III.ÚS 2487/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2487/24 ze dne 18. 12. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti Vítkov Invest, s. r. o., se sídlem Na Kozačce 1288/6, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, se sídlem Revoluční 764/17, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 33 Cdo 863/2023-1165, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2022 č. j. 3 Cmo 238/2021-1059 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2021 č. j. 37 Cm 225/2010-973, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Mališ Nevrkla Legal, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Kováků 554/24, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) se po stěžovatelce (žalované) domáhala zaplacení částky ve výši 7 445 664 Kč s příslušenstvím představující mimosmluvní (tarifní) odměnu za právní služby poskytnuté advokátem JUDr. Danielem Mališem a následně vedlejší účastnicí řízení v období od září 2008 do ledna 2010. Právní služby byly poskytnuty stěžovatelce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 36 Cm 7/2009 proti obchodní společnosti PSJ Holding, a. s. V uvedeném řízení se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 3 767 144 389,66 Kč s příslušenstvím, jako smluvní pokuty ze smluv o dílo. V řízení mělo být provedeno celkem devět úkonů právní služby za mimosmluvní odměnu v celkové výši 13 960 620 Kč. Z této částky požadovala vedlejší účastnice řízení část vypočtenou jako poměrnou odměnu za čtyři úkony právní služby po 1 551 180 Kč plus 20% DPH [§ 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], tedy celkem 7 445 664 Kč. Vedle toho se vedlejší účastnice řízení domáhala zaplacení částky ve výši 2 525 Kč s příslušenstvím jako tarifní odměny za právní služby související se zrušením rozhodčího nálezu. 3. Městský soud v pořadí třetím rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 č. j. 37 Cm 225/2010-973 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 3 722 112 Kč s příslušenstvím (výrok I). Žalobu ohledně částky 3 723 552 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 2 041 722,80 Kč (výrok III). Městský soud vyšel ze zjištění, že advokát JUDr. Daniel Mališ a následně vedlejší účastnice řízení poté, co se stal JUDr. Daniel Mališ jejím společníkem, poskytovali stěžovatelce právní pomoc v rozhodném období (od září 2008 do ledna 2010) v řízení o jejím nároku na zaplacení pohledávky ve výši 3 767 144 389,66 Kč podle smluv o dílo. Městský soud vázán závazným právním názorem vyplývajícím z předchozích rozhodnutí nadřízených soudů dospěl k závěru, že žaloba je projednatelná, vedlejší účastnice řízení je aktivně věcně legitimována k vymáhání pohledávky, mezi stranami sporu nedošlo k uzavření dohody za poskytnuté právní služby a pohledávka stěžovatelky není promlčena, a vedlejší účastnici řízení tak náleží požadovaná mimosmluvní odměna. Zamítavý výrok se pak týkal částky, kterou stěžovatelka vedlejší účastnici řízení již uhradila. 4. Proti rozsudku městského soudu se odvolala jak vedlejší účastnice řízení, tak i stěžovatelka. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 26. 7 2022 č. j. 3 Cmo 238/2021-1059 odmítl jako nepřípustné odvolání stěžovatelky proti zamítavému výroku II rozsudku městského soudu. Vyhovující výrok I městského soudu potvrdil, nákladový výrok III k odvolání vedlejší účastnice řízení změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 2 325 915,50 Kč a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry městského soudu. K tomu doplnil, že vedlejší účastnice řízení se nedomáhala odměny za čtyři konkrétní úkony právní služby z celkem devíti, nýbrž poměrné části odpovídající 4/9 z celkové odměny. Vrchní soud považoval poměrnou část celkové odměny stanovenou úvahou městského soudu za přiměřenou poskytnuté právní pomoci v rozhodném období. Shodně s městským soudem shledal žalobu projednatelnou a vedlejší účastnici řízení aktivně věcně legitimovanou. Dále uvedl, že pohledávka není promlčena. 