyzvedla, proto ji krajský soud považoval za doručenou dne 24. 3. 2023 podle § 49 odst. 4 věty první o. s. ř. Soud současně vyvěsil sdělení o možnosti vyzvednout si doručovanou písemnost podle § 49 odst. 4 poslední věty o. s. ř. Stěžovatelka poplatek v soudem stanovené lhůtě nezaplatila. Krajský soud tedy řízení o žalobě zastavil, neboť byly splněny podmínky pro uplatnění fikce doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká celému správnímu rozhodování v její věci a to jak správním úřadům, tak soudům, nezákonnost, která je v rozporu s obecnými principy lidskosti. I když je jejich postup formálně správný, je v rozporu s jejími základními lidskými právy. V ústavní stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem týkající se splnění zákonných podmínek řádného doručení fikcí usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku. Následkem nesprávného rozhodnutí krajského soudu, aprobovaného Nejvyšším správním soudem, jsou nepřiměřené dopady do života nezletilé stěžovatelky. Podle platných právních předpisů by stěžovatelka (ve věku pouhého jednoho roku) musela opustit území České republiky, kde žijí její rodiče, a znovu podat žádost prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky v Ruské federaci bez jistoty získání pobytu a návratu, a v ohrožení celistvosti rodiny, kterou napadená rozhodnutí ohrožují. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán. 7. Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/17, bod 53, nebo Pl. ÚS 26/07, bod 37). 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá rozhodování správních orgánů, které bylo dle jejího názoru sice formálně správné, avšak přesto nepřípustně zasáhlo především její právo na rodinný život. Stěžovatelka přiznává pochybení, tedy pozdní podání žádosti zákonným zástupcem, avšak následky zastavení řízení o žádosti z důvodu pozdního podání považuje za příliš přísné a v rozporu s právem na ochranu soukromého a rodinného života. Výše uvedené je však subjektivní přesvědčení stěžovatelky, které nemůže na závěrech v projednávané věci nic změnit, neboť těžištěm ústavní stížnosti je v posuzovaném případě procesní stránka řízení. Zákonný zástupce stěžovatelky podal žádost o 21 dní později, než je stanovená zákonná lhůta, což ani sama stěžovatelka nerozporuje. Jako důvod pozdního podání zákonný zástupce uvedl "pozdní dodání cestovního pasu od ruského velvyslanectví", což však není důvod na vůli nezávislý, který by mohl ospravedlnit pozdní podání žádosti podle § 88 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb. K danému Ústavní soud konstatuje, že i když se právní úprava zákona č. 326/1999 Sb., může zdát příliš tvrdá, je nutné respektovat, že je p