III.ÚS 2551/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2551/16 ze dne 27. 3. 2018 N 56/88 SbNU 793 K povinnosti veřejného vyhlášení rozsudku Nejvyšším soudem; posouzení otázky tzv. totožnosti skutku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 27. března 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16 ve věci ústavní stížnosti INSKY, spol. s r. o., se sídlem Nový svět 100/52, Ústí nad Labem - Neštěmice - Krásné Březno, zastoupené doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Optátova 874/46, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016 č. j. 23 Cdo 2741/2014-450, jímž bylo ve věci stěžovatelčiny žaloby o zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím změněno usnesení odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zamítnutí žaloby potvrzuje, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a státního podniku Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016 č. j. 23 Cdo 2741/2014-450 byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016 č. j. 23 Cdo 2741/2014-450 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení zásady veřejného vyhlášení rozsudku podle čl. 96 odst. 2 Ústavy, dále jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na veřejné jednání podle čl. 38 odst. 2 Listiny, dále práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") či čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 14 Cm 41/2010 se podává, že stěžovatelka se žalobou ze dne 15. 3. 2010 domáhala vůči vedlejšímu účastníkovi řízení zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím z důvodu, že vedlejší účastník řízení jako objednatel jí neuhradil splatné závazky ze smlouvy o dílo Sběrný přepravní uzel Ústí nad Labem - II. etapa (dále též jen "smlouva"). Cena díla byla sjednána rámcově do 600 000 000 Kč a položkově byla specifikována v dodatcích smlouvy č. 1 až 7. Vedlejší účastník řízení uplatnil vzájemný návrh, v němž mj. uvedl, že dodatky ke smlouvě byly uzavřeny bez zadávacího řízení v rozporu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Za jeho porušení mu byla Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 12. 11. 2008 a 19. 3. 2009 udělena pokuta. Plnění poskytnutá na základě smlouvy považoval vedlejší účastník řízení za bezdůvodné obohacení. 3. Stěžovatelka na základě prvního jednání ve věci navrhla podáním, doručeným městskému soudu dne 6. 12. 2011, změnu žaloby. Uvedla, že se neztotožňuje s právním hodnocením svého nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení, a pakliže jsou smluvní ujednání mezi ní a vedlejším účastníkem posuzována jako absolutně neplatné právní úkony, pak právním důvodem jejího nároku je náhrada škody. Byl to výlučně vedlejší účastník řízení, který svým jednáním způsobil neplatnost právních úkonů, a dopadá tak na něj v plné míře relevantní ustanovení § 268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. 4. Městský soud rozsudkem ze dne 1. 3. 2013 č. j. 14 Cm 41/2010-313 tuto žalobu zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 776 100 Kč (výrok II). O vzájemné žalobě rozhodl ve výroku III tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 7 598 338,35 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Stěžovatelce také uložil povinnost zaplatit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi řízení (výrok IV). Městský soud vyslovil se změnou žaloby souhlas, nicméně ji měl za učiněnou po uplynutí promlčecí doby. K uzavření posledního dodatku ke smlouvě došlo dne 5. 2. 2007, stěžovatelka však uplatnila náhradu škody až změnou návrhu doručenou soudu dne 6. 12. 2011. Protože je změna návrhu skutkově zcela odlišná od původních skutkových tvrzení a soud je vázán vymezením skutků a staví na dispoziční zásadě, nezbylo mu než žalobu zamítnout. Vyhověl však vzájemnému návrhu, protože na základě smluvních vztahů, které se staly vzhledem k účinnosti zákona o veřejných zakázkách neplatnými, bylo mezi účastníky vzájemně poskytnuto plnění, které je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení. 5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 1. 2014 č. j. 1 Cmo 167/2013-419 zrušil rozsudek městského soudu ve výrocích I, III a IV a v tomto rozsahu vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. K žalobě stěžovatelky uvedl, že jak v původním návrhu z 15. 3. 2010, tak v podání doručeném dne 6. 12. 2011 uplatnila nárok (byť z odlišných titulů) na doplacení faktur, jejichž splatnost nastala v období od 6. 8. 2007 do 6. 12. 2007, a že tuto část nároku bez ohledu na její právní kvalifikaci uplatnila stěžovatelka před uplynutím čtyřleté promlčecí lhůty, jde-li však o zbylou část nároku, která dle jejího tvrzení obsaženého v podání doručeném dne 6. 12. 2011 představuje ušlý zisk rovnající se součtu zadržovaných pozastávek (uvedených v tabulkách E1 až E11), bude třeba se zabývat její právní kvalifikací a znovu posoudit oprávněnost námitky promlčení vznesené vedlejším účastníkem. 6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem k dovolání vedlejšího účastníka změnil usnesení vrchního soudu ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek městského soudu ve výroku I a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení tak, že se rozsudek městského soudu ve výroku I o zamítnutí žaloby potvrzuje. Podotkl, že nároky na plnění, odvozené od smluvních ujednání, mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody. Ten je založen na jiném skutkovém stavu, odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty než nárok na smluvní plnění uplatněný v žalobě; vychází z jiného skutkového děje - tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti. Vylíčení rozhodných skutečností v žalobě nemohlo v daném případě připouštět závěr o odpovědnosti vedlejšího účastníka řízení za škodu požadovanou ve změně žaloby. Nejde tedy o případ jiného právního posouzení téhož skutku. Městský soud vyšel ze správného právního posouzení, že počátek běhu promlčecí doby se odvíjí od okamžiku, kdy se právní úkon stal neplatný, tedy nejpozději od 5. 2. 2007, kdy byl uzavřen dodatek č. 7 ke smlouvě. Bylo-li řízení o právu stěžovatelky na náhradu škody zahájeno až dne 6. 12. 2011 a byla-li vznesena námitka promlčení, je zřejmé, že právo na náhradu škody nemůže být soudem přiznáno. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka předně brojí proti skutečnosti, že Nejvyšší soud rozhodoval bez jednání a rozsudek nevyhlásil veřejně, byť je to kogentní ústavní povinnost zakotvená v čl. 96 odst. 2 Ústavy. Takový rozsudek nemůže mít právní důsledky. 8. Rozsudek Nejvyššího soudu byl dle stěžovatelky překvapivý, protože se v rozporu s Listinou, Úmluvou a Paktem nekonalo jednání. Kdyby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil, stěžovatelka by měla příležitost při jednání reagovat na právní závěry Nejvyššího soudu, což je obvyklý postup. Pokud však chtěl Nejvyšší soud postupovat apelačně, účastník řízení by měl mít možnost seznámit se s jeho předběžným právním názorem a dostat příležitost uplatnit svou argumentaci. 9. Stěžovatelka polemizuje také s věcným závěrem Nejvyššího soudu. Citovaná judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu podle ní potvrzuje, že pro stavení promlčení je rozhodující podání žaloby, ze kterého je zřejmé, čeho se žalobce domáhá a po kom se toho domáhá. To vše stěžovatelka splnila, změna žaloby by měla význam pro promlčení, jen kdyby se žalobce domáhal většího plnění než v původní žalobě. 10. Závěrem se stěžovatelka dovolává ochrany dobré víry a dobrých mravů ve spojení s ochranou vlastnického práva. Bylo primárně na vedlejším účastníkovi řízení, který je státním podnikem, aby věděl, zda se na danou zakázku vztahuje zákon o veřejných zakázkách či nikoliv. Stěžovatelka byla v dobré víře, že s ní vedlejší účastník řízení jedná tak, aby jí objednané dílo bylo dodáno na základě platného smluvního vztahu. Je proto proti dobrým mravům, pokud se dovolá