5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2024 č. j. 33 Cdo 863/2023-1165 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelkou nastolená otázka tzv. opomenutých důkazů (opakovaný výslech svědka Ing. Františka Veselého a Martina Benického) nemohla založit přípustnost dovolání, neboť se týkala důkazů, jejichž neprovedení nemohlo mít dopad na správnost napadeného rozhodnutí. Námitku, že se vrchní soud odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4319/2011, založenou na přesvědčení, že z důvodu neurčitosti (absolutní neplatnosti) vyúčtování odměny se nárok promlčel před jeho splatností, rovněž shledal neopodstatněnou. Stěžovatelka nesprávně interpretovala závěry uvedeného rozsudku týkající běhu promlčení tak, že počátek běhu promlčení se neodvíjí od vzniku práva na odměnu, ale od jeho splatnosti. Neobstála ani námitka, že vrchní soud akceptoval postup městského soudu, který stěžovatelku řádně nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Městský soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního na straně stěžovatelky, ale vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž odpovídal žalobním tvrzením. Stěžovatelkou i vedlejší účastnicí řízení navržené důkazy stačily k tomu, aby byl objasněn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci. Bylo přitom nerozhodné, že skutkový stav odporuje verzi předkládané stěžovatelkou. Pro postup podle § 118a o. s. ř. nebyl důvod. Přípustnost dovolání nebyla způsobilá přivodit ani žádná z ostatních stěžovatelkou předestřených otázek. Zčásti šlo o totožné otázky, které byly uplatněny i v předchozích dovolacích řízeních, přičemž důvody, proč v jejich případě nešlo o způsobilý důvod přípustnosti dovolání, byly Nejvyšším soudem již podrobně vysvětleny v předchozích rozhodnutích, a zčásti šlo o otázky, na jejichž řešení nebylo napadené rozhodnutí vrchního soudu založeno. Stěžovatelkou namítané vady řízení pak rovněž nebyly samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. K jejich případné existenci by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, což v této věci nebylo naplněno. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na soudní ochranu. Nejprve popisuje předmět sporu a následně rekapituluje obsah žaloby, argumentaci obsaženou v jejích podáních (vyjádřeních, odvoláních, dovoláních) včetně jednotlivých uplatněných námitek a obranných tvrzení, jakož i obsah soudních rozhodnutí vydaných v soudním řízení a jeho samotný průběh. Stěžovatelka napadá procesní postup obecných soudů, na jehož základě dospěly ke skutkovému zjištění o neprokázání existence ústních dohod o odměně za poskytované právní služby. Tvrdí, že vyúčtování odměny vedlejší účastnicí řízení nemohlo z důvodu jeho neurčitosti a rozporu se zákonem a dobrými mravy vyvolat žádné právní účinky, je tedy absolutně neplatné. Podrobně rozebírá, proč je vyúčtování neurčité a odporuje zákonu [absolutní neplatnost podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")]. Rovněž opakuje námitku nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice řízení, když úkony právní služby JUDr. Daniela Mališe jsou uplatňovány vedlejší účastnicí řízení. V této souvislosti zpochybňuje postoupení pohledávky na vedlejší účastnici řízení. Dále vyslovuje přesvědčení, že žaloba měla být zamítnuta pro předčasnost, neboť právo na odměnu se nestalo splatným, popř. měla být zamítnuta z důvodu promlčení. Vrchnímu soudu vytýká, že změnil skutková zjištění městského soudu ohledně toho, kdo jí vyúčtoval odměnu (zda vedlejší účastnice řízení nebo JUDr. Daniel Mališ), aniž by provedl potřebné důkazy. Stěžovatelka dále rozporuje skutkové zjištění týkající se existence uzavření ústních dohod o smluvní odměně a určení její výše. Nejvyššímu soudu vytýká, že její námitky z velké části odmítl pro nepřípustnost, ačkoliv stěž