III.ÚS 2714/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2714/09 ze dne 18. 2. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Marií Brožovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2009, č. j. 6 As 25/2008-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007, č. j. 9 Ca 25/2006-34, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 5. 12. 2005, č. j. 500/1338/50321/05, a rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti Kokořínsko ze dne 15. 6. 2005, č. j. 1277/05, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 25/2006 se podává následující. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 5. 12. 2005, č. j. 500/1338/50321/05, bylo k odvolání stěžovatele rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko (dále jen "Správa CHKO") ze dne 15. 6. 2005, č. j.: 1277/05, kterým Správa CHKO nesouhlasila podle § 37 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o ochraně přírody"), se stavební činností v ochranném pásmu přírodní rezervace Kokořínský důl, a podle § 44 odst. l s použitím § 12 téhož zákona s vydáním rozhodnutí o umístění a povolení stavby "dřevěný srub na pozemku č. k. n. 521/10 v k. ú. Kokořín", změněno jen tak, že z výroku rozhodnutí se vypouštějí slova "s použitím § 12" a za slova "dřevěný srub na pozemku č. k. n. 521/10 v k. ú. Kokořín" se vkládá "Montážní dokumentace - srubový domek typ SDZ 36/4 E speciál"; jinak zůstalo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nedotčeno. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2007, č. j. 9 Ca 25/2006-34, zamítl. Při posouzení, zda napadená rozhodnutí o neudělení souhlasu podle § 37 odst. 2 a § 44 odst. 1 zákona o ochraně přírody (ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí) byla vydána v souladu se zákonem, vyšel z toho, že rozhodování správních orgánů na úseku ochrany přírody se odbývá výlučně na základě správního uvážení, a to s přihlédnutím k nutnosti zabezpečit zvláště chráněná území před rušivými vlivy z okolí, k naplnění účelu zákona o ochraně přírody vůbec (zejména jeho § 1), jakož i při zohlednění hospodářských, sociálních a kulturních potřeb obyvatel a regionálních a místních poměrů. Dospěl přitom k závěru, že při soudním přezkumu správního uvážení je v pravomoci soudu toliko posoudit, "zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem". V podrobnostech dále uvedl, že ustanovení § 25 odst. 2 zákona o ochraně přírody sice připouští rekreační využití CHKO, avšak jen tehdy, jestliže nepoškozuje její přírodní hodnoty, přičemž "ochrana před poškozováním přírodních hodnot CHKO je ... veřejným zájmem, .... jehož míru naplnění při střetu se subjektivním právem stěžovatele je právě třeba posuzovat v řízení o udělení souhlasu orgánu ochrany přírody ke stavební činnosti". K námitce, že měl správní orgán stěžovateli stanovit podmínky pro umístění a provedení jeho stavby, soud připomněl, že v tomto případě šlo o řízení návrhové a návrh stěžovatele absencí předepsaných náležitostí ve smyslu § 19 odst. 2 správního řádu netrpěl; zejména však zdůraznil, že podmínky pro umístění a provedení stavby zde nebylo třeba stanovit, neshledal-li rozhodující orgán - z důvodu veřejného zájmu - přípustnost rekreačního využití pozemku realizací požadované stavby vůbec. Též úvahu (resp. závěr) správních orgánů, že posuzovaný záměr představuje - z podrobně rozvedených důvodů - "ohrožení samotného smyslu a existence funkčnosti ochranného pásma", označil soud za "legitimní a prostou jakékoli svévole", neboť má oporu ve zjištěném skutkovém stavu, podloženém příslušným "spisovým materiálem". Podle soudu správní orgány před vydáním rozhodnutí zjistily správně a úplně skutkový stav věci (včetně důkazu znaleckým posudkem vypracovaným Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR), v důsledku čehož neplatí, jak se domnívá stěžovatel, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě "pouze předpokladů a domněnek". K námitce, že znalecký posudek trpí neobjektivností a nedostatkem "nezávislosti", soud uvedl, že k pochybnostem o jeho zpracovateli (zapsaném v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost v daném oboru) nebyl v tomto směru dán žádný důvod. K tvrzení, že žalovaný v některých případech souhlas (s novou výstavbou) u I. zóny CHKO udělil, nebylo možno podle soudu přihlédnout, neboť předmětem přezkumu byly závěry žalovaného ve věci právě projednávané, a nikoli jeho rozhodnutí (závěry) v správních řízeních jiných. Namítal-li stěžovatel, že správní orgány nepřihlédly ke stanovisku OÚ Kokořín (z 1. 