III.ÚS 2563/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2563/13 ze dne 31. 10. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. JUDr. Alfonse Mikety a 2. JUDr. Jiřího Mikety, zastoupených JUDr. Radimem Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, 3. JUDr. Vladimíra Ježka, zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, 4. Kateřiny Bělunkové, 5. Ing. Hany Bělunkové a 6. Masarykovy onkologické nadace v Brně, sídlem Žlutý Kopec 543/7, Brno, zastoupených JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava - Moravská Ostrava a Přívoz, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2013 č. j. 22 Cdo 2119/2011-1126, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1istopadu 2010 č. j. 56 Co 356/2010-981 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. ledna 2010 č. j. 25 C 46/97-779 ve znění opravného usnesení ze dne 21. dubna 2010 č. j. 25 C 46/97-830, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a a) Ing. Karla Mruzka, b) Ing. Juraje Mruzka, c) MVDr. Petera Mruzka, zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem, sídlem Městská sportovní hala, Astronautů 859, Havířov - Město, d) Pavly Pivodové, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, sídlem Jugoslávská 481/12, Praha 2 - Vinohrady, e) Igora Pelce, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zaevidovanou pod sp. zn. III. ÚS 2563/13 se první a druhý stěžovatel domáhali zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdili, že jimi byla porušena základní práva garantovaná čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy. 2. Ústavní stížností zaevidovanou pod sp. zn. I. ÚS 2596/13 se třetí stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavního práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, že postupem obecných soudů byl dotčen na právu domáhat se stanoveným postupem ochrany svého práva u nezávislého soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a že rovněž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 3. Ústavní stížností zaevidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 2628/13 se domáhaly právní předchůdkyně čtvrté a páté stěžovatelky (jimiž byly JUDr. Anna Bělunková a JUDr. Šárka Kahánková) zrušení shora označených usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku krajského soudu, a to se stejným tvrzením jako třetí stěžovatel. Tyto ústavní stížnosti byly spojeny ke společnému řízení usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013 č. j. III. ÚS 2563/13, I. ÚS 2596/13, IV. ÚS 2628/13-14. V průběhu tohoto řízení (dne 29. 10. 2014) zemřela stěžovatelka JUDr. Šárka Kahánková a také vedlejší účastník JUDr. Karel Mruzek, načež Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 7. 2. 2017 č. j. III. ÚS 2563/13-71, že v řízení bude dále pokračováno s její procesní nástupkyní, kterou se stala Masarykova onkologická nadace v Brně; současně vyhověl návrhu Ing. Karla Mruzka, právního nástupce zemřelého, na přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení. Následně (dne 13. 1. 2016) zemřela stěžovatelka JUDr. Anna Bělunková, načež Ústavní soud usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. III. ÚS 2563/13-81 rozhodl, že v řízení bude pokračováno s Kateřinou Bělunkovou a Ing. Hanou Bělunkovou. 4. Napadeným (částečným) rozsudkem Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") ve znění opravného usnesení ze dne 21. 4. 2010 č. j. 25 C 46/97-830 zamítl žalobu (vzájemný návrh) stěžovatelů či jejich právních předchůdců (dále pro stručnost jen "stěžovatelé") jako žalovaných na určení, že jsou vlastníky každý jedné ideální pětiny nemovitostí - domu č. p. X na pozemku p. č. Y a pozemků p. č. Y a Z v katastrálním území Moravská Ostrava (výrok I), a nepřipustil změnu vzájemného návrhu třetího stěžovatele, že jedna pětina předmětných nemovitostí patří do společného jmění manželů - třetího stěžovatele a Evženie Ježkové, jež v řízení vystupovala jako vedlejší účastnice na jeho straně, a že vlastníky zbývajících podílů jsou ostatní stěžovatelé (výrok II). 5. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo odvolání prvního, druhého a třetího stěžovatele a Evženie Ježkové proti výroku II rozsudku okresního soudu podle § 218 písm. b), resp. c) o. s. ř. odmítnuto a dále jím byl k odvolání všech stěžovatelů a vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu ve výroku I jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen. Uvedené soudy dospěly k závěru, že se stěžovatelé nestali vlastníky předmětných nemovitostí ani na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 1990, kterou uzavřeli s Českou advokátní komorou (dále jen "ČAK"), neboť šlo o absolutně neplatný právní úkon, a ani na základě vydržení, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky 6. Proti rozsudku krajského soudu brojili stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud neshledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012. II. a) Argumentace prvního a druhého stěžovatele 7. Tito stěžovatelé uvedli, že předmětné nemovitosti (každý z jedné pětiny) nabyli na základě výše uvedené kupní smlouvy za účelem výkonu advokacie. Vedlejší účastníci či jejich právní předchůdci (dále jen "vedlejší účastníci") jim zaslali výzvu k vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), tato výzva však nebyla doručena druhému stěžovateli, který na uvedené adrese nebydlel ani tam neměl evidován trvalý pobyt. První stěžovatel sdělil, že se necítí být povinným k vydání předmětných nemovitostí, neboť je nabyl legálně a poctivě, podepsán byl i druhý stěžovatel, ten však nikdy daný dopis nepodepsal, a ani o něm nevěděl; k tomu stěžovatelé dodali, že z pozdějšího znaleckého posudku z oboru písmoznalectví vyplynulo, že nešlo o spontánní podpis, ale že by mohlo jít o "neobvyklou variantu podpisu". Vedlejší účastníci podali žalobu proti ČAK na vydání předmětných nemovitostí, nikoliv však proti nim jako eventuálně povinným osobám, v průběhu řízení soud upozornil JUDr. Karla Mruzka, že doručenka rozhodnutí, jímž byly předmětné nemovitosti převedeny do vlastnictví Advokátní poradny č. 1 v Ostravě, není podepsána jeho otcem jako jejich tehdejším vlastníkem. Žaloba pak byla zamítnuta s tím, že rozhodnutí o odnětí věci podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru (dále jen "vl. nař. č. 15/1959 Sb."), nebylo řádně doručeno, a proto nenabylo právní moci, a původní vlastník tudíž vlastnictví nepozbyl. 8. Stěžovatelé dále upozornili, že poté vedlejší účastníci proti všem tehdejším spoluvlastníkům nemovitostí podali žalobu o určení vlastnictví k nemovitostem a o jejich vyklizení, posléze ji ale vzali zpět. Řízení o vyklizení předmětných nemovitostí ve vztahu k nim (tj. prvnímu a druhému stěžovateli) pokračuje dále, neboť se zpětvzetím vyslovili nesouhlas, proti ostatním spoluvlastníkům bylo zastaveno, a jde-li o řízení na určení vlastnictví, soud zpětvzetí nepřipustil. Toto řízení je stále ještě vedeno u okresního soudu pod sp. zn. 32 C 283/1992. Dále stěžovatelé uvedli, že dne 7. 2. 1997 podali vedlejší účastníci žalobu, kterou se domáhali zaplacení bezdůvodného obohacení, případně náhrady škody z titulu údajně bezprávného užívání nemovitostí. V tomto řízení stěžovatelé podali vzájemný návrh, jímž se domáhali určení vlastnictví k předmětným nemovitostem; o něm bylo rozhodnuto v záhlaví označenými rozhodnutími. 9. K porušení základních práv mělo podle prvního a druhého stěžovatele dojít z důvodu přepjatě formalistického hodnocení doručování a nabytí právní moci správního rozhodnutí o odnětí nemovitostí. Obecné soudy dospěly k závěru, že právní předchůdce vedlejších účastníků nikdy nepozbyl své vlastnictví. Dle stěžovatelů mu však dané rozhodnutí bylo doručeno do podatelny advokátní poradny v budově, kde bydlel, a pracovnice této poradny potvrdila, že mu je předala, on sám o něm věděl, neboť z něho vycházel, i jeho dědici je respektovali, když předmětné nemovitosti po původním vlastníkovi nezahrnuli do dědictví. Výklad, podle kterého nikdy nenabude účinků rozhodnutí, při jehož doručování nastala formální chyba, ačkoliv o něm všichni věděli a plně ho třicet let respektovali, resp. vedlejší účastníci toto doručení nezpochybnili a na existenci tohoto rozhodnutí odkazovali, má být nepřípustný.