Ústavní soud III.ÚS 2721/22

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 12 odst. 3 a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") výrokem I. rozsudku ze dne 20. 10. 2021 č. j. 15 Co 207/2021-133 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 5. 2021 č. j. 6 C 15/2020-111, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele (žalobce) na určení, že je neoprávněná výpověď vedlejšího účastníka řízení (žalovaného) z nájmu tam specifikovaného bytu (dále též "předmětný byt") učiněná podáním ze dne 10. 12. 2019. Rozsudek okresního soudu změnil pouze v nákladovém výroku (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že byly splněny důvody pro výpověď z nájmu předmětného bytu podle § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu spočívajícím v nezaplacení nájemného za dva měsíce. Výpověď splňovala i všechny formální a obsahové náležitosti. Krajský soud neshledal, že by podaná výpověď byla v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva.

Následné řízení o dovolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2022 č. j. 26 Cdo 1195/2022-181 zastavil (výrok I.), dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu odmítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok III.). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelovo dovolání neobsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, stěžovatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání scházel relevantní údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když nespecifikoval, od jaké ustálené judikatury se měl krajský soud při řešení nastolené otázky (otázka uznatelnosti výše a termínu placení nájemného, a to při současném posouzení předchozího přiznaného nároku na slevu z nájemného z důvodu špatného stavu pronajatého bytu, když tento stav představuje omezení v užívání bytu) odchýlit. Stěžovatel nadto ani neuvedl způsobilý dovolací důvod, neboť v dovolání namítal především nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (zejména ohledně stavu pronajatého bytu a výše nájemného, resp. slevy z nájemného, na niž měl podle svých tvrzení nárok).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukazuje na to, že po určitou dobu, kdy byl omezen na svéprávnosti, nemohl s ohledem na zákaz dispozice se svými finančními prostředky a jejich faktickou zpronevěru ustanoveným opatrovníkem ovlivnit hrazení nájemného. Navíc bylo nájemné (původně snížené z důvodu špatného technického stavu předmětného bytu) vedlejším účastníkem řízení po provedených stavebních úpravách vyměřeno v plné výši a výpověď byla dána v okamžiku, kdy součet nesplaceného dluhu na nájemném dosáhl dvojnásobku měsíčního nájemného, ačkoliv zákon spojuje možnost podání výpovědi až s dluhem dosahujícím trojnásobku měsíčního nájemného.

Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Proti napadenému rozsudku krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro existenci vad, neboť neobsahovalo předepsané náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. (vedle neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání absentovalo i vymezení způsobilého dovolacího důvodu). Ústavní soud v uvedené souvislosti podotýká, že mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu. Stěžovatel však tuto povinnost, jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu, zjevně nesplnil. Pouhá obecná proklamace, že stěžovatelem nastolená právní otázka byla krajským soudem řešena odlišně od ustálené rozhodovací praxe, nesplňuje požadavky na řádné vymezení přípustnosti dovolání.

Ústavní soud dále připomíná, že v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy protiústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nebo usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 a ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel navíc ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ani nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, když pouze polemizuje, resp. nesouhlasí, se závěrem obecných soudů o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podané vedlejším účastníkem řízení.

Neuvedl-li stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani způsobilý dovolací důvod, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout pro nepřípustnost. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje přitom Ústavní soud za jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné a nespatřuje v něm žádný ze stěžovatelem naznačovaných ústavněprávních deficitů.

Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z výše uvedených důvodů má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, a to nikoliv z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nelze v takovém případě dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv. Nesplnil-li stěžovatel podmínku řádného vyčerpání (mimořádného) opravného prostředku, je třeba na jeho ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i z výše zmiňovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Nad rámec výše uvedeného a pouze pro doplnění lze k námitce stěžovatele, že výpověď lze podat až tehdy, když dluh na nájmu dosahuje trojnásobku měsíčního nájemného, uvést, že nezaplacení nájemného a nákladů na služby za dobu alespoň tří měsíců je považováno za zvlášť závažné porušení povinností nájemce, které pronajímatele opravňuje k výpovědi bez výpovědní doby podle § 2291 obč. zák. Nezaplacení nájemného či nákladů na služby za dobu kratší než tři měsíce se pak považuje za hrubé porušení povinností, které představuje výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) obč. zák. s tříměsíční výpovědní dobou, což byl i tento případ. Co se týče námitky, že v době, kdy byl stěžovatel omezen na svéprávnosti, nemohl ovlivnit hrazení nájemného, je třeba uvést, že v době, kdy vznikl dluh na nájemném, kvůli němuž byla podána výpověď z nájmu předmětného bytu, bylo toto omezení zrušeno a stěžovatel již byl plně svéprávný.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ji zčásti (směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu) odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (směřovala-li proti rozsudku krajského soudu) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.