3. 2005), soud uvedl, že ve svých rozhodnutích vycházely z platného právního stavu, jmenovitě územního plánu obce Kokořín, podle nějž byl (ke dni vydání rozhodování) pozemek stěžovatele uveden jako nezastavitelný, a nadto Obec Kokořín ve svém stanovisku pouze konstatovala, že předmětný pozemek může být zařazen jako stavební pozemek až při aktualizaci územního plánu. S podrobným odůvodněním rovněž soud odmítl jako neopodstatněné námitky stěžovatele ohledně nedostatku "metodiky" k posouzení otázky udělení či neudělení souhlasu, a stejně tak ohledně tvrzené nicotnosti napadeného správního rozhodnutí. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2009, č. j. 6 As 25/2008-81, zamítl. V odůvodnění předně přisvědčil závěru městského soudu, že rozhodování podle § 37 a § 44 zákona o ochraně přírody je založeno na principu správního uvážení a na "přezkumném" orgánu je pouze vyhodnotit, zda správní uvážení bylo dostatečné a zda nebyly překročeny jeho meze, přičemž při tomto hodnocení záleží zejména na "kvalitě odůvodnění takového rozhodnutí". V posuzovaném případě je podle Nejvyššího správního soudu nutno rozhodnutí žalovaného a městského soudu posoudit jako "kvalitní ... vyznačující se vysokou mírou srozumitelnosti a přesvědčivosti", přičemž žalovaný "pasivně neakceptoval" jako důkaz pouze vypracovaný znalecký posudek (i když je na něj nutno pohlížet jako na "značně konkrétní a vypovídající"), nýbrž připojil i vlastní relevantní argumentaci, a posléze přijal přehledné a srozumitelné právní závěry ohledně hodnocení charakteru pozemku stěžovatele, posouzení vlivu záměru na ohrožení samého smyslu existence a funkčnosti ochranného pásma, jakož i začlenění navrhované stavby do okolní krajiny. V rozhodnutí správního orgánu tak Nejvyšší správní soud neshledal pochybení, jež by bylo založené vadou správního uvážení či jeho vybočením z přípustných mezí, a s podrobným odůvodněním odmítl i kritiku stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu (neboť naopak bylo podrobně a obšírně zdůvodněno) a nepřisvědčil ani tvrzení, že by se v něm soud nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami (konkrétně s námitkami, vycházejícími z údajného udělení souhlasu správního orgánu v obdobné situaci či z hodnocení "poškození přírodních hodnot"). V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že "odmítl jeho stížnost pro nepřijatelnost", a to "za okolností, kdy soudy se pouze zaštítily neurčitými a nekonkrétními postoji ... rozhodujících správních orgánů a rozporu se zněním zákona o ochraně přírody". K postupu správních orgánů - s odkazem na ustanovení § 12, § 25, § 37 a § 44 zákona o ochraně přírody, "Plán péče o chráněnou krajinnou oblast Kokořínsko na období 1999 - 2008 (dále jen "plán péče"), a "Výnos ministerstva kultury ... z 19. 3. 1976 o zřízení chráněné krajinné oblasti Kokořínsko (dále jen "výnos")" - stěžovatel dovozuje, že bylo jejich povinností při posuzování udělení souhlasu s umístěním stavby "nejprve vymezit a charakterizovat místo, které je zamýšleným záměrem dotčeno a následně vymezit konkrétní a estetické přírodní hodnoty", přičemž "postup úvahy musí být ... podchycen"; opomenuto pak nemělo být ani to, že se pozemek nachází ve III., méně chráněné, zóně a současně v ochranném pásmu chráněné oblasti Kokořínský důl, v němž by mělo být (i s přihlédnutím k § 37 zákona o ochraně přírody a závěru vyznívajícího z plán