III.ÚS 2667/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2667/23 ze dne 19. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 7 Afs 9/2023-33 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2022 č. j. 8 Af 25/2020-59, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah ústavní stížnosti 1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") vydal dne 24. 8. 2018 třináct dodatečných platebních výměrů, kterými stěžovateli podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 235/2004 Sb."), a podle § 147, § 143 a § 98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění rozhodném pro předmětné období (dále jen "daňový řád"), dle pomůcek doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za první až čtvrté zdaňovací období roku 2015, dále za období leden až březen roku 2016, jakož i květen až říjen roku 2016, a to v celkové výši 853 758 Kč. Správce daně žalobci současně uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně v celkové výši 170 747 Kč. Proti dodatečným platebním výměrům podal stěžovatel odvolání. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") rozhodnutím ze dne 29. 5. 2020 č. j. 19842/20/5300-21442-712910 dodatečné platební výměry potvrdil. 3. Stěžovatelem podanou žalobu proti rozhodnutí OFŘ Městský soud v Praze zamítl, neboť přisvědčil správním orgánům, že byly splněny podmínky pro doměření DPH dle pomůcek vyžadované právní úpravou a navazující judikaturou. Městský soud neshledal vady v dokazování a souhlasil se závěry OFŘ ohledně irelevance žalobcových tvrzení o odcizení daňové evidence bývalou manželkou, neboť absence účetních dokladů je objektivní skutečností zatěžující žalobce, a to i kdyby byla způsobena třetí osobou. Nejvyšší správní soud následnou kasační žalobu zamítl. 4. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se stanovením doměření DPH za předmětné zdaňovací období podle pomůcek, tedy podle § 98 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatel nepopírá absenci daňových dokladů, ale namítá, že v předmětném řízení měl správce daně vyměřit daň dokazováním, neboť důkazy na podporu tohoto způsobu stanovení daně v řízení podával. Správní soudy dle stěžovatele aprobovaly postup správce daně bez toho, aby reflektovaly relevantní judikaturu, podle níž je při stanovení daně podle pomůcek vždy nutné posuzovat konkrétní skutkový stav. Podle stěžovatele by stanovení daně podle pomůcek mělo být vždy až poslední možností stanovení daně, a to pouze za předpokladu nespolupráce daňového subjektu s daňovou správou, což v daném případě dle jeho názoru nenastalo. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán. 7. Nad rámec výše uvedeného stěžovatelem v ústavní stížnosti, Ústavní soud konstatuje, že je mu z úřední činnosti (řízení vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3189/23) známo, že stěžovatel byl pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2023 sp. zn. 10 To 45/2023 uznán vinným ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea odst. 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako daňový subjekt, jehož předmětem podnikání byla silniční motorová doprava - nákladní a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a jako registrovaný plátce daně z přidané hodnoty, v průběhu daňové kontroly daně z přidané hodnoty za období první až čtvrté zdaňovací období roku 2015, dále za období leden až březen roku 2016, jakož i květen až říjen roku 2016, v reakci na výzvu, aby předložil doklady sloužící pro určení výše daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až březen 2016 a květen až říjen 2016, při ústním jednání před správcem daně doklady záměrně nevydal a zatajil, přičemž správci daně lživě tvrdil, že požadované doklady mu zřejmě odcizila bývalá manželka. Správce daně následně přistoupil ke stanovení daně a stěžovateli doměřil na dani z přidané hodnoty podle pomůcek platebními výměry z 24. 8. 2018 (které jsou předmětem současného přezkumu), celkem 853 758 Kč. 8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že namítá nesprávný výklad podústavního práva ze strany správních soudů - sporným bodem je jen to, zda měl správce daně vycházet při určování daně ze stěžovatelem navrhovaných důkazů či zda měl stanovit daň pomocí pomůcek podle § 98 odst. 1 daňového řádu. Podle tohoto ustanovení nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho nelze daň stanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Je přitom zjevné, že správní soudy se naplněním předpokladů pro stanovení daně pomocí pomůcek opakovaně zabývaly (bod 24an. napadeného rozhodnutí městského soudu, bod 11an. napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Úvahám správních soudů v tomto nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. 9. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález ze dne ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